TD - Inge

Jsou různé druhy odvahy. Jako první mi vytane na mysli odvaha hrdinských činů, zkoncentrovaná do vypjatých, dramatických, nebezpečných chvil. Atentát na Heidricha nebo zásahy hasičů u WTC jako (veleznámé) příklady za všechny.

Uvažuji i o mnohem subtilnější odvaze každodenních malých rozhodnutí. Usmát se na nepříjemnou prodavačku v touze dát jí alespoň drobet radosti. Vejít už po xté do bojové vřavy v dětském pokoji s odhodláním nenásilně nastolit smír. A další a další maličkosti.

Možná právě z drobných krůčků mimo zónu příjemného se buduje odvaha jako životní postoj, jako charakterový rys.

Vzorem takové odvahy je pro mě babička Inge. Narozená pár let před 2. světovou válkou v sudetském pohraničí. Že její tatínek byl Čech a maminka Němka, a ne naopak, mohli zůstat. Se zatajeným dechem jsem poslouchala vyprávění o malé holčičce, která pomáhá mamince napojit žíznivé vystěhovalce v pochodu smrti. První – a vůbec ne malé – hrdinství.

Provdala se za muže, který se, ještě jako kluk, přistěhoval do jejího rodiště při dosidlování pohraničí. A ač jsem dědu opravdu milovala, připouštím, že soužití s ním mělo do snadného daleko. Žárlivý, střeživý muž. Pod jednou střechou s tchyní, se kterou si k srdci nepřirostly. Spousta příležitost pro odvážná rozhodnutí – jít dál, vytvářet domov pro dceru, zázemí pro vnoučata.

Když děda vlivem nemoci začal být agresivní, babička rozhodně odmítla možnost umístit ho v léčebně nebo ústavu. Jezdila za ním do nemocnice ve vedlejším městě, a jen co to zdravotní stav dovolil, vzala si jej domů. Jestli se bála? Nevím. Nejspíš jsme se víc báli my, její blízcí. Ona měla jasno.

V posledním roce života potřeboval děda se stále horší pohyblivostí stále větší asistenci. Nebylo téměř možné se od něj vzdálit. Ona si nikdy nestěžovala. Přijímala věci tak, jak přicházely, věcně, až zenově, chtělo by se říct. Nechápali jsme, kde bere ve čtyřiaosmdesáti letech sílu zvedat téměř bezvládného člověka. Několikrát denně. Sama. Byla s ním, v hospicovém pokoji, až do úplného konce.

A teď? Se stejným postojem, s nímž v manželství snášela dobré i zlé, čelí životní samotě.

Babi! Nejsi babička pohádková. Knedlíková a koláčová jsi, to určitě ano. Starostlivá také. Ale, jak léta plynou, čím dál víc Tě vidím jako babičku – především – odvážnou.