Čáry - Značky

Rád bych něco přidal, ale je to časově náročné :) 

Rozumím. Určitě je to zajímavý úhel pohledu nejen na dané téma, ale i na psaní jako takové. Do podobného záměru bych ale nejspíš dokázal proniknout až při větší hustotě a délce textu. Budeš přidávat další části?

Ahoj. Děkuji za obsáhlou, podrobnou a velice konkrétní kritiku. Napsal jsi to tak, že mám o čem přemýšlet.

K záměru. Jak věci v životě jsou, to víme. Jak by věci měly být, v tom tápeme. V mnoha rodinách mnou popsaný rozhovor neproběhne, ale měl by. Záměrem je psát tak, jak si myslím, že by to mělo v životě chodit. :)

Stvne, obecně mě tvé psaní baví, ve většině tvých povídek je k nalezení něco navíc, nějaká přidaná hodnota, často navíc experimentuješ se stylem, píšeš různými způsoby, zkoušíš stále nové cesty, tady jsme se ovšem naprosto minuli (četl jsem i první "část"). Vůbec nechápu zdejší nadšení. Ten dialog je šíleně neautentický a nevěrohodný, takhle nikdo nemluví, což v tomto případě nelze omluvit ani fantaskností či prozaickou učesaností a literární nadsázkou, protože se to naopak celé snaží tvářit jako příběh ze života. Nemám na mysli drobnosti, jak píše Kytiii, ale kompletně celé uchopení toho dialogu, i jeho věrohodnost samu o sobě. Upřímně pochybuji, že by matka se synem vůbec takový rozhovor vedli, byť nevylučuji, že je to možné. Daleko víc by se mi líbilo, kdyby se mu celý ten dialog promítal pouze v hlavě a on si ho vlastně takto šroubovaně, tezovitě, nepřirozeně zkonstruoval, pak by to bylo naopak skvělé a dost by to o postavě Járy vypovídalo - v tomto případě to však o postavě a o jejím způsobu uvažování neříká nic, protože ji necháváš pronášet věty, které by člověk, navíc v takové situaci, v životě nepronášel. Dále přechody mezi popisy vnějšího dění a popisy procesů odehrávajících se v nitru hlavní postavy na sebe příliš dobře nenavazují, nepřechází jedno do druhého a naopak, spíš jako by chtěly pospolu vycházet dvě zcela samostatné linie, ale u mě to nefunguje. Možná to souvisí i s tou celkovou nevěrohodostí dialogu, o nějž se většina povídky opírá. Obecně vzato jsem rozhodně cílovým čtenářem, mám rád vztahové věci, témata rodiny, manželství a podobně, a pokud něco díla tohoto typu spojuje, je to obyčejně určitá nevyřčenost, protože problémy, které spolu řeší partneři, manželé, matka se synem, otec s dcerou atd. mají většinou jednu společnou vlastnost: odhalují se postupně, gradují pod povrchem. Tohle se mi šíleně nelíbí tou extrémní doslovností. Hlášky jako "Často viníme druhé z úmyslů, které nemají. Své bližní nejvíce.", nebo "Samotnou mě trápí, že jsi neschopný a místo, aby ses vystřelil do světa, alibisticky ses ke mně připoutal, čímž sis osvojil falešnou představu, že tě potřebuji a zároveň jsi se utvrdil v domnění, že mi pomáháš." si prostě lidé v běžném životě mezi sebou neříkají. Takže mám pak problém přistoupit na autorovu hru a nechat se vtáhnout do světa textu, který mi připomíná nepovedenou nápodobu všední reality, do níž přirozeně nevidím důvod nechat se vtahovat. Přitom volbou tématu, jeho problematizací a rozšiřováním možných pohledů je to velmi přesné, ale forma tě tentokrát sráží. Ještě bych chtěl dodat, že po všech těch výborných povídkách, které jsem od tebe četl, se mi nechce věřit, že bys něco takového připustil nevědomě, takže si spíš myslím, že jde o jistý druh záměru, ovšem co tím chceš říct a kam tím směřuješ (hraním si na realitu, která není věrohodná), mi bohužel tentokrát zůstalo skryté.

Díky. 

Musím trochu krotit nadšení. Celá povídka mi dost připomíná část rodiny. Ty pointy, smyšlenky, domněnky, jak si omlouváme vlastní neschopnost, neochota, svalujeme vinu na druhé, neumíme převzít otěže zodpovědnosti. A ta komunikace...

V povídce vidím drobný nedostatek v dialozích, některé obraty pro mě nejsou úplně uvěřitelné.

Jinak tip

Přesně tak. Čtenář hlavně musí mít chuť číst a musí ho to bavit. Jinak se samozřejmě čtenář s autorem nepotkají.

Ono záleží v jaké pohodě se zrovna co čte a kolik na to je času. Alespoň to vidím na sobě, kolikrát jsem něco napsal a pak jsem litoval...

Kromě toho je to evidentně osobní. 

Luzz, je to o gustu. 

Majaks, nechápu tě. 

To je, myslím, celkem přirozené. Přece se nebudu u textů,  které mě nezaujaly, probírat ještě i kritikami.

Majaks: Tentokrát jsem se už ozvala proto, že povídka je v soutěži a není úplně jedno, když ji redaktor prózy takhle "shodí". Ne že bych od Lakrova čekala, že StvNa pochválí, ale mohl by aspoň uvést solidní argumenty. Samozřejmě je to jeho věc, jaký napíše komentář, já zase můžu napsat jemu, co si o takovém komentáři myslím.

stvn, jsi trochu legrační v té urputné snaze hájit svůj styl psaní... ale díky tomu vlastně chápu, proč máš takovej problém přijmout fakt, že se někdo vyjádří ve smyslu - téma je fajn, ale způsob, jakým je to podaný, je otřesnej.

to, že se čtenáře snažíš odbýt a znehonotit jeho názor směšnou poznámkou ve stylu "četli jste někdy nějakou beletrii" (mmch, poslední dobou tvůj oblíbenej argument v sebeobraně, pokud si vybavuju dobře), nebudu rozpitvávat... podobně jako skutečnost, že překrucuješ to, co říkám;

;

;

Luzz, přiznám se, že nevím, jak odpovědět. Lakrov mi vyčítá hodně slov a hraní se slovy, takže vlastně, že vůbec píši, a ty mi vyčítáš knižní, až dramatické, vyjadřování, takže vlastně to, co je v psaní nejdůležitější. Obě se ptáte, zda je to záměr, jako by to snad šlo psát jinak, než záměrně. Aniž bych se chtěl s někým srovnávat, ale četli jste někdy nějakou beletrii? Vyčítáte to, co je samotnou esencí psaní. To na tom nechápu. Že se vám to nelíbí chápu. 

hned ten odstavec "mami, kromě toho, ..." je hrozně nepřehlednej, možná to mají na svědomí chybějící čárky (anebo to byl záměr?), navíc mi ta synova mluva připadne dost umělá, papírová, ostatně celej ten rozhovor je strojenej, anebo (v lepším případě) působí jako pojmenovávání potíží, příp. symptomů u psychoterapueta, kdy se klient právě za pomocí terapeuta snaží přesně vyslovit, co se v něm děje, co se děje; uchopit problém - ale při "přirozeným" rozhovoru to (takto napsáno) působí trochu přemrštěně... nevím, no, pochybuju, že by matka a syn mluvili v takto květnatých větách, přijde mi to spíš jako dramatické představení... ale ok, asi chápu, že všechny ty deklamace a způsob, jakým ty postavy mluví, jsou jen jakýmsi prostředkem - jen přesně nevím k čemu (k tomu, aby ta (vlastně banální) historka vyzněla zajímavěji?)

jinak ta samotná situace, děj - jo, to si člověk řekne - oba dva jsou úplně pitomí, že tu společnou hru hráli tak dlouho.

ale ta první báseň není špatná.

Já bych tedy od redaktora prózy očekávala, že otázku „jestli odbíhání od děje k úvahám má nějaký smysl“ už bude mít za sebe vyřešenou. A že ho nezarazí stylistické prostředky, jako je opakování slov. Poezie se ti špatně četla, přijde ti jako hra se slovy, a povídka se ti taky špatně četla, má mnoho slov a nepochopil jsi záměr autora. Je fakt hezké, že dodáváš, že je to možná tvoje chyba a máš špatný den, ale u jiných textů ti tato indispozice nezabránila rozdávat nadšené komentáře a výběry. Smutno je mi z tebe, Lakrove.

Díky za kritiku. Zrychlené čtení si vysvětluji jako čtenářovu dychtivost, což je dobře :)

 Uvodní verše se mi špatně čtou. Je to takové hraní se slovy, jehož účinek mne však míjí. (Asi moje chyba.) Podobným stylem (špatná čitelnost - pro mne) je psaná i další stránka textu: Mnoho slov, občasné opakování, "nastavovaná" souvětí. Dál z toho začíná být cítit jakási sebelítost. To odbíhání od "děje" k úvahám má nějaký smysl?, napadá mne otázka, a zároveň si uvědomuji, že začínám číst zrychleně. Z posledních dvou stránek cítím jakousi strojenost. Byl to autorův záměr? Smysl mě minul, říkám si po dočtení. Asi dnes nemám dobrý den...

Když nám něco vyhovuje, tak si to za každou cenu nějak zdůvodníme, okecáme, najdeme problémy u druhých. Matka konečně situaci vyřešila sama.

Co dodat? Vše je v textu. Čekající matka, která už se konečně chce přestat starat. Syn, který nedokáže překročit svůj stín...spousta jeho slov, kterými se mě bavilo prodírat a klid milující matky, která ví, že už ho dávno měla vystřelit z domova a když to nejde jinak, chce si sbalit raneček sama, protože ví, že síly jí ubývá a čas je neůprosný.

Sama bych mohla vyprávět příběh syna, který se nedokázal odpoutat od své vyděračské matky... Jen nevím, jestli bych to dokázala tak dobře. Asi to někdy zkusím, jestli mi nebude líto času ;-)

Jo, tohle je opravdu vydařené.

Měla jsem hned od začátku za to, že syn vlastně v podstatě nic nechce měnit, způsob života, vztahy, prostě nic...

Skvělé, StvNe.

Díky.

Ano.

Mohli bychom povídku nominovat do PM?

Nabývám dojmu, Stívne, vlastně jsem o tom přesvědčen, že ty mě zkrátka nemůžeš zklamat. Už ten začátek, jak si zahráváš se slovíčky, a se čtenářem, je eňo ňuňo. Říkal jsem si, že ty jsi přeci chtěl psát o fabrice, a ne o lidských vztazích. Ale ona tam ta fabrika do toho přišla. Moc krásně jsi to propojil svým strohým, zcela jasným jazykem, ve kterém bych tě už poznal, protože se mi moc líbí. Když rodiče chtějí mít ze svých dětí zosobnění svých představ, je to smutné. Ruční práce je ušlechtilá. Jakákoliv. U nás ve vsi jsou teď kopáči, dávají se elektrické dráty do země. Já si těch kopáčů, jsou to většinou Ukrajinci, nebo lidi bez práce, vážím a zdravíme se spolu. Hned poznají jak se na ně člověk dívá. Natož práce ve fabrice, třeba u soustruhu, to je precizní řemeslo, umění, které si zaslouží obdiv. Moc dobře si to napsal, i ten začátek a konec v básni, doufám, že se povídka dostane do PM.

To sedí, vím, o čem je řeč, oslovilo, a to dost *

Tak tos mě opravdu hodně překvapil! Čekala jsem, že se Jára bude chtít od mámy odstěhovat. Na konci prvního dílu (Čáry) se mámě hlásí, že je doma, „snad už naposled“. Ve světle dnešního pokračování mi ta věta přijde trochu matoucí. Nevím, proč by si říkal, že je doma už naposled, když vlastně odejít nehodlal?

Ale když na tuhle drobnou vypravěčskou lest zapomenu, je to skvělé překvapení a hlavně se ten zdánlivě jednoduchý příběh najednou neuvěřitelně rozšířil. Všechno je mnohem složitější… a všechno je jinak, asi jako v životě. Nádherná studie o záludnostech komunikace. Bavila jsem se, zároveň se přiznám, že v některých momentech jsem zděšeně četla sama o sobě (a našla jsem se částečně jak v postavě Járy, tak jeho matky) :-) Připomnělo mi to některé situace, kdy s naprosto dobrými úmysly jsem řekla něco, co druhého úplně vytočilo… vyšla jsem z nesprávného dojmu či předpokladu a sklidila po zásluze naprosté nepochopení… Skvělé. Skvěle napsané zrcadlo, vlastně soustava zrcadel, včetně těch křivých…

týjo to je síla! povídka nadupaná pointama, kolem ty básně a přesto všechno tak civilní... to míjení.. a vlastně nemíjení... Tip a Oblíbené.