Ty, který ptáš se kolemjdoucích

Ty, který ptáš se kolemjdoucích

kam utek\' svět

/a kde rostou růže/

za svitu hvězd

/padající noci od podkov/

Máš oči lidí

a sny jako stříbrověký sníh

/smutnější než pohlazení

květů padajících z jabloní/

Jsi posledním z nich

/v přízračném šeru katedrály/ –

– přišels\' ke mně

bez grimas a gest

s pohybem

/plavným jak let divokých husí/

ukázal mi nebe

\"Kdo jsi?\" sklouzlo mi

slovo z dlaní

a mince ticha

zazvonila o dláždění

\"Ztrácím se v davu

a přicházím bez pozvání

když přeletí ti

přes obličej podzim

/jak pták/\"

Po setmění

ticho stékalo jak vosk po svících

V dávném smíchu

mezi mléčnou dráhou a polární září

potkala jsem ho zas

Držel růži

v ruce znamenané

trním doteků

A po boku stál mu

anděl

Zpíval

o hvězdách a bláznech

pak přiletěly staré legendy

a vzaly jej

na svá perleťová křídla

Je to dávno, co smutně se usmál

/v tu chvíli peří pohledů až dosud slepé

začalo padat z azuru/

Očima vzpomínek

podal mi ruce

Na kratičký okamžik

/delší než polární noc/

letěli jsme spolu

ptákům v náručí

Začalo svítat

za opaskem noci

stanuli racci

a my ocitli se v dávném smíchu

ztraceném mezi hvězdami...