TD - Návštěva

Petry v kuchyni žhnuly, naplněny až po dvířka briketami. Bylo snazší přikládat než reagovat na slova, poletující v tom nepatřičném vedru nad hlavami, karafiátem ve vázičce, čistě prostřeným stolem.

Matka řekla na konci svého monologu, a neopomněla vyčíst všechny dceřiny prohřešky za poslední období:

„Jsi dospělá, následky poneseš sama. Varovala jsem tě!“

Marta sbalila skromnou tašku a spěchala na vlak. Stromy sice již podlehly metamorfóze podzimu, ale snad poprvé necítila z holých větví stesk. Na jaře zase vyraší a potom… sice si neuměla přesně představit, jaké to bude, mít miminko, ale určitě radostné! Obrovský příliv energie ji zaplavil hned při zjištění, že je těhotná. Tohle odpoledne se pro ni už navždy, vzdor slovní půtce s mámou zahalilo do oparu vzdorovitého štěstí.

Otlučené nástupiště nedělalo světovým lázním zrovna čest. Hosté s kufry si přivolávali taxíky a s námahou vyslovovali exotické názvy lázeňských zařízení.

Ještě před časem měla ráda tohle rodné městečko, ale po obrovském skandálu ve špitále nasedla do otřískané Karosy s nevrlým řidičem smířlivě, s úlevou. Do závišínského kopečka autobus namáhavě funěl. Na rovince mezi vískami pak nabral dech. Cedule Lánov. Konečná.

V garsonce na dívku dýchla příšerná zima. Podcenila situaci a neobjednala si letos uhlí, v kůlně něco zbylo od loňska. Zapnula elektrický přímotop zapůjčený od jeptišek z ústavu. Je teprve listopad! Skromnou hromádku uhlí nechá na vánoční svátky. A že tady jsou kruté zimy, věděla z loňska. Dala na vařič ohřát čtyři nožičky párků.

„Jindy bych si dala dvě, ale teď musím přece jíst za dva,“ pousmála se. Vůbec, úsměv ji dnes neopouštěl. Petr bude mít radost, večer mu napíše.

Za chvíli vyndala naprasklý párek a nechala vodu z kastrolku téměř vybublat. Pozorovala páru, nadechla se vůně uzeniny a na chvilku měla pocit domova.

 „Otevřete. Tady vojenská policie!“ Cože? Rychle sklidila se stolu talíř se zbytkem hořčice. Bušení na dveře garsonky neustávalo!

„Předložte občanský průkaz.“ Vysoký muž v uniformě ještě s dalším vstoupil, aniž by pozdravil. Druhý šmejdil po garsonce. Zlý sen, to byl Martin pocit, který k ní dolehl po prvním překvapení z toho, že k ní do podkroví vůbec někdo cizí přišel. 

„Znáte se s vojínem Petrem G.? Nechal si u vás nějaké věci? Máme povolení k domovní prohlídce!“ Mávnul dívce před nosem nějakým papírem.

S Petrem se samozřejmě znají, za měsíc má končit vojnu a plánují společnou budoucnost! 

Z malé místnosti, kterou Marta využívala jako příruční sklad, uslyšela bouchání knížkami, cestovní taškou, věcmi, jak padaly na zem.

Po chvíli vyšel horlivější muž v uniformě s tlustým sešitem do pokoje. Marta zrudla.

Podal sešit kolegovi, ten jej dychtivě prostudoval.

„Písničky k táboráku,“ procedil pohrdavě a vrátil jej zkoprnělé Martě. „Co ještě tady patří vojínu Petrovi G.?“

„Tenhle porouchaný kazeťák, pyžamo a kartáček na zuby. Jinak už nic,“ bylo jí do pláče.

„Nezmínil se, že by měl někde ukrytou pistoli nebo jinou zbraň?“

Marta jen zakroutila hlavou.

„Co se stalo Petrovi, tedy vojínu G.“ odvážila se zeptat, když se ti dva konečně měli k odchodu.

Malý se ve dveřích otočil, prohlédl si ji od hlavy až k patě a řekl:

„Slečno, je ve vazební věznici. Počítejte s tím, že se dlouho neuvidíte, možná pár let! Rozkrádání socialistického majetku,“ vypočítával na prstech, „příprava nelegálního přechodu státní hranice, nabádání mladšího bratra k témuž, možná i nepovolené ozbrojování. Dál už si to můžete domyslet sama.“

„Máte tohle opravdu zapotřebí? Zaplést se s asociálním živlem? Vojenský prokurátor, to opravdu není legrace,“ dodal tišším hlasem druhý. Jaképak rozkrádání, nabádání nebo co to ještě zaznělo? To se nemůže přece týkat Petra, jejího Petra!

Nechali dveře dokořán. Dupání dvou párů kanad, jak sestupují po točitém dřevěném schodišti. Pár slov manželům Budníkovým, podnájemníkům z přízemí. Jako obvykle, když za Martou při vzácných příležitostech někdo přišel, stáli v chodbičce u svého bytu a špiclovali.

Otevřela okno, aby vyčistila vzduch po nevítaných návštěvnících.

Koncová světla vojenského gázu zmizela za zákrutou návsi.

Ohlédla se tmou vlevo, přes historickou zeď kláštera. V ústavu svítily teď večer chodby úsporným světlem. Tam vždycky najde pochopení! Sestry nemají srdce z ledu. Stačí projít zahradou. Zavřela křídla skel, o něž se řezal ostrý lánovský vichr.

Jako ve snu naskládala vyházené věci zpět do regálku. Pohladila přední stranu písničkového sešitu. Přitiskla si jej na hruď.

Ale vlastně – vždyť není sama. Přece je s kým hovořit, i když hlasitou samomluvu doposud nepěstovala.

Zamyšleně se zastavila vprostřed svého pokoje. Očima přejela hřbety několika rozečtených knih, hrnek od mámy s nedopitým čajem na dně. Od úst se jí zimou téměř kouřilo, přímotop vyhříval jen blízký okruh postele.

Ať se děje co chce, dítě se narodí. Navzdory všem.