TD - Vánoční zvonění

Marta nechtěla rozsvěcet, aby ji otec nezastihnul, jak pod stromek už odpoledne pokládá dárky: světlou košili, sadu mýdel, pantofle, ponožky a pánskou vůni po holení. Ráda by koupila ještě knihu, nejlépe o malování, za výlohou totiž zahlédla vystavenou nádhernou publikaci s názvem Ermitáž, ale už takhle ji těch pár věcí stálo téměř celou mateřskou.

Malý najde pod stromečkem hračku a mimo něj sadu nových látkových plenek. O prvních Vánocích v životě ho nejspíš oslní i rozzářená svíčka či prskavka. Těšila se na jeho výraz u stromku, na okouzlení sváteční parádou, na to všechno nové.

Tak, a rychle zpět do kuchyně, dosmažit rybu a prostírat. Ještě vloni se nemusela starat o nic, když sloužila v ústavu noční. Nechali jí na sesterně výtečnou štědrovečerní večeři. Vedoucí v kuchyni byla kuchařka od pánaboha, doslova! Pro chovanky se tenhle den téměř nelišil od jiných. Janičku si odvezl otec na chalupu, ostatní děti zůstaly. Nastrojený smrk před farou bylo možné v Lánově vidět pouze ve dne, žárovičky se sem tam objevovaly jen v Mariánkách.

Zato řádové sestry zářily a něco z té atmosféry se přenášelo i na děvčata. Zlatý vánoční Lánov! Obzvláště teď, kdy Petr byl ve vězení, se jí po ústavu stýskalo.

Salát připravil táta den předem. Je pravda, že si neodpustil obvyklé průpovídky o drahotě veškerých ingrediencí ke slavnostní večeři, hlavně kapra z kádě na náměstí. Doma pak nazval prodejce vydřiduchem, a zajímal se o to, jakou porci „ten malý“ a myslel Oldříška, jehož jméno si ani po tři čtvrtě roku nebyl schopen zapamatovat, o svátcích vlastně spořádá a viditelně se mu ulevilo, když byl ujištěn, že je pořád ještě na Sunaru, ale ona už na podobné řeči byla zvyklá.

Jednoho prosincového dne odpoledne zazvonila u dveří tátova bytu sestra Pia a potěšila se s miminem. Martě dala obálku s tisícovkou. Byl to dar z nebes. Složilo se na něj několik řádových sestřiček. Od Petra totiž ani po tři čtvrtě roku nepřišla ani koruna výživného.

A tak dnes chvílemi byla v duchu u vánočního stromu v jídelně ústavu, ale i pod oblohou plnou hvězd, kterou vídala a která visela přímo nad její hlavou, když  končívala odpolední a zkratkou přecházela do skromné nevytopené garsonky přes ústavní zahradu.

Vzpomínkou pobyla i u svých děvčat na oddíle, Šosky věčně rozkývané na vozíku, ležáčka Ilonky a všech ostatních. Těch obejmutí od nich, pokřiků – sestřičko, mám vás ráda, miluju vás, Martičko, toho si tam užila hodně. Čtvrtý oddíl byl podobnými výlevy přímo proslulý. Někdy ji to otravovalo. Teprve teď, až je mimo, sama s Oldříškem, chápe, jak byla obdarována, a to ani nemusely být Vánoce!

Táta zacinkal na zvonek a zapálil prskavku. Malý překvapeně vykulil oči a nabíral k pláči, musela ho uchlácholit. Pobyl u stromku jen chvíli, už byl jeho pravidelný čas na spaní. Seděla u postýlky či spíš koše na kolečkách, držela dítě za ruku a z pocitu  osamělosti a odpovědnosti vůči malému se jí pod brýlemi zarosilo. Rozbrečela se. Hlavně potichu, aby táta neslyšel ji, hrdinku, matku samoživitelku. Aby netušil, na jak vratkých nohách stojí její "hrdinství".

Obývákem hrály televizní koledy.

Potom nosila na stůl a tátovi to v saku moc seklo, vždycky byl štramák. Nebýt toho, že vypadal tak elegantně, tak by nejspíš seděla u stolu i máma. Ta teď večeřela sama v nové garsonce na sídlišti.

„Ježíšek, taťko. Podívej se na to,“ a podávala mu postupně dárečky. Rozpačitě je odkládal na prázdné křeslo a vsadila by se, že ví, jak přemýšlí – no ano, vlastně je Štědrý den a já nic pro vnuka ani dceru nemám, a pak prošel pokojem, chodbou a kuchyní, vítězoslavně se vracel a obě ruce měl plné.

„Tady jsou loňské švestkové kompoty, dej jeden tomu klukovi,“  zase nevzpomněl na jméno jediného vnuka, což zamrzelo„a druhý si dej ty…“ pohlédnul  Martě úkosem do obličeje.

Převzala zaprášené kompotové sklínky a poděkovala, bráníc se neodbytnému smíchu. Táta se prostě ani na Štědrý den nedokázal zapřít. „Darovanému koni na zuby nekoukej“, vzpomněla oblíbeného citátu ruštináře.

Přiťukli si sklenkou bílého. Otec něco vyprávěl, něco z dětství, o válečných Vánocích. Žili v obecní pastoušce jako nejchudší z chudých. Myšlenkami byla však jinde, ostatně tyto historky neslyší poprvé.

Co asi dostali v žatecké věznici k večeři? Pokud Petr vůbec o poměrech tam něco napsal, tak velmi nekonkrétně, jednou, že mu vytrhli bolavý zub. Jinak se spíš ptal, co ona a co synek, ještě ho neviděl. Ani Martu, když byla těhotná.

Nebyla na víno zvyklá. Šla si lehnout brzy, jen nakrmila z lahve malého, přebalila a usnula.

Zdálo se jí nejspíš o Vánocích, v tom snu stále někdo zvonil a zvonil…

„Marto, vstávej,“ uslyšela vprostřed noci otce. „Vstávej, děvče. V chodbě na tebe čeká překvapení.“

Rozsvítila lampu a natáhla se po županu.

Krátce zaváhala, zakryla pečlivě Oldříška. Bytem svého dětství šla dál už po paměti.

„Petře!“