Romantik dnes

Písmák neexistuje někde na pustém ostrově uprostřed nekonečného oceánu internetu. Jetliže veřejný prostor je plebejský, bezduchý a intelektuálně vyprázdněný, jak by mohl být Písmák nějakou vyjímkou?

To ano, to máš pravdu. 

Zajíci,

odpovídám na tvou kritiku pod smazanou básničkou Včera a dnes.

Rozdíl mezi dneškem a včerejškem je v tom, že dříve aspoň menší část lidstva byla ochotná bojovat a umírat za ideály. Po staletí byl v popředí zájmu epických básníků hrdina.  Dnes se "hrdinství" odehrává pouze ve filmech a počítačových hrách a skutečnými "hrdiny" lidu jsou zpěváci, herci a kuchaři.  Je až tragické, že v posledních letech zcela zmizeli z obzoru i intelektuálové. V šedesátých letech se doslova intelektuálové rojili všude kolem, včetně básníků. Ještě Havla bylo možné označit za intelektuála...ale dnes? Dnes je národním hrdinou Zdeněk Pohlreich.

Zajíci,

moc děkuji. Pod touhle básničkou diskuse pomalu, ale jistě narůstá. Vedeme ji s dajakbolem a se Safiánem, kteří, zdá se, dnes nejsou online.

Kdybys měl čas, každý další debatér je vítán. Třeba někdy v budoucnu.

Nemám teď čas číst diskuzi, báseň je ale krásná. Ano, Mácha byl král, kníže básníků. 

Dajakbole, Safiáne,

uvádím dva příklady modifikovaného alexandrínu z Máje, fragmnenty, které se mi líbí a které se možná líbily i Hlaváčkovi:

Kolem něj zástup jde - co nebem černý mrak,

z něho - co blesku svit - v slunci se leskne zbraň.

Volně jde nešťastný - upřený v zemi zrak.

Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.

................................................................................

V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál

slzící lidu zrak obrácen v hory výš,

kde nyní zločinec, v přírody patří říš,

před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.

Pro srovnání - Karel Hlaváček:

Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní,

hrál vždycky navečer touž píseň mollovou

a ani nerozžal si oheň pobřežní,

neb všechny ohně prý tu zhasnou, uplovou.

Alena Károlyi: On the Road

Slunce zašlo za modravé hory,

požár v dáli nad obzorem plane,

úvozová cesta vede lánem,

s holí po ní kráčí kdosi chorý.

Vzdálené jsou ztichlé selské dvory.

Němá lůna, mraky rozedrané...

Na cestě už dlouho nezůstane

tulák, jemuž ukončí Bůh story.

Z poledních sil vleče nohy blátem,

v duchu míří k nebeskému trůnu,

za hvězdičky, za lhostejnou lůnu,

usnout chtěl by pod křížem jak v hrobě,

nad hlavou mít zlaté písmo svaté,

zpovídat se, Pane, jenom Tobě.

Tahle má básnička "opravuje" Máchův sonet č.7 při zachování všech původních rýmů. Dělá trochej z pokusu o trochej.

Alenakar, na Lermontovovi se shodneme.

Safiáne,

moc děkuji za tento máchovský příspěvek. ...Vždy, když jsem četla v souborném vydáníMáchova díla po básních "z mládí" (mladý byl Mácha až do smrti) některé - ty nejlepší úseky - z jeho Máje, měla jsem dojem jako by muselo uplynout mezi předchozími básněmi a Májem několik desetiletí.  A to je velmi zvláštní. Vždy jsem srovnávala Máchu s jeho současníkem Lermontovem. Ten byl geniálním dítětem a jeho mladické básně se nijak výrazně neliší od těch pozdějších. Vždyť třeba Parus napsal jako velmi mladý a už tato báseň je jakýsi presymbolismus, který jakoby předpovídal "maríny" ruských symbolistů jako byli Mandelštam nebo Alexandr Blok.

dajakbole,

opravdu moc ti děkuji za tvůj skvělý odborný příspěvek na témata, která mě velmi zajímají. Tvůj příspěvěk mě přiměl svou smazanou máchovskou variaci sem vrátit, aby případní čtenáři naší diskuse věděli, o čem je řeč. Příště. Nemám ji tady dnes s sebou.

Nejsem žádný literární teoretik, mohu na tvé informace reagovat poze dojmy z četby.

Myslím, trochej,  jam i daktyl už svou rytmickou podstatou vytvářejí určitou náladu. Ano trochej má asi blízko k lidové poezii ( Išli hudci horou  II  horou javorovou  II  našli drevo krásnuo  II na husličky hlásnuo.) Pokud je ale použit svrchovaným básníkem, může trochej vyvolat velmi expresivní mysticko - magickou náladu, takovou, jakou vnucuje čtenáři Poeův Havran v trochejských oktosylabech.  Jamb je vzletný, pompézní, aristokratický, často velmi strojený. K pompéznímu stylu národoveckých Májovců se velmi hodil. Strojený a pompézní je ovšem daleko více český alexandrín, jehož záklasy položil už Mácha. Hlaváčka a Březinu kritizovali současníci za ledacos. Nikdo ale nemohl popřít, že bylli mistři alexandrínu a Hlaváček by se postupně Březinovi začal velmi podobat, kdyby neumřel tak brzy. 

 ...V téhle diskusi bych ještě velmi ráda pokračoval, kdybys o to měl zájem.  

Dajakbole, mně Trochejského koně doporučovat nemusíš. Mám ho dávno přímo od tebe a občas se k němu vracím. Líbily se mi i jiné tvoje vázané verše. Hlavně to, že při vší rytmické "dopovězenosti" nepůsobí kolovrátkově. Po létech nedokonalostí, ve kterých si libovala předchozí generace pod heslem oživení, na mě stále ještě působí jako balzám. Balzám monotónní, svým způsobem žvatlavé,obyčejné současné vtipné řeči.  Zmiňuji to proto, že se chci pokusit vysvětlit, proč s tvým hodnocením Máchy nesouhlasím. Mívali jsme se skupinou přátel takový "vědecký" způsob posouzení. Jeden předčítal , z listu, tedy v podstatě odkázán na rytmickou strukturu básně (a to i u volného verše). Bylo až s podivem, co takové předčítání ukázalo. Komu se něco nezdálo, zastavil akci a sporné místo se probralo. Šlo nejen o rytmus,  ale i o vazbu slov, adekvátnost  a vazbu představ atd. Připravená recitace by ukázala mnohem méně. Také šlo o hudebnost a zpěvnost (což není totéž). Tady je Mácha výjimečný. Některé jeho práce připomínají symfonickou báseň s nástupy různých nástrojových skupin a sólistů, se změnami tempa, výrazu a hlasitosti.  Tvé verše jsou oproti tomu monotńní tichá hra na bicí. Zkoušel jsem zarecitovat sonety č. 1 a 6. Jednička mi stále bzučí v hlavě jako příklad absolutní melodie, ale šestku jsem četl už hodně dávno.  I když jsem se i u ní soustředil na melodii, rytmus běžel sám, naprosto bez kolize. Tak si myslím, že počítačovou analýzou se asi toho pravého konce nedobereme. Ještě bych dodal, že v trocheji psal pěkně i Reynek. Pro mě je to metrum pro satiru a epigramy. V této souvislosti mi naskakuje zcela automaticky.

Po dohodě s autorkou Alenakar sem vkládám komentář, který na tuto diskuzi lehce nenavazuje, což bych prosil omlvit, ale není zcela bez souvislosti s dílem a předešlými příspěvky. Původně byl součástí jiné diskuze, pod jiným autorčinym dílem (On The Road), které mezičasem ovšem smazala. Aniž by ten komentář stihla číst. Ano, je mi ho trochu líto, protože jsou v něm (minimálně v citacích) i snad ne úplně samozřejmé informace. A také jsem ješitný, tudíž mám tu drzost, poslat všem předřečníkům avízo.

***

Alenakar,

o tom, jak moc se pěstovali sonety v první polovině devatenáctého století, dokonce konkrétně ve třicátých letech, nic bližšího nevím. Jen se domnívám, že vyhlášení sonetisté typu Kollára, nebo  později Vrchlického či Machara, v té době na české básnické scéně nepůsobili. Nicméně i ten Čelakovský minimálně šest sonetů napsal, je o tom kratičká zmínka v disertaci Andrey Vítové Poezie prvních tří desetiletí 19. století. Cituji: "Bouři v krajině zachytil ve snovém výjevu F. L. Čelakovský. Sonet, ve smíšených básních z roku 1822 označený jako šestý v pořadí, popisuje v poněkud nadsazeném výjevu běsnění přírodních živlů."

Co se trocheje týče...

Myslím, že jeho poslední velké vzepětí je v Nezvalově Edisonovi, a šestistopého trocheje je to pak nejspíše už labutí píseň. Tu Dědečkovu sbírku Znělky, jak jsem o ní psal v  předchozím komentáři si ovšem moc považuji, a ta má trochejských sonetů naprostou většinu. A je to součaná poezie, byť už také ne nejmladší.  Současnější, ehm,  je moje sbírka Jednotlivec (Trochejský kôň), kterou tímto dost neomaleně inzeruji. I já jsem se takto pokusil trochu rehabilitovat trochej. Ovšem ve slovenštině.

Proces a důvody "ponížení" trocheje a vzestupu jambu v druhé polovině devatenáctého století popsal  ve své disertaci Rým a strofika v českém verši, obzvláště u Jana Nerudy Jakub Říha. Cituji: "Druhým významným procesem, který započal v padesátých letech, je expanze jambu. V májovské tvorbě padesátých a šedesátých let je jambem sepsána více než polovina básní (co do počtu veršů je převaha jambu ještě zřetelnější, protože jambická je velká epika Hálkova, Pflegerova a střední epika Nerudova, Šolcova ad.). Vztah trocheje a jambu v době nástupu májovské generace lze charakterizovat opozicemi domácí × světový, přirozený × umělý, venkovský × městský. V první etapě svého uplatnění byl jamb (jakožto jeden z atributů poezie hlásící se ke „škodlivým směrům“, ke kosmopolitismu a problémům moderního člověka) příznakovým metrem. S tím, jak se druhé členy opozic stávaly bezpříznakovými, vytlačil i jamb postupně trochej z pozice centrální a bezpříznakové. Poměr mezi oběma metry se obrátil a od té chvíle to bylo užití trocheje, jež vyžadovalo speciální motivaci (vesnická tematika, zdůraznění rytmu atd.). Jambický zvrat znamenal přiblížení standardnímu repertoáru světové poezie (konkrétně anglické, německé, ruské)."

V kapitole Sylabotónická revoluce z téže práce se také možno dočíst zajímavá fakta. Cituji: "V průběhu padesátých let (po náznaku u předchůdců, např. Nebeského) se od základů proměňuje rytmické povědomí i básnická praxe a v dílech nastupující generace je opět přivedena k platnosti Dobrovského přízvučná norma. Změna spočívala především v restituci přesného povědomí o úloze přízvučných a nepřízvučných slabik v českém sylabotónickém verši a projevila se výrazným omezením výskytu přízvuku víceslabičných slov/taktů na slabých pozicích metra. Tato změna neproběhla bez odporu zastánců sylabizace: autoři Zpráv soudců v čele s Erbenem odmítli přesné zachovávání sylabotónické normy, „která nenalézají se ani v staré poezii umělé, ani v poezii národní […] a toť již příčiny dost, o neomylnosti jich pochybovati“ (Zprávy soudců… 1860: 12). Svědomité dodržování těchto pravidel vede podle autorů k nežádoucím tvrdostem metrickým (srov. ibid.: 13). Mladší autoři nově chápali metrickou normu jako soubor požadavků, jimž je třeba vyhovět, a odchylky od metra, pokládané předchozí generací za projev rytmické tvořivosti, považovali za projev básnické nedokonalosti. V dodržování zákazu přízvuků víceslabičných slov/taktů na slabých pozicích verše byli májovští autoři jednotní, starší pojetí v oslabeném stupni zůstalo pouze u Mayera a Šolce. "

Ve světle těchto informací možno snad i Máchovy rytmické nepřesnosti lépe chápat, když už ne přijmout. 

Alexandrin... Nevím, jestli pod pojmem modifikovaný alexandrin rozumíš jeho českou přízvučnou mutaci jako takovou (protože původně je to sylabický verš a jeho jambickost je ve francouzštině dána jaksi bezpracně, přirozeným přízvukem na poslední slabice), nebo jeho specifickou podobu porušující jambickou normu přízvukem polysylaba na slabé pozici po cézuře. Jestli to druhé, tak to je v českých alexandrinských básních jev tak častý a kontinuálně přítomný, že se již považuje za metrický: vyhovující normě pro alexandrin - ve kterém si takto jakoby potenciálně konkurují jamb a daktyl.  Nádhernou ukázkou alexandrinské  rytmické variability a ekvivalentnosti na pozadí metrické totožnosti je třeba toto dvouverší z Máje, kde první verš je alexandrin "daktylský" a druhý jambický, ale jambický tak, že víc to už ani nejde:

Na břehu jezera borový šumí háj,

z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv

Safiáne,

na mé otázky částečně odpověděl dajakbol pod On the Road.

Nedivím se, že se Máchou zabývají Poláci. Vždyť on inklinoval k polské literatuře, jak už jsem psala výše, jeho vzory byli Adam Mickiewicz a Juliusz Slowacki. Spíše mě udivilo, kolik překladů Máje do angličtiny jsem na internetu nalezla, včetně překladu Ginsbergova.

Už roky přemýšlím nad osudy tří romantiků, kteří mě při psaní nejvíc ovlivnili: Máchy, Lermontova a Poea. Zajímavé je už srovnání jejich životopisných dat:

Karel Hynek Mácha (...Je křtěný pouze Hynek Mácha. Třetí jméno si přidává sám jako literární jméno snad podle Karla IV.)

nar. 16. 11. 1810

zemřel tragicky 5.11. 1836  Stěžejní dílo Máj vyšlo až v roce jeho smrti

Michail Jurjevič Lermontov ( Příslušník staré ruské šlechty, snad s anglickými kořeny. Na konci svého života se pohyboval v těch nejvyšších aristokratických kruzích, za "odboj " proti samoděržaví opakovaně posílán do vyhnanství. Husarský poručík a válečný hrdina, který na přímý carův rozkaz nikdy neobdržel žádné z navžených vysokých vojenských vyznamenání..)

nar.  3.10. 1814 Moskva

zemřel 27.6. 1841 po souboji na úpatí hory Mašuk na Kavkaze. Zemřel tedy tragicky tak jako Mácha a stejně jako on ve věku 26 let.

Jeho stěžejní dílo, román Hrdina naší doby vyšlo v r. 1840, tedy nedlouho před jeho smrtí.

Edgar Allan Poe ( Stejně jako Mácha si třetí jméno přidal sám. Allan je příjmení jeho otčíma, který se o něj staral.)

nar. 1809

zemřel 1849, tragicky. Dlouhé roky se tradovalo, že jako těžký alkoholik zemřel na následky pití. Dle dnešních zjištění ale zemřel na vzteklinu, protože ho pokousala jedna z toulavých koček, které miloval a krmil.

Poeův Havran vyšel v roce 1842. Poe sám sebe pokládal především za básníka, znám je ale spíše jako duchovní otec celé řady literárních žádrů od detektivky přes horror ke scifi.

Všichni tito romantici byli stejně dobří spisovatelé jako básníci, Poe a Lermontov byli skvělí kreslíři, Mácha obstojně kreslil krajiny, obzvláště hrady.  Všichni tři tito romantici byli až patologicky fascinováni smrtí. Lermontov se s s ní setkával na bojišti, Poeovi v raném věku zemřela matka, Mácha se fascinovaně zúčastňoval poprav.  ...A to vše vybírám jen namátkou.   No řekni - nejsou to zajímavé shody? 

Alenakar, mrzí mě, že nedokážu odpovědět na tvé otázky.  I mě kdysi překvapilo, že sonety jsou v trocheji a že jsou poněkud neučesané. Postupem času se pro mě stal Mácha inspirativním ze zcela jiných důvodů. Mohu jen doplnit něco z vnějších údajů (které mě zajímají jen velmi okrajově): Mácha se nemusel nakazit při hašení požáru, choleru si mohl přivézt z návštěvy v Praze. / Jeho dílem se zabývá polská studie Karel Hynek Mácha a český byronism z počátku devadesátých let devatenáctého století. Ta poukazuje na některé jeho nedostatky a nedokončení Mnícha považuje vzhledem  k Máchovu odkazu dokonce za štěstí. Vzpomínám si také, že s tolik připomínaným byronismem výklad na střední škole, kam jsem chodil, velmi polemizoval.

Uličný,

básnička "V podzimních polích" má už 158 kritik. To pokládám za extrém. Bolí mě už prst, když točím kolečkem na myši. Patnáctý tip Romantikovi  sveřep, se kterou se dobře známe a která mi ho jistě dala nezávisle na aktuálních kritikách.   

Kdyby mi nešlo o diskusi, nediskutovala bych s tebou. Oceňuji, že diskutuješ slušně, což tu nebývá zvykem a respektuji tvé názory.

Jak víš, kolik lidí u nás čte básně? Byla bych velmi ráda, kdybych znala fundované odhady toho, kolik lidí u nás čte básně.  A pukud by i takový odhad vycházel z nějaké seriózní sociologické studie, pak ale není řečeno, jaké že básně lidé čtou. V knihovnách zůstaly sbírky z devatenáctého a dvacátého století. Soudím tedy, že, pokud už někdo poezii čte, pak čte starou poezii. Tomu nasvědčuje i samotná tvorba nás amatérů tady na Písmáku. Soudím, že současnou poezii čte spíše jedno promile než jedno procento národa. Ráda bych znala spolehlivé údaje, ale - kde je vzít? 

Aleno nezlob se, ale to je opravdu nefér a neslušné, jak přenášíš diskuse z jednoho vlákna do druhého. Takto se opravdu nedá. Mně to prostě přijde, že ti nejde o diskutování jako takové, ale jen o strhávání pozornosti na svá díla, která ještě nemají 15 tipů.

Jestli se tu realizuješ, tak je to tvůj problém. 

K věci samé. Básně u nás čte stále cca 1% lidí. Nezdá se to, ale je to pořád docela dost. 100 tisíc lidí. Tomu se mi samotnému nechce věřit, ale i kdyby to byla desetina, tak je to pořád 10 tisíc čtenářů poezie. Z toho hlediska není písmák nijak reprezentativní. Těch 160 lidí, kteří tu jsou nějak aktivní, je opravdu jen kapka v moři. Písmák by měl bý spíše o komunikaci a férovém diskutování, než o nějaké sebeprezentaci vlastního ega. 

Ale, Venco, Venco, jak jsi to poslouchal paní učitelku, když jste probírali Máchovu smrt? ...Mácha po odstěhování do Litoměřic šel jednoho dne pěšky na kopec Radobýl opravovat jistou svou báseň. Ale, když už tam skoro byl, všiml si, že tam dole hoří stodoly. Utíkal tedy zpět a jal se pomáhat při hašení požáru. Při tom pil vodu z přilehlé strouhy, stejnou vodu, kterou hasil, a to se mu stalo osudným. Brzy po požáru zemřel na choleru nebo na úplavici.

Velmi krásné verše o tom napsal Holan:

...jen při požáru jiném zhynem

a jinak vejdem do věčnosti

Tvá poznámka o tom, že se Mácha nachladil na výletě a umřel, mi připomíná jednu epizodku z gymnízia. Učitelka se v ruštině při zkoušení ptala žáka: kak pagib Puškin. Žák se zamyslel a pravil: on zarazil sa tuberkuľozom i umer.  Učitelka dostala takový záchvat hysterického smíchu, že musela vyběhnout na chodbu.

Uličný,

mohu se zeptat, co ty vlastně ze současné poezie (čímž myslím řekněmě poezii od roku 2010 do současnosti)  znáš? Kolik a konkrétně které autory jsi zrovna ty četl, že se poštíš do hodnocení současné poezie jako celku ?

Vždyť i současní básníci sami přiznávají, že poezie živoří v básnickém ghettu a že dnes básníci píšou jen pro jiné básníky. Já bych to ještě upřesnila: současní básníci píšou jen pro básníky a kritiky ze své bubliny v básnickém ghettu.

Také se mi moc líbí jistý bonmot, který ovšem nenapadl mne: současná česká poezie jen kvete, dokonce už existuje více básníků, než čtenářů poezie.

Safiáne,

když ani ty neumíš na mé otázky stran úrovně sonetů v Máchově době odpovědět, tak kdo na ně odpovědět umí? Zda byly nebo nebyly jeho sonety "mistrovské", to se dá posoudit jen ve vztahu k dobové produkci a má- li někdo Máchu hodnotit, pak ho nemůže hodnotit z hlediska všeho, co přišlo po něm, ale jen a jen z hlediska jeho doby.

Četla jsem, že se za ním táhly davy studentů a začínajících autorů a prosily ho, aby jim opravil jejich básně, což on ochotně dělal. Uvažovala jse, co jim asi opravoval, když sám byl s rytmem a rýmem na štíru. Usoudila jsem, že patrně hlavně uměl líp česky než ti ostatní. V jeho době byla čeština vysloveně degenerovaný jazyk a lidé mluvili směsicí spisovného jazyka a nářečí, měšťáci pak českoněmeckou hatmatilkou. ...Dost podrobně jsem četla Hilského statě o lioterární situaci v Anglii na počátku sedmnáctého století, která se paradoxně dost podobala situaci v českém království o dvě sta let později. Divadlo se hrálo poměrně spisovnou angličtinou, které sice skoro každý v publiku rozuměl, ale kterou málokdo uměl mluvit. To byl i důvod, proč v alžbětínském divadle hráli muži ženské role. Spisovně uměly mluvit jen šlechtičny a pro ty bylo nemyslitelné, aby hrály divadlo.

Četla jsem hodnocení ochotníka Máchy z úst jednoho z principálů, kteří ho zaměstnávali: mluvil velmi dobře česky, měl silný hlas a statnou postavu. Byl tedy předurčen k rolím milovníků a hrdinů.

Zklamal jsi mě tím, že mi nemůžeš poskytnout informace o českém sonetu ve 30.letech devatenáctého století. Mohu se tedy jen domýšlet, že Máchovi byl vzorem Mickiewicz, který sonety psal. (Sonety a Sonety krymské,1826). ...Mácha uměl polsky a kromě Adama Mickiewicze obdivoval i Julia Slowackého. Orientoval se na Polsko včetně toho, že organizoval sbírky pro polské uprchlíky. Asi proto mu byl cizí jeho větší a slavnější současník Lermontov, příslušník, z hlediska Poláků, nepřátelské šlechty.

Největším vzorem, jak on sám uváděl, byl pro Máchu kromě Byrona a Poláků Johann Wolfgang Goethe. Toho ale, upřímně řečeno hledám v jeho básních marně.

...Jaká sporná místa vidíš v mých opravných sonetech? O žádných nevím. Pokud by vázané verše byly naprosto strojově přesné, pokud by například jamb obsahoval jen jednoslabičná a dvouslabičná slova, pak by verš nutně působil strojeně, prkenně a nezáživně.

Uličný,

odpovídám na tvůj koment pod bádničkou "V podzimních polích".

Když píšu, že v současné době už poezie prakticky neexistuje, vycházím z několika skutečností:

a) ve sdělovacích prostředcích dnes poezie nedostává prakticky žádný prostor. Sleduji denně rozhlas(zvláště rozhlas Plus, který se kromě politiky a vědy věnuje i kultuře) a televizi (zvláště Tv art) . Současná poezie se v těchto sdělovacích prostředcích prakticky nevyskytuje.

b) V knihkupectvích na menších městech se sbírky současných autorů, ba ani ročenka Nejlepšíčeské básně vůbec nevyskytují. Ve větších městech je vždy jen několik málo sbírek spíše postarších autorů jako jsou Krchovský nebo Žáček.

c) Městské knihovny v malých i velkých městech součastnou poezii vůbec nenakupují. Když jsem se ptala proč, v malém městě mi bylo řečeno: a kdo by to tady kromě vás četl? Když jsem se ptala v městské knihovně krajského města, bylo mi řečeno: no to musíte jít jedině do vědecké knihovny. Tohle by si tady nikdo nepůjčoval.

d) Protože jsem se v minulosti o současnou poezii velmi zajímala, půjčovala jsem si současné sbírky ve vědecké knihovně, nebo jsem si je musela objednat a koupit. ... Nejvíc mě ovšem šokovalo, když jsem si zjišťovala, kolikrát byly současní básníci ve VK v tom kterém roce vypůjčeni. Šlo o jednotky zápůjček za kalendářní rok.

e) Až do současnosti představovali básníci intelektuální výkvět národa. Vyjadřovali se nejen ke kultuře celkově, ale i k politice, každý znal třeba Nezvala, Seiferta nebo Hrubína, snad včetně dlaždičů. A kdo zná dnešní básníky?

O současnou poezii jsem se intenzivně zajímala asi deset let. Mám v knihovně tak metr sbírek současných autorů a ročenek Nejlepší české básně. Ale to, co jsem četla mě znechucovalo rok za rokem víc a víc, takže jsem se od r.19 od současné poezie zcela odřízla.

Jak se zdá, dneska to romantici nemají jednoduché. Mácha prostě popadl plášť a hůl, a vyrazil přes půl Evropy poznávat nové kraje a lidi, přitom se nastydl a umřel. Dneska aby člověk vláčel celou encyklopedii, jak koukám. 

Alenakar, kdysi jsem někde četl, že Máchova pozůstalost neobsahuje, na rozdíl od jiných, žádné poznámky nebo rozbory, které by svědčily o tom, že zápasil s metrickou nebo rytmickou stránkou svých veršů. Podle mě vycházel z představy silného metra a jeho rytmizační struktury (nebo, chceš-li metrické struktury těžých a lehkých dob), která, je-li neustále dostatečně potvrzována, přenese i odchylky a nepřesnosti. Podobně můžeme v hudbě dokonce i pod synkopickým rytmem cítit díky přiznávaným, třebas i slabě, těžkým dobám, spodní puls metra. Mácha s oblibou používá např. dva spojené daktyly, které v trochejské soustavě těžkých a lehkých dob odpovídají třem trochejským stopám. Tím se na chvíli může zdát, že skutečný rytmus metrum opouští. Díky podobným postupům a spojení s výraznou intonací působí jeho verše ve srovnání s ostatní českou produkcí velmi dynamicky. Vyskytnou se i verše velmi nepoddajné. ale čtenář, který čte i potichu v rytmu, je přejede, aniž si to uvědomí. Mně takové chápání prozódie plně postačí.

Obávám se, že tvé pokusy vylepšit Máchův rytmus se tak docela nepodařily. I ty tam máš, když už to vykládáme takto, sporná místa. Navíc ti chybí máchovská hudebnost.

Na další otázky neumím odpovědět.

Uličný,

ještě k mým diskusím se Safiánem.... Beru je velmi vážně. Na jiném nicku jsme spolu diskutovali o Hrubínově díle. Diskusi sledovalo poměrně hodně lidí, aniž by se ale někdo přidal. Za šest týdnů měla diskuse čtenost 850 otevření. ...Ty si opravdu myslíš, že někdo, kdo si ze mne dělá legraci, bude investovat tolik energie a taková kvanta textu jen tak pro pobavení?

Umělci,

které musí někdo protlačovat, nejsou skuteční umělci, ale karieristé, pokud tedy sami stojí o nějaké to protlačování ze strany kritiků a pánů redaktorů, kteří mají vliv.

O Máchovi jsem toho přečetla poměrně hodně. Po jeho smrti získal autorská práva k jeho dílu jeho bratr Michal. Byl to prostý muž, mlynářský tovaryš, ale chtěl za každou cenu vydat Máchovo souborné dílo. Jelikož by to stálo hodně peněz, obcházel české vlastence od bohatých sedláků až po šlechtu, ale všichni to byli podnikatelé a investovali by jen do toho, co by jim něco vyneslo a Mácha se jim nezdál obchodně zajímavý. Po mnoha peripetiích nakonec vydalo Máchovo souborné dílo Kobrovo nakladatelství až 25 let po Máchově smrti. Tak to vypadalo v dřevním kapitalismu. Vlastenci buďme, ale jen když se nám to finančně vyplatí.

Jak už jsem ti psala, dnešní básníci "neexistují". Představa, že by se na jejich díle dalo vydělat je úsměvná. Neškodil by jim návrat do Máchových dob. Dnes "přežívají" jen díky státním dotacím na kulturu. Část z nich vydává své sbírky na vlastní náklady.

Za komunistů se psalo i o takových věcech, že by ses asi divil. ...Mohu se zeptat, kolik je ti let?

Janino,

když se do nějakého problému "zavrtám", snažím se vytěžit jej, jak to jen jde. Udělala jsem si do sešitu výpisky z četby Máchových básní, ve kterých se vyskytuje harfa nebo harfka. Možná by tě to zajímalo.

1) Vzor krásy

Proč, má harfko, zpívati kdy chtěje

krásy vzor té pojmu rokotáš?

2) Ó harfo dávnověká

Ó harfo dávnověká,

sladkých kolébko zvuků,

uspalá nyní dřímáš

v kobkách hor stinnkrytých...

........

Ač dávno hlasy strun tvých

dozněly slávu otců

3) Mních

Vtom temnou nocí zvuk stříbrný harfy zněl,

i smutný dívky hlas mutnou si píseň pěl

4) Baláda

Pohřbi harfu, hloubi černá,

pevný meč mi v pravou ruku,

vzhůru za mnou, mládež věrná,

skončíme ať vlasti muku!!!

5 ) Těžkomyslnost

V větru zvučí harfa má

6 ) Poutník

Věštkyně, přej čarovnou tu říš,

by mi harfu zjevit bylo dáno

Mácha používá slova harfa a harfka. Měla jsem podezření, že "harfkou" patrně rozumí lyru. To mi potvrdil název stěžejního díla Máchova největšího epigona: Lyra a meč. Tímto největším Máchovým epigonem byl baron Karel Maria Drahotín Villani. 

Mezinárodní senzací! 

Čemu na tom nerozumíš? Každého umělce musí někdo protlačovat. Vždy můžeš pochybovat, že si přízeň redaktorů nezasloužil i jinak, než uměleckou kvalitou. 

No a pokud nechápeš proč se za komunistů o Tichém nepsalo, tak to pak nevím .....................?

Safiáne,

já nejsem literární vědkyně, pouze se amatérsky zajímám o Máchu a jeho dílo, proto bych se zde, díky tvé přítomnosti, ráda dostala k informacím, které mi přečtené knihy neposkytly. Ráda bych ti tedy položila několik, pro mne podstatných, otázek.

1) Dočetla jsem se, že Máchovy sonety byly známy díky zveřejnění v próze Márinka a že jsou "mistrovské". Byly skutečně v dobovém kontextu mistrovské? Kdo psal v jeho době sonety a na jaké byly úrovni?

Já mám totiž dojem, že to jsou sonety velmi špatné a jestliže zde mnozí kritizovali z formálního hlediska mou básničku "V podzimních polích", tak na Máchových sonetech by se mohli přímo vyřádit. Nechci být škodolibá, ale rytmicky dle mého názoru Mácha ve svých sonetech kulhá na obě nohy.

2) Velmi mě překvapilo, že Mácha píše své znělky trochejem o deseti slabikách ve verši.  Prakticky veškeré klasické sonety, které jsem kdy četla, byly psány jambem. Psát sonety trochejem byla Máchova specialita? Nebo to byla nějaká dobová móda?

Já osobně to cítím tak, že mezi Májem a ostatními básněmi zeje propast. V Máji jsou partie, které považuji za geniální. Je pro mě zajímavé, že Máj vyrůstal postupně ze špatné poezie, aby se díky jistým notoricky známým partiím toho kvalitativně velmi nesourodého díla stal nakonec inspirací pro celé generace českých básníků.  

Uličný,

když už jsi tady otevřel "výtvarnou" diskusi, včera jsem si vytáhla ze své knihovny dvě odborné knížky a podívala se, co je v nich o Miroslavu Tichém psáno.

" Jeho dílo se nedávno stalo díky intenzivní kurátorské i publicistické propagaci Romana Bauxmana mezinárodní senzací..."

 Vladimír Birgus, Jan Mlčoch : Česká fotografie 20.století.

...V této základní publikaci o výtvarné fotografii, která má 390 stran, je Tichému věnován jeden odstaveček, který má 6 řádků.

V obdobně objemné antologii, která byla "biblí" nás fotografů za bývalého režimu Cesty československé fotografie od Mrázkové a Remeše není o panu Tichém ani zmínka.

Opravdu si myslíš, že toto je nějaká sláva a velká popularita?

O "umělcích" jako je pan Tichý pojednává můj oblíbený film Smrt talentovaného ševce, kde výtvarný kritik udělal obdobnou "celebritu" z jednoho naivního malíře. Spolu s malířem nebo výtvarným fotografem, se vždy "udělá" výtvarný teoretik sám.

Umělec, skutečný umělec je podle mého soudu vždy jen osoba s obecným rozhledem a charismatem, která ovlivňuje lidi kolem sebe svým komlexním působením, ne jen svým dílem.  Skutečný umělec musí vědět velmi dobře, co píše, nebo maluje a musí si umět své názory i obhájit. Příkladem skutečného umělce je pro mne právě Mácha.

egile,

vážím si toho, že ses po dlouhé řadě let k nějaké mé básničce vyjádřil a děkuji za tvůj názor. 

Špatné.

Kamamuro, i mě je mazání, blokování atd. protivné a jsem zásadně proti němu.  Ženy, a ženské povahy mezi muži, jsou ale už takové.  V poslední době se tady., a nejen tady, rozšířila v podstatě hedonistická idea šíření dobra strkáním hlavy do písku. Na druhé straně jsi tu už dost dlouho, abys pochopil, že někdo  svůj styl změnit z různých důvodů nemůže a je zbytečné v tomto směru zvyšovat tlak. Snadno by se tak mohlo stát, a už to tu kdysi bylo, že bez ohledu na smysl a kvalitu textu, dovede klaka jeho hodnocení autoritativně k absurdním závěrům. A to, předpokládám, nechceš ai ty.

Alenakar, můj názor na postoj k Máchovi má velmi realistický základ. Kdysi dávno jsme se skupinou asi osmi lidí chtěli udělat pořad z jeho poezie. vynechali jsme Máj, takže přišlo na sonety atd. Zpočátku velké nadšení. Postupně všíchni (až na mě) odpadli s poukazem na to, že je jim to tak proti srsti, že to nemohou dělat. Líbivý bezobsažný školní obraz se rozplynul pod tíhou skutečnosti. A určitě to nebylo vlastenectví, které to způsobilo. Od té doby jsem rozuměl narážkám jako přeceňovaný básník žalu atd. I povzdechům v článcích k výročí jeho narození, že je třeba najít novou vazbu mezi Máchou a čtenářem. Co taky s existencialismem v časech vypjatého hedonismu! S radostí tedy vidím, že jsi z labyrintu vytáhla jinou nit. Na mém vztahu k tvé básni to nic nemění.

No do svého obýváku bych mistra Tichého asi nepověsil, to by asi nebyl dobrý nápad v kombinaci s klasiky, které tam mám oběšené. Asi bych do něj ani neinvestoval, podle mne je v současnosti na vrcholu. Ovšem přiznat se mu musí, že oslovil tisíce lidí po celém světě. Ten by tady dostal tipů .......jéje. 

bixley,

o harfě jsem psala už Janině...

Ano téma bezestrunné "zborcené" harfy se vyskytuje v mnoha K.H.M. básních a vždy se to vztahuje ke slavné minulosti Čechů. Oxymóron v Máji je spíše obecný, není vlastenecký jako v jiných málo známých básních.

Harfu Mácha zajisté bral jko velmi vznešený, tak nějak "šlechtický" nástroj. Proto já bych volila spíš kytaru. Ta má rozsah od lidové hudby až po Johana Sebastiana Bacha.

Já píšu básně pro své čtenáře a taky proto, abych zde na Písmáku uspokojila poptávku po klasickém vázaném verši. Až tu ta poptávka nebude, nebudu tady ani já.

Jak už jsem psala: nikomu neberu jeho vkus. Proti gustu žádný dišputát. Když se ti pan Tichý líbí, dej za něj pár tisíc a pověs si ho do obýváku. V mém obyváku visí a budou viset zcela jiní výtvarní fotografové.

A dodám ještě něco: kdysi dávno jsme s přitelem vedli fotografický kroužek pro děti. To se ještě pracovalo ve fotokomoře. V té jsem strávila stovky hodin života.  Z dětských negativů, podobně debilních jako byly ty od úchylného pana Tichého, jsme různými postupy vytvořili fotky, které pak občas i vyhrály nějakou tu soutěž. Takže - do značné míry je to i o tom.

KHM měl asi harfy rád, i v Máji má zborcené harfy tón... :-)

Hezky rozvedené.

Tak pak tě nechápu proč ty básně vůbec píšeš? 

Tichý měl odvahu vstoupit lidem do jejich prostoru. To se musí umět. V tom byl umělec!

Já bych si fotografie pana Tichého nepověsila ani na záchod a nedala bych za žádnou ani zlámanou grešli. ...Víš - ve výtvarném umění to bývá často tak, že nějaký teoretik prostě z někoho udělá Někoho a někdy mu na to mnozí skočí.

Četla jsem v časopise Tvar Zedníkovy otázky současným básníkům. Ptal se jich mimo jiné, jestli si myslí, že budou známí ještě i po smrti. Překvapilo mě , jak realisticky viděli svou(ne) popularitu. Jak by mohli být populární, když byli za svého života zcela neznámí?

Mezi malířem a básníkem je zásadní rozdíl. Malíř se musí svým malováním uživit. Básníci, co se uživili psaním se vyskytovali naposledy za komunistů. Byli to básníci prorežimní, ale i třeba takový Holan dostával jakousi apanáž, aby neumřel hlady. 

Dnes se svými verši neuživí žádný básník. Textař možná, básník nikdy. Dnešní básníci jsou zapomenutí už zaživa a po smrti je nikdo nevzkřísí. 

Smutné je, že současné skvělé básníky svět objeví až teprve zemřou. Zejména v Česku je to nepřekročitelná podmínka.  

Podívej se za kolik se dnes draží fotografie mistra Tichého, který byl za života považován většinovou společností za blázna a úchyla. 

Safiáne,

vůbec nepochybuji, že onen "zjitřený existencialismus", o kterém píšeš a o kterém jsme se učili na gymnáziu, v Máji skutečně je. V jeho ostatních básních už ho ale zase tak moc není.

Jak už jsem psala jinde:  Máchovy "jiné" básně se vztahují nejčastěji k několika málo literárním archetypům. K nešťastné milence k poutníkovi, k poustevníkovi a zejména k (ozbrojenému ) rytíři, případně k pážeti. Mezi řádky lze číst, že  na programu by měly být hrdinské činy, které obnoví zašlou slávu Čechů.   Máchův romantismus se obrací k slavnému středověku, proto neustále ty hřbitovy, královské a knížecí hrobky, chrám Svatého Víta a tak podobně. ...O tom všem je tak trochu můj Romantik dnes. 

Uličný,

já si vůbec nemyslím, že by Mácha byl mrtvý. Naopak. Mácha stále žije v povědomí lidí, docela nedávno byl Máj částečně zhudebněn a také byl podle něho natočen film. To současní "oficiální" básníci jsou mrtví a jejich básně jsou mrtvě narozené děti. Současné básníky národ nezná a nikdy je ani znát nebude.

Janino,

minulý týden jsem se zaobírala pečlivou četbou Máchových málo známých básní. Bezestrunnou harfou a její písní byl K.H.M. přímo fascinován a toto téma se objevuje v jeho básních opakovaně.  Myslela jsem si, že jeho známé oxymoron "zborcené harfy tón" byl nějaký bleskový nápad, dokonce jsem četla o tom, jak z něj "spontánně vytryskl" onen hrozen notoricky známých metafor... Pravý opak je pravdou. V Máji byly zhuštěny četné jako by "přípravné" básně a získaly v tomto díle (teprve) dokonalou podobu. ...Ale to by bylo nejmíň na diplomovou práci. 

Evženie,

já jsem ale tak trofalá, že jsem se pokusila Máchu opravit. Nahradila jsem jeho nepovedený trochejský verš jambem. Můj rytmus je strojově přesný, zatímco mladý Mácha se s rytmem velmi amatérsky potýká.

Kdybych chtěla psát své sonety tak, jak se psaly sonety v Máchově době, tedy špatně, musela bych se opravdu hodně snažit. Jsem dívka v rytmu zrozená.

Takových básní, v nichž současníci oslovují minulé, je víc. A málokteré se obracejí přímo na adresáta. Ten často bývá  jen prostředkem, jímž autor poměřuje svou dobu. Nejinak je tomu i zde. Ani v této básni se nerozvíji nic z Máchova odkazu. Přesto už jen narážka na Máchu může vyvolávat rozpaky, motivované spíše odporem poválečných generací k jeho zjitřenému existencialismu, než básní samotnou.  Tip

To mám za to, že jsem nevydržel a vlezl sem, se na to se podívat. Mácha vydržel a je v klidu. 

Já v té hrůze musím vzpomenout na prosluněné nádražíčko, ze kterého jedna dobrá duše radostně cestuje do světa a stejně radostně se ze světa vrací. Jo jo - nádražíčko - tam to žije.

Mrtvé nechte jejich mrtvým. 

Lahodné čtení...

Správně, Evženie - "Tvé horší dílo je dnes lepší." To by chtělo samostatný žulový kvádr, majzlík, a čiperného kameníka. 

Těžko budeš v dnešní době psát jazykem K.H.M, ale tvé dílo je na dobré úrovni.  Svou výpovědní hodnotou je i snáze pochopitelné.

Diano,

probírala jsem se minulý týden Máchovými málo známými básněmi. Fascinuje mě, že se točí jen okolo několika málo archetypů: nešťastná milenka, poustevník, poutník a hlavně - ozbrojený rytíř, případně páže. ...Jako by z toho mezi řádky vyplývalo: přijde den, zúčtujem spolu, prokletí germáni.

Velmi dobré, forma i obsah.