Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePeriferie
Autor
theZEUS
Prošel jsem průjezdem na malý dvorek, poté se skřípěním otevřel domovní dveře a vyběhl po schodech do prvního patra. Byl jsem nedočkavý. Na tento okamžik jsem se těšil celý den. Na ni. Na chvilku o samotě s nejkrásnější holkou ze třídy. V batohu jsem měl připravená alba známek na výměnu, jak jsme byli domluveni. Zvedl jsem ruku k zvonku. V celém domě bylo ticho. Zlověstně zaznělo zadrnčení a o chvíli později těžké a rázné kroky. Najednou stál ve dveřích muž s tvrdým pohledem: "Co chceš? Kdo jsi?" Něco jsem ze sebe překvapeně vypravil. "Musí se učit. Jdi domů." Zabouchl dveře a já jsem zase stál osaměle na chodbě. Opět nastalo ticho. Až v tu chvíli jsem si všiml, jak je ten dům starý a zanedbaný. Opadaná omítka, staré linoleum, na prošlapaných schodech místy ležely kusy tajícího sněhu. Šel jsem zpět přes temný dvůr plný harampádí a rozpadajících se přístavků. Ještě jsem pohlédl na dřevěnou vazbu štítu domu po Němcích, ale žádné okno nesvítilo, jen pouliční lampy. Vracel jsem se tmou listopadového odpoledne.
Minuli jsme se. Ten kluk, to jsem byl já, kdysi dávno. Nevšiml si mě. Šel s hlavou sklopenou, uzavřený ve svém světě. Jak jsem mu rozuměl. Je to skoro třicet let. Co se změnilo? Dřív tato čtvrť byla periferie. Zaprášeny svět za kolejemi. Pár starých domů u řeky a siluety budov továrny na motory. Tenkrát jsem se vracel z domu, který dnes nestojí. Hrozilo, že spadne, tak ho zbourali. Poslední nájemníky vystěhovali. Bylo to pár opilců, kteří si nedělali nárok na nic. Tenkrát tam bydlela dívka, která se mi líbila. Žila jen s otcem a ten býval dlouho v práci, tak mě zvala a já byl rád. Slíbila by vše, jen aby nebyla sama. Mohl s ní být kdokoliv, protože se nechtěla bát temných koutů a minulosti lapené v plesnivých zdech. V osamělém tichu promlouvaly bez ustání a bylo to k nevydržení. V těch podzimních dnech vídala šedé siluety. Slýchala hlasy, kroky na vnitřních pavlačích a nebyl to jejich opilý soused. Měla pocit, že ji někdo sleduje. Nějací lidé, snad ti co tu dřív žili. Soused jí vyprávěl, že tu kdysi bydleli Němci a po válce je odsud vyhnali. Nejdřív do starých budov továrny a pak? Nerozuměla tomu a nechtěla, aby ji dál něco vyprávěl. Byl to odporný člověk. Žil jako zvíře. Celé ji to jen děsilo. Všechno by bylo jinak, kdyby měla mámu.
Pár dní před tím, než dům zbourali, jsem měl sen. V něm jsem se procházel po neskutečně velké poušti suti. Pokrývala celý svah, kde dřív dům stál. Mezi rozbitými cihlami a kusy omítky jsem hledal třpytivé umělohmotné korálky a nosil je té dívce. Vypadala stejně, jak jsem si ji pamatoval z dětství. Smála se a děkovala, říkala, že už se nebude bát. Pak jsem si všiml, že za ní stojí nějací lidé v otrhaných šedivých šatech. Jejich tváře byly bílé, ale v jejich pohledech jsem cítil radost a štěstí.
Minuli jsme se. Z dálky jsem viděl siluetu toho pána. Nechtěl jsem pohlédnout do jeho tváře. Co bych v ní viděl? Nechtěl jsem už ztrácet další iluze. Překročil jsem koleje a nechal za sebou ten malý svět.
12 názorů
První odstavec mě nadchnul. I přechod do druhého odstavce představuje dobrý střih, slibující nový pohled na něco, co bylo a už není. Jenže na můj vkus to celé příliš spěchá ke konci a momenty, které by se mi líbily víc rozvedené (třeba ten závěrečný sen) vnímám jen jako náznaky, které si musím domyslet sám. Ale dochází mi, že právě tak to asi autor mínil, takže TIP, (ale kdyby na tom chtěl /autor/ ještě někdy něco měnit, přimlouvám se za "slovní příkrm").
rebecca13/CM
20. 01. 2022Zaprášený... aby jí dál něco vyprávěl...
Nevím, jak říká Gora, podařilo se ti udržet jakousi sklíčenost, ale co s ní dál. Jako jo, hodit za hlavu. A to je všechno.
Souhlasím s kritikami níže. Pro mě velmi dobře navozená tísnivá atmosféra. Velmi dobře napsaný 1.odstavec, jen bych hledala jiné obraty - aby to nebylo samé "jsem"... no a pak to pro mě trochu ztrácí na zajímavosti a všechny otázky, které si kladu, zůstávají nezodpovědné. Chybí mi pointa... nebo je pro mě skrytá.
Souhlasím s kritikami níže. Pro mě velmi dobře navozená tísnivá atmosféra. Velmi dobře napsaný 1.odstavec, jen bych hledala jiné obraty - aby to nebylo samé "jsem"... no a pak to pro mě trochu ztrácí na zajímavosti a všechny otázky, které si kladu, zůstávají nezodpovědné. Chybí mi pointa... nebo je pro mě skrytá.
Velmi krátká povídka, ale snad právě proto z ní mám dojem vysoké „koncentrace“ naléhavosti a působivé atmosféry. Líbí se mi konfrontace mládí se stářím, minulosti se současností...
Tísnivá atmosféra a chmurné vyprávění jsou mi blízké, stejně jako vyprávění příběhů starých domů. Povídka je celkem dobře postavena, jen bych vytkl některé banální obrazy a klišé, ale to jsou detaily. Spíš mi vadí absence logiky snové nelogičnosti, jestli mi rozumíš. Věřím, že ano. A ještě jednu tachnickou: jestli na začátku mluvíš o albech známek, měla by tam někde v závěru hrát nějakou roli, jinak jsou tam zcela zbytečná.
Próza_měsíce
27. 12. 2021theZEE, už jsi s námi soutěžil, zařazuji tedy s dovolením i Periferii, kdybys byl proti, stáhneme, dík!
K3 také díky.
Krásné, křehké, poetické, něžné. To mě napadlo po dočtení. Nemusí mě zajímat, zda je to vymyšlené, nebo mělo předobraz. Jisté je, že i dnes tak lidé žijí a mezi nimi bohužel i děti. Pozadí periferie obraz dívčiny ještě víc zjemňuje a dodává ji až zář svátosti. Kazí to špatně psané uvozovky živého slova a pár odstavců k tomu. To lze snadno opravit...
je to pochmurně ...ale mně se to líbí...*/***
Není to špatné, text má tísnivou atmosféru, kterou se ti povedlo udržet do konce. Závěr /to s postavami/ mi připadá trochu "bezradný".
V některých větách opakuješ stejná slova /Jejich tváře.../ a v závěru /Nechtěla, nechtěl.../