Osada

První noc pod střechou Milošova domu se Martina probudila s pocitem že ji někdo něco škrtí. Prudce se posadila na lůžku a chvilku lapala po dechu. Zároveň se až úporně snažila srovnat si myšlenky tříštící se o stěny lebky. Ach ano... Už ví. Ten první večer pod stejnou střechou proplakala. A pak vysílena pláčem usnula a teď... Teď se cítí navzdory tomu že zcela evidentně spala naprosto vyčerpaná. I když... Kolik tak asi může být? Jak dlouho jí spánek poskytnul azyl? Vůkol byla černočerná tma. Přesto si byla jista že je na lůžku... V místnosti sama. Její muž spí někde jinde. Její muž?! Ach ano! Opět měla v očích slzy...

Martina byla mladá a plodná. V celé Osadě jich bylo takových míň než prstů na jedné ruce. Protože tady na konci světa se lidem nežilo nejlépe. Lépe řečeno nežilo se jim vůbec. To proto že zde číhala smrt úplně všude a ve všem. V každém listu v každém stromu v každé mušce v každém červu. Když už se narodily děti byla jen malá šance že se dožijí dospělosti. Tak jak se to podařilo jí. A Milošovi. Oba se narodili během jednoho léta. Snad jen pár dnů od sebe. A oba přežili. Z ní vyrostla pohledná a šikovná dívka. A on...? Když byl dítě přežil útok krysodlaka následkem čehož kulhal a hrbil svůj hřbet. Dvě dlouhé jizvy mu hyzdily levou tvář. Jo... Byl chytrý a ze všech sil se snažil všem pomáhat jak to jen šlo. Ale... Martině se hnusil.

Žila v domě Zbyňkově a toužila po náruči Petrově. Jenže jeden jak druhý již dávno nebyli schopni zajistit rodu pokračování. Oplodnit ženu na těchto místech se dařilo jen jedincům přiměřeného věku. Všichni to věděli. I Martina. Třebaže se to ze všech sil snažila vypudit ze své mysli...

A pak jednoho dne...

Rada starších rozhodla. Martina a Miloš budou pár. A dají rodu děti.

Od první chvíle co se o tom Martina dozvěděla se s tím nechtěla smířit. To se radši zabije!

Nezabila...

Tolik síly... Vůle... Neměla...

A pak byla veselka na které se snad nikdo neveselil.

Když už se všichni rozešli a ona zůstala s Milošem sama v jeho domě... 

Dívala se na jeho hrb a...

Slzy jí počaly nezadržitelně týct.

Tehdy jí on řekl:

Marti. Nic od tebe nechci nic nežádám. Bude jen a pouze tvá svobodná vůle a bude jen to co budeš chtít aby bylo. Přinutili nás být spolu ale to neznamená že se musíme podřídit.

A teď v prostřed noci ona vidí že... 

Že ji nenutí. Netlačí. Nevnucuje se.

Neznásilňuje... 

Tak proč potom tolik hnusu bolesti a slz?

Cítila jak moc se jí chce čůrat.