Pejskaři v akci

Líbí se mi i ta báseň, i tvá zvířecí zpověď v komentářích, takže ti posílám tip :0).

A po přečtení tohoto dílka jsem v pohodě i s tím, k čemu dospěl Sluka s Majksem (vysvětlení pošlu poštou)

Proč píšeš francouzsky, Aru, když dobře víš, že ten jazyk ani jeden z nás neovládá? ;-D

Votre commentaire est trop long pour moi aujourd'hui, avez-vous une lamelle explicative ?

Tak abych i já přidal své "coming out" - psa jsem nikdy neměl, měl jsem jenom akvarijní rybičky, které mě pravda fascinovaly, obzvláště exemplář jménem Beta Splendens, jejíž samec, jak jsem si přečetl, nesnese v teritoriu konkurenta, takže se ho nejdřív snaží zahnat naježením ploutví a skřelí, a pak s ním bojuje na život a na smrt. 

Jelikož jsem jako díte oplýval nedostatkem empatie a zvědavostí (smrtelná kombinace - kdo to vymyslel, že děti jsou "nevinné"? Parchant bezcitný jsem byl, ale děti kolem mě také), tak jsem trávil dlouhé  chvíle přikládáním zrcátka ke stěně akvária, a sledoval jsem, jak ta ryba válčí sama se sebou, protože jí mentální kapacita nestačí k rozeznání vlastního obrazu v zrcadle (prý je to zásadní a zajímavý test zvířecí inteligence - opice údajně poznají svůj obraz v zrcadle hned). Další scéna, co mi utkvěla v paměti, bylo, když jedna z ryb jménem Skalára snesla vejce, a ostatní ryby jí je sežraly, a ještě Skaláru, která se vejce snažila bránit, do krve pokousaly. Pamatuju se, jaký to byl pro mě šok, a přemýšlel jsem, jestli se lidé chovají stejně. A třetí zajímavá scéna byla, když jsem přinesl do akvária z lomu nějakého vodního pavouka, který si tkal pavučiny a skladoval si v nich pod vodou vzduch k nadechnutí, a myslel jsem si, jak se bude báječně s těmi rybami kamarádit, ale on je nakazil nějakou exotickou plísní a dvě třetiny ryb mi chcíply. To byl další šok, a říkal jsem si, že ne všechno, co je neznámé a nové, musí nutně starousedlíka obohatit. 

Pak jsme se stěhovali, a ryby někam zmizely - jako dítě jsem ani nepátral, kam, ale jak jsem znal otce, tak asi bojovaly svou poslední bitvu o přežití v pražské kanalizaci. 

Jako dítě jsem už žádné další zvíře neměl, a nikdy mi nechybělo. Zápas o přežití se sestrou, s rodiči, s pedagogy, s rómským etnikem hojně obývajícím smíchovské ulice a zákoutí, zcela vytěžoval mé jinošké dny. 

Teprve až když jsem dospěl, a potkal svou současnou ženu, tak jsem byl přemluven, abychom si pořídili kočku z útulku - proč ne, barák, ve kterém jsme bydleli, měl zahradu, tak jsem souhlasil. Kočka byla roztomilá a lezla nám do postele (nazval jsem jí  podle slavného mongolského vládce Čičichán Osmý), a opravdu, opravdu se ve mě vyvalily emoce, o nichž jsem předtím nevěděl. Mělo to ale jeden háček - kočka si přinesla z útulku nějakou kožní chorobu, navíc jsme jí (asi) někdo praštili dveřmi, protože začala jevit známky otřesu mozku, prostě jednoho dne jsem jí hledal, a nemohl najít, až jsem v jí našel v jedné její skrýši za matrací u zdi - úplně tuhou, a to doslova, tenkrát jsem naplno pochopil, co to znamená "Rigor Mortis" - byla tak tuhá, jako by byla vytesána z na kámen zmrzlého kočičího masa, a navíc nepřirozeně a děsivě těžká, asi jako bizarní kočičí cihla. 

Pamatuju se, že jsem propadl nefalšovaném záchvatu paniky, a jako smyslů zbavený jsem běžel k popelnici a hodil jsem jí dovnitř - což je strašné, a dodnes se za to stydím, ale v tu chvíli jsem fakt nemyslel jako inteligentní bytost. Pak se mi o té kočce několik nocí zdálo, zírala na mě ze tmy a obviňovala mě lidským hlasem, proč jsme se o ní pořádně nestarali, když už jsem si ji vzali domů. Dodnes na to vzpomínám ze směsicí studu, děsu a lítosti. 

Ještěl jsme pak měli léta želvu, ale o tu jsem se nakonec staral jen sám, a pěkně mě to štvalo. Byla stará, nerudná a dýchavičná. Pořídili jsme jí tedy samce, ten jí sváděl podivným želvím způsobem (dal jí pařát před obličej, a rozkmital ho šílenou frekvencí, a znovu a znovu), ale želva byla buď stará, nebo bručlavá, nebo frigidní, takže na něj kašlala. To ho nakonec tak rozlítilo a frustrovalo, že na naší želvu začal útočit od pohledu, a dost šeredně jí zřídil, tak jsme ho dali do přírodovědné stanice do nějakého jezírka s ostatními želvami. Pak se narodila dcera a ta se k želvě chovala opět s dětskou nemilosrdností - jako k hračce. No a pak jsme se museli stěhovat i my, do měnšího bytu, a tak želva putovala za želvákem do jezírka přírodovědné stanice. O osudu obou mi není nic známo.

Po těchto zkušenostech jsem se zařekl, že žádné další domácí zvíře nechci, a tak žádné nemáme. Na kočky a psy, jak jsme zjistili, máme navíc alergii, což je vlastně štěstí. 

Ufff - nemám tenhle styl psaní rád, ale nějak to ze mě vypadlo. Mazat už to nebudu. ;-)

...psa nemám,proto jsem sám,aha.Máme jen kocoura a ten chčije na všechno...to bude asi ten problém...

...velmi velmi velmi velmi(...)velmi velmi vydařené a i nikoli pobuřující ale pobavící:-D

Benetka - jo, zrovna minulý týden jsem si to koupil - prý "steak do ruky", a říkal jsem si, kterou že část toho pejska mám zrovna k večeři. ;-)

Uličný - já se fakt snažím úplně vědomě co nejširší okruh témat. Navíc ve mě sílila v poslední době obava před nevyhnutelným střetem s místní dost silnou křesťanskou lobby (jsem ateista a skeptik, a navíc mě dost vytáčí úloha církví v dějinách, hlavně v pokolumbovském období v době kolonizace nově objevených teritorií), takže to prozatím řeším tak, že píšu spíš o nekonfliktních tématech, než si zase dodám odvahy - nebo než mi začne v Čechách dost silná pejskařská lobby připadat jako větší hrozba, než lobby křesťanská. ;-D

Čudla - editoval jsem to ještě teď dopoledne, a domáznul jsem tam tu (podle mě legrační) referenci na věčné spory o sudetské otázce. 

Mám za to, že když může malíř patlat olejomalbu třeba týden, protože olejové malby schnou pomalu, tak proč by se nedala báseň doupravovat i po publikaci, zvlášť, když to internet jako médium umožňuje?

Link na Starce pod Lunou byl podle mě nutný, protože se obávám, že tuhle postavu u nás nikdo moc nezná (což odpovídá tomu, že na české wikipedii úplně chybí záznam, na rozdíl od anglické verze). 

Závěr mě dostal /*

Hrom do police, tak teď nějak nevím, která dvojice je na tom hůř…

já si říkal, že jestli skočili u zámku, tak by to nebylo na svatbu, ale spíš na pohřeb :D

Já věděl, že se trefím! Něco takového se jednou musí stát v každém městě, to je holt statistika. ;-D