Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pluješ zimou

28. 11. 2021

436

Autor

Viviana Mori

napořád zády ke mně
se svým vlastním životem
nikdy se nedozvíš proč ve mně žiješ
druhý svět
-
občas tě přinutím vyblednout
svážu tě v představách do suché kytice
dám vylisovat do lékařské knihy

až se trochu polámeš
pak bude znovu zima
vesmír se složí
do oblé hladiny v kelímku
v medovém nápoji utopím představu dvou dlaní
pofoukám tváře který napůl oka tuším
pod sladkou vůní vanilky

až mý těžkopádný tělo
uvnitř zazvoní

-
já vím má milá
už se opakuju
na svátky odjedeš vlakem daleko za polní výhybku
nikdy ses neptala zda znám tu krajinu
dodnes tam skrývám
kousek ostře vyřezaných skic
muže ve vojenském obleku

-

vím že nemáš pro mě nic
co bych vnímala jako slib
užiju si sníh i bez něčích ramen
tak jako všechno ostatní
bez jediného slova při procházce noční Prahou
ulovím krásno
sama se sebou

s úsměvem připiju kelímkem
siluetě kterou tuším
v dálce mezi komíny
kde se dotýkáme
bříšky prstů jedné mlhy

jak plujeme noční zimou

7 názorů

požadovaný záznam nenalezen

01. 12. 2021

Dát tip

nikdy se nedozvíš proč ve mně žiješ / druhý svět, to je hezký, prostorný. Přinutit vyblednout, svázat a vylisovat do lékařské knihy je taky fajn. Kousek ostře vyřezaných skic. Nikdy ses neptala, zda znám tu krajinu, dodnes se tam skrývám. (Omlouvám se, vím, že je to jinak.)

Mám místy pocit, jako by některé verše žily jinak než jiné, jako by to byly různé bytosti. Některé mi připadají přímější, možná průzračnější, jiné foukají a tuší pod vanilkou... Možná jde o způsoby skrývání a objevování (se), stejná bytost, která jako by v běhu měnila šaty... a vzniká pohyblivý prostor, jemné, takové hřejivé barvy, rozmlžené tvary, hra, zaujetí, klid. To všechno je fajn, jen přemýšlím, jestli by to sneslo i větší důslednost, nebo by se tím té básni jaksi zničila identita.