TD: Seznamka.cz

Tereza už toho měla vážně dost. Měsíce skoro úplné sociální izolace kvůli koroně, neustále řvoucí děti, chvíle pohody s manželem, které ale ve finále nebyly pohodové ani trochu. Už se jí nedařilo najít v sobě odvahu k dalšímu doufání (a snášení dalšího zklamání, které nevyhnutelně znovu přijde). Došly jí síly. A tak si řekla, že to zkusí. Poprvé. A s trochu provinilým pocitem. Ale přece. Poohlédne se jinde. Nehledá sex, kdepak, v tomto ohledu jí vlastně nic zásadního nechybí. Jen spřízněnou duši. Smsku na dobré ráno a krásný večer. Pěkná slova, malá překvapení. Vždyť vlastně o nic nejde.

Lehce rozechvělými prsty otevřela na displeji svého mobilu aplikaci Tinder. V době, kdy se s Petrem seznamovali, nic takového ještě ani neexistovalo. A tak jí chvíli trvalo, než se zorientovala, vyfotila povinnou fotku na profil (nic moc, bude jen provizorní, a později si dá záležet na lepší), a začala procházet profily mužů, které ji aplikace nabídla.

Nedělalo jí to úplně dobře. Pořád ještě v ní bublaly pochybnosti. A výčitky svědomí. Všichni ti pánové, alespoň podle fotek, vypadali, že jim opravdu o něco jde. Asi o víc než o pár smsek. A ona přece nic víc nechce! Tenhle vypadá vcelku dobře, tak nějak obyčejně a nevystajlovaně. Ale není zas až příliš obyčejný? Po chvíli aplikaci s lehkým znechucením odinstalovala. Tudy (zatím?) cesta nevede. Zůstane navěky nešťastná?

Než se stačila znovu vydat po spirále chmurných představ, která se jí poslední dobou roztáčela v hlavě nepříjemně často, vzpomněla si, že za dob jejího randění v mládí existovala úplně obyčejná seznamka.cz. Jestlipak ještě frčí? No jasně! 

Dopisování. On hledá ji. Wow! Tolik mužů přesně ve věku, který by ona brala. Mezi čtyřiceti a padesáti. Mají doma manželku, ale něco jim chybí. Milá slova. Kamarádka přes písmenka. Tohle je ono, cítí to stejně. Až bude příležitost, některého si vybere a napíše mu.

…

V Petrovi se praly dva pocity. A nebylo vůbec jisté, který má převahu. V prvé řadě naštvání: co si jako Terka myslí?! Skloubit práci z domova s tak velkým podílem péče o děti a domácnost, jaký po něm chce, není vůbec snadné. Aby mohla mít svůj prostor pro sebe. Prostor pro sebe! Pche! Pohrdavě ohrnul rty, když na to slovní spojení byť jen pomyslel. A ona mu vyčítá, že není dostatečně romantický? Že jí nechystá překvapení? Nedává dárečky? Tvrdí mu, že ji čas s ním nudí? Že se dost nesnaží? Odkud jako spadla?! 

A teď mu navíc provokativně oznámila, že hledá na seznamce. Prý “jen” někoho na smsky. Cože?! A tvrdí mu, že pár hezkých zpráv denně jí dá konečně pocit, že ji má někdo rád. Jak může několik smsek být víc než všechno, co on pro ni dělá. Je normální?!

Zároveň se ale v Petrových útrobách převaloval i smutek. Zítra jsou její narozeniny, a on jí připravil dárek. Dárek, ze kterého si sedne na zadek. Dárek, aspoň doufal, přesně podle jejích představ. Těšil se, až jí ho předá, už dnes večer. A doufal, že právě tenhle večer by mohl nastartovat u nich doma sérii změn k lepšímu. Uvědomoval si, že jejich vztah, hezké společné chvíle, povídání „o nich dvou“, po kterém ona tolik touží, často ustupují dětem a práci. Slyšel už dost příběhů, v nichž práce a děti rozbujely natolik, až zadusily partnerství. Přál si, aby to u nich dopadlo jinak. Málo platné, pořád má Terezu rád, snad ještě víc než dřív. 

Doufal, že její hledání na seznamce je opravdu jen provokace. A rozhodl se, že i přes ne právě příznivé okolnosti se jí dárek dnes večer pokusí předat.

…

Před obrazovku počítače si Tereza sedala s mírnou nedůvěrou. Ještě pořád v ní doznívala výměna názorů, kterou s Petrem měli poté, co mu vmetla do tváře: “Byla jsem na seznamce. Kvůli tobě!”

Usedala ale taky se zvědavostí, to se musí nechat. Že prý první dárek. Už večer před narozeninami. Milovala dárky a ještě víc milovala překvapení, líbila se jí ta představa, že někdo udělal něco jen pro ni, že přemýšlel, co by ji potěšilo, že si dal tu práci. Jen tak. Z lásky. 

Petr pustil přehrávání videa. Kamera zabírala jejího oblíbeného písničkáře. Seděl na dřevěné terase s kytarou na klíně, za ním bujná zeleň rašících stromů, zpěv ptáků na pozadí. Písničkář ji oslovil: “Dobrý den, paní N., zdravím vás z jižních Čech, a to ne úplně svévolně, ale jsem v tomto okamžiku součástí dárku, který pro vás vymyslel váš muž. A zahraju vám k narozeninám tři písničky, o nichž, alespoň o některých, mi říkal, že se vám líbily.”

A začal hrát. Její nejoblíbenější. To, co zažívala, nebyla jen husí kůže nebo mrazení v zádech. Měla pocit, že se vznáší. Že všechny problémy jsou proti téhle kráse zcela nepodstatné. I práce. I křik dětí. S pootevřenou pusou a slzami na krajíčku si užívala patnáct minut soukromého koncertu. A ještě než dozněl poslední akord, bylo jí jasné, že to zkusí znovu. Že byla nespravedlivá. Že v sobě po stoprvé vykřeše naději, a hlavně, že se i ona pokusí snažit, alespoň o něco víc, než dosud. Že to s Petrem nechce zabalit.