Tóny

 Tóny

          Byla to taková ta módní vlna, kdy vyplníš prázdný prostor něčím zvláštním, něčím, co bys v tom místě nečekal, něčím, co se tam vlastně ani nehodí, působí nepatřičně a podivně, necháš to tam a necháš to působit na všechny lidi, kteří kolem toho chodí a neví, jak s tím mají zacházet.

         Nádražní budova a klavír…

         Místo odchodů a příchodů, průchozí bod, křižovatka, ale nikdy ne cíl cesty. Místo se zvláštním tepem, místo neustálého pohybu sem a tam, nedočkavosti, očekávání, neklidu, nervozity, těšení i strachu.

         Seděl jsem tam a čekal na příjezd vlaku odněkud. Nádražní tlampač v pravidelném rytmu odříkával básně bez rýmů o příjezdech a odjezdech, sledoval jsem loučení i vítání, sledoval jsem potěšení ze shledání i potěšení z odloučení, sledoval jsem rozchody i milostné romance v každých jednotlivých lidských stvořeních, která mě neustále míjela.

         Bylo tu ticho, jen zvláštní šumění mnoha a mnoha lidských hlasů proznívalo tou nádražní halou.

         Klavír stál nepatřičně uprostřed haly a působil jako groteskně zapomenutý artefakt. „Ten umělec ale musel být roztržitý,“ pomyslel jsem si.

         Více než tuto jednoduchou myšlenku jsem tomu však nedal, protože jsem si ani neuměl představit, k čemu by mně to mohlo být. Tak trochu unuděně, trochu naštvaně z toho čekání, tak trochu apaticky a trochu ostražitě před ostatními lidmi, kteří tu stejně jako já posedávali a postávali, jsem čekal a čekal…

         Díval jsem se do útrob tubusu, který stále chrlil nové a nové cestující, a hltal ty, kteří se v mžiku ztráceli. Ani jsem si nevšiml mladého muže, který odkryl desku klavíru a udeřil první klávesu na klaviatuře.

         Ten tón se rozezněl celým prostorem jako ranní zpěv prvního nedočkavého ptáčka v naší zahradě. Všichni jsme ztuhli. Bylo to naprosto nečekané. Ten muž musel cítit udivené pohledy všech nás, kteří jsme v nádražní hale stáli.

        Je to bezprostřednost mládí, která si z toho nic nedělá, ba se našimi pohledy spíše baví, a tak po dalších úderech, kterými zkoušel v rychlém sledu celou stupnici, snad aby si ověřil ladění, si ke klavíru sedl, vyhrnul si rukáv na jedné ruce, zavřel oči, nadechl se a rozkmital struny schované pod víkem toho krásného nástroje.

         Celý okolní svět se zastavil. Celý okolní svět ztratil pojem o čase.

Ta nádherná ozvěna v nádražní hale, ta hloubka tónů umocněná výškou budovy! Koncertní sál. Dokonalý koncertní sál tam, kde bys ho nejméně čekal.

         Asi to musel taky slyšet. Musel to určitě cítit, protože po prvních nesmělých tónech se rozehrál jako koncertní mistr, ne žák, ale mistr, který se baví udivenými pohledy svých posluchačů. Tak suverénní, tak sebejistý, tak výstřední a tak charismatický! Oči měl pořád zavřené, ale musel vnímat, že se kolem všechno zastavilo a zadívalo směrem k němu.

„Tak přeci,“ pomyslel jsem si. „Tak přeci existuje dokonalost!“

         Ke klavíru přistoupila dívka. Zvláštně se na muže zadívala, až otevřel oči. Jejich pohledy se střetly. Ten její byl tázavý. Ten jeho zvídavý. Lehce k ní pokynul a trochu se posunul na sedačce stranou. Přisedla k němu a dychtivě zabořila své prsty do klaviatury. Ke krásné melodii přibyly další nové tóny. Z hudby se stala symfonie. Na nádraží v nádražní hale teď plné posluchačů, měli ti dva vyprodaný sál.

         Tóny symfonie se nepatrně změnily. Stále byly přesné, krásné, ale zjemnily se. Je to neuvěřitelné, ale v tento malý okamžik se udála věc, událo se tolik věcí, že by se v nich dal vysledovat celý vesmír. V tento jediný okamžik ti dva lidé splynuli. A muž se zamiloval. Bylo to tak citelné a hmatatelné, že to nešlo přehlédnout. Dívka ten impulz ucítila a přijala. Dokonce se lehce pousmála, jako by právě na to čekala.

         Symfonie nádražní haly plynula neztenčenou silou a energií mezi posluchače. Bylo úžasné být u toho! Bylo úžasné vidět ten okamžik, kdy se člověk zamiluje. Kolik takových chvil již tento klavír prožil? Možná proto tak nádherně zněl. Byl nabit nezměrnou energií lásky.

         Poslední sloka jejich symfonie dozněla, poslední tón zavibroval mezi posluchači a na okamžik nastalo úplné ticho. Muž se opatrně zadíval do jejích očí. Tázavě a nesměle… On, který před pár okamžiky hýřil jistotou a sebevědomím, ten suverénní sebejistý výstřední charismatický muž přivřel oči a zkoumavě, tázavě a nesměle se jí díval do očí. A ona, kde se stala ta změna, jak to mohla vycítit, teď s jistotou a rozhodností jeho nesmělý pohled opětovala.

      Řekla mu „Ano!“ a přitom nevydala hlásku.

 A ten sál, ta nádražní hala plná čekajících, uspěchaných, netrpělivých, náladových, ustaraných, nepozorných, veselých i smutných lidí v tom okamžiku začala tleskat. Úžasný aplaus vytvořil dokonalou kulisu pro tento nádherný lidský příběh nádražní symfonie, která se doopravdy udála.

         A já to viděl, takže nevěřit mi by byla veliká chyba. Ostatně můžete si to sami zkusit. Zastavit se a podívat se kolem sebe. Najít to jedinečné místo s klavírem a čekat na okamžik, kdy k němu přisedne mladý muž a osloví svými tóny mladou dívku.

         A když se tak zamýšlím, proč by tam musel být právě klavír?? A proč by ti dva museli být vždy jen mladí??