Krvesaj a Nekronella XIX

Druhý den se sešla parta obou upírských frakcí v parku a společně vyrazili do místního krematoria. Po cestě je Drakul Emil zasvětil do plánu exkurze krematoria, kterou se strejdou v neděli domluvil a vysvětlil jim pravidla chování.

„Ahoj strejdo,“ pozdravil následně Emil postaršího chlápka v obleku s kravatou, který na ně čekal u brány. „Tohle jsou moji kamarádi upíři, jak jsem ti říkal.“

„Nazdar upíři,“ pozdravil je s nadhledem dospěláka Emilův strejda Lukáš Kulhánek. „Jsem rád, že máte zájem o tyhle poslední věci člověka. Vím o tom všechno, dělám to už dvacet let. Jo a říkejte mi Lukin.“

„Vy se někam chystáte?“ zeptal se ho Vlad, který měl obavy, že byla exkurze zrušena. „Že jste tak oháknutý.“

„Kdepak,“ zasmál se strejda Lukin. „Tohle je náš pracovní oblek.“

„Mysleli jsme, že jste spalovač mrtvol,“ opáčila zasmušile Talaura.

„To jsem,“ utrousil Emilův strejda. „Ale jak by to vypadalo, kdybych se povaloval u pece ve starých montérkách. Mohli by přijít pozůstalí, podívat se na proces. Úcta k zesnulým se tomu říká, proto každý rok fasujeme tyhle parádní kvádra.“

„Vidíte?“ nafoukl se Emil.

„Chtěla bych se zeptat,“ převzala ihned iniciativu Nekronella, když vcházeli do hlavní haly krematoria. „Je to pravda, že si mrtví při žehu sedají? Alespoň se to říká! To musí být přece děsivé!“

„Jsme snad v Indii?“ zeptal se jí nečekaně strejda Lukin.

„Nejsme,“ odtušila Nekronella.

„No tak vidíš,“ pousmál se Lukin. „Nebožtíky spalujeme zásadně v rakvích a ne na nějakých hromadách, jako v Asii. Jak by si asi tak mohli ti nebožtíci sednout, když je nad nimi víko od rakve?“

„No přece, až když to víku shoří,“ argumentoval celkem rozumně Vlad.

„I kdyby, tak se pojďte podívat,“ oslovil upíry strejda a vzal je rovnou k peci. „Tady ty nebožtíky pálíme. Je tu i průzor do pece a zrovna máme začátek žehu, jelikož děláme tři kousky denně. Schválně se koukni, vidíš tam něco?“

„Nevidím nic, jenom plameny,“ připustil Vlad, který hned do průzoru nedočkavě nakoukl.

„No tak vidíš, že nic nevidíš,“ zasmál se Lukin. „Je tam přes tisíc stupňů, není vidět ani na metr.“

„Super,“ zasnila se Talaura a začala obcházet místnost. „Tady máte parádní urny. Jsou plné popela bezbožníků?“

„Přesně tak,“ vytáhl cigaretu strejda. „Čekají na obřad, ty prázdné jsou ve skříni. Čekají, než je naplním tady z toho mlýnku.“

„A co děláte se zlatem těch nebožáků?“ zeptala se ho náhle Nekronella. „Musíte být přece neskutečně bohatý, za dvacet let. Těch zlatých zubů a prstenů...“

„K popelu se bohužel nedostanu,“ zasmušil se strejda a nervózně se rozhlédl. „Tady na tom zařízení, kde se vysypává popel do uren, je speciální plomba, takže jakmile urnu vytáhnu, víčko se okamžitě zaplombuje.“

„A kde máte mrtvoly?“ zeptala se pro změnu Talaura a vytáhla lahvičku s rajčatovou šťávou. „Přišli jsme hlavně kvůli nim. Prohlédnout si nebožtíky. A necháte nás tam chvíli o samotě?“

„Mrtvolu tady v krematoriu neuvidíš, to je zakázáno,“ překvapil všechny strejda Lukin. „Vše je tady automatizované, nebožtíky přivážejí už v zavřených rakvích a ty jen obsluhuješ dopravníky. Je to v podstatě skladiště s následným spalovacím procesem.“

„To je nuda,“ zívla Nekronella, které došlo, že žádné mrtvoly dnes neuvidí.

„Není to nuda,“ pokoušel se je přesvědčit o své práci Lukin. „Vedle je řídící středisko, tam uvidíte celou automatizaci.“

„To je dobrý, my už půjdeme,“ opáčil Vlad a podíval se vyčítavě na Emila. „Ale i tak to bylo zajímavé,“ podal ruku Lukinovi a hned nato upíři opustili spalovnu, aby zamířili přímo na hřbitov.