Hodinář hvězd, Velký Tygr

U mě si můžeš vždycky poplakat... a třeba si popláčeme oba... ;-)

Dík, seš kámoš! ;-D

V pohodě, každej chce politovat, nikdo není výjimkou... 

Milý Hyato,

děkuji za nasdílení poučného příběhu sem tam s hezkými příměry, dozvěděli jsme se něco o šermování (i když ne s kříži) a o víře nevíře a o šuškání, které nemůže být jedinou výplní života, i když proti pudům se bojuje těžce...

A teď se musím omluvit, že jsem ti to tady takhle zasral, potřeboval jsem si ulevit. Když tak to smaž. ;-)

Píšeš dobře, a já si to rád vždycky přečtu, ale to víš, narcismus, vzpomínečky, a hnípáníčko se ve vlastních bolístkách, šák to všichni známe. Tedy alespoň mám ten dojem. 

Já musím dát tady svému předřečníkovi za pravdu - závěr je antiklimax, protože všichni, jak se zdá, vypadnou z rolí, a jako maňásci Matěje Kopeckého prozradí, která že Ruka je to animuje. 

Ale čuju v tom nějaké autobiografické prvky, což mě naplňuje empatií, a s empatií přichází pochopitelně i sympatie tadydle vůči panu Biskupovi. 

A protože mám ego jako almaru, neodolávám, a přidám taky autobiografickou historku:

Bylo nebylo, před nějakými dvaceti, třiceti lety jsem byl také zamilovaný jako kretén, než to ze mě Jsoucno docela prozaicky (asi jako dobrý trenér boxu) prostě vymlátilo. Byl jsem blbec, přesvědčen, že jen ta jedna je ta pravá, a bez ní jsem nechtěl žít (no nezabili byste mě? Já sám jsem už byl skoro nakloněn to zkusit). Ale měl jsem kamaráda (i takoví pitomci, jako jsem já, mívají občas kamarády), který se dal ze zoufalství na křesťanství (než ho to přešlo a nechal se najmout jako žoldnéř kdesi, tam ho pěkně prostříleli jako řešeto, a dneska má doživotní rentu a malý byt v Ostravě, na který láká hornice). 

No a tenhle kámoš povídá: "Vole, hnípeš se tu a válíš v té své sebelítosti, pojď, přijeď za mnou na křesťanský seminář mladého evangelictva, my už ti promluvíme do duše, že budeš volat všecky svaté."

"Proč ne," říkám, protože už mi bylo všechno jedno. Popadl jsem batoh, spacák, a svůj meč (tenkrát jsem jako blbec jezdil všude s mečem a kámoš taky, křesťanství nekřesťanství, šerm byl naše vášeň), a vyjel jsem do zimní chumelenice. 

A opravdu - pookřál jsem jako nezmar, kterému narostlo nové chapadlo! Všichni ti křesťané byli ještě nešťastnější než já sám, také dostali(y) košem, nebo vychovávaly plné hrnce nemanželských dětí, takže jsem viděl, že na tom nejsem nejhůř, i rozveselil tak Pán mou duši, natolik, že jsem s ostatními ochotě zpával: "Halelůůůůůjáááá!"

Pak měl ale přednášku nějaký podivný polský kněz, pořád se culil a vykládal, kdy, na koho, proč a jak se smí mladá, pěkná, dobře tvarovaná křesťanka podívat a koho si má nakonec vzít za muže (nejsou to snad Moonisti?!), a to mě znudilo na tolik, že jsem se vytratil, vzal jsem svůj meč, a po vzoru "Higlandera" jsem si šel sám na přilehlé zasněžené pole cvičit seky, body a kryty, abych taky dělal něco užitečného. Po chvíli dorazil kámoš se svou výbavou, a rozjeli jsme menší sparring, až čepele zvonily jasněji než zvon místního kostelíka. 

To samozřejmě přilákalo pozornost podobně znuděné kongregace (ukázalo se, že mladé křesťanky nudí rozkazovačnost chlípného kněze podobně, jako mojí hříšnou osobu), takže se tam za chvíli utvořil slušný hlouček diváků. Chvíli nás pozorovali mlčky, a pak se jeden zeptal: 

"Hele, nemoh bych si to jen tak potěžkat, jestli to fakt váží deset kilo?"

"Ale beze všeho, můj meč váží kilo a půl, s desetikilovou traverzou bys nehnul, pojď, a zavdej sobě potěšení, kterého okusili už renesanční konkvistadoři, když ve jménu božím kosili toledskými čepelemi zoufalé indiálny s tomahavky a oštěpy."

Křesťan zkusmo neuměle máchl do vzduchu, a viděl jsem, jak mátožná postava drcená povinnou pokorou a skromností náhle ožila, jako když mýtickému golemovi někdo strčí šém tam, kam patří (ten šém, ne ten křesťan). 

"Zajímavé, zajímvé, a ukázal bys mi, jak se s tím útočí."

"Beze všeho, takhle se postav, takhle se napřáhni, bodání radši nezkoušejte, nebo si vypíchnete oči, seky jsou přece jen bezpečnější."

Slovo dalo slovo, přidali se i další bratři v Kristu, a za chvíli už se dva mladí akolyté řezali s vervou a nedostatkem opatrnosti, kterou náš nebeský Otec obdařuje jen čerstvé začátečníky (my zkušení harcovníci jsme srabi, a příliš milujeme své prsty, svá žebra a hlavně své oční bulvy). Stalo se, co se stát muselo - náš nový "student" počastoval bratra svého docela zdařilým sekem v primě, který by možná srazil slabšího válečníka kmene Shawnee do milosrdné náruče Manitouovy, ale tady byl záměr opačný - nepozabíjet se navzájem. Náš novodobý Kain byl ovšem patřičně zděšem krví řinoucí se z hlavy bratra jeho, a tak hned odhodil to proklaté železo do sněhu, a vykřikl:

"Kdo čím zachází, tím také schází!"

Tento projev pohotového alibismu mě tak rozesmál, že jsem úplně zapomněl na svou nešťastnou lásku a podobné hovadiny, a smál jsem se a smál, až jsem málem dostal psotník. Rána našeho Pravdu hledajícího kamaráda byla naštěstí jen povrchní (když to je hluboko, většinou to moc neteče, paradoxně nejvíc krvácejí škrábance), takže mu za hodinu zdobil hlavu slušivý gázový turban, a za dvě hodiny si mě místní katecheta (nebo jak se ta funkce jmenovala) zavolal, a láskyplně, ale důrazně mi sdělil, že má další přítomnost v jejich malé, ale přátelstvím tmelené komunitě již není Bohu milá. Dal jsem mu za pravdu - stejně mi pohyb na zdravém zimním povětří rozproudil humory tělesné, takže mě opět posedl chtíč, a zatoužil jsem po své milované, která měla kdesi (rovněž v Orlických horách), silvestrovský mejdan na nějaké chajdě. 

Dorazil jsem akorát včas, právě se začalo seriózně chlastat, a nikdo jí ještě nezbalil. Viděl jsem, že i můj nečekaný příjezd je jejímu oku milý, neb z ní také cloumaly hormony (byli jsme tenkrát mladí, oj, tak mladí...) Tak jsme vypili nějaké to vínko, levnouy kořku, potancovali při špatné muzice, večer jsme dali průchod vášni a půdům, kterými nás obdařil Nejvyšší Sadista, další den jsme si to zopakovali, pak jsem jí tradičně začal nudit ("Život není jen šukání!"), takže jsme se třetí den pohádali, a čtvrtý už spala někde s někým jiným, a já jsem mohl zapíjet svůj splín pěkně sám.

Za týden dorazil můj křesťanský kámoš šermíř, protože byl pro zatvrzelou hříšnost exkomunikován. Tak jsme potrénovali a ožrali jsme se pod obraz, a když jsme večer s chrápáním usnuli, měl jsem neodbytný pocit, že ten Velký Sadista tam nahoře s námi ještě není hotov. Nemýlil jsem se, ale to už je zas jiná pohádka...

Díky za reakci,

hlavní hrdina se k tomu od začátku stavěl skepticky, ostatní tomu zřejmě věřili nebo chtěli věřit...Lída to pochopila dřív (asi jí v životě něco chybělo a tohle zaplňovalo její prázdné místo), chlápci v kápích třeba později.. rozhodně si ale ve svatyni všimli, že nikdo nepřišel...