Žralok! / Zamlžená historie

10) Žralok!

Švýcarka je v činech odvážná, nicméně verbálně plachá. Navíc hovoří pouze jakousi dolomitskou ladinštinou. Všichni tři se na sebe chvilku zdvořile usmíváme, pak i my s manželkou odhazujeme zábrany, přebytečné šatstvo a noříme se do chlácholivých vod Indického oceánu. Ovšem diskrétně, až na opačné straně ostrova. Přesněji metr a půl širokého ostrova. Voda je příjemně teplá, vlny mohutné ale bezpečné. Mořské dno, svažující se velmi pozvolna, je čistě písečné, pročež není strach o ukopnuté prsty a přišlápnuté ježky, jak to známe z Chorvatska. Leháme si roznožmo a rozpažmo na hladinu a necháváme se houpat příbojem skoro až k dřímotě.

„Requin! Attention aux requins!“ náhle rozvazuje hanbatá sousedka od naproti a ukazuje prstem na rozčeřenou hladinu.

„Reka? Jaká reka?“ podivuji se. „To není řeka ale moře. Oceán širý, kolébající, chlácholivý…“

„Oh, non. Shark! Espèce de crétin,“ vrtí dívčina hlavou a obrací oči v sloup. A opravdu, kolem nás se míhají štíhlá těla přibližně metr dlouhých žraloků černocípých (Carcharhinus limbatus). Přiznávám, že jsem se poněkud ulekl, ale je třeba dodat, že žraloci jsou ještě zbabělejší než my. Jo, dokud člověk nehybně splývá v hydrodynamické poloze, tak to se lísají. Živí se totiž většinou mršinami, které plavou na hladině, nebo malými rybkami. Ale jak se mršina pohne, zařve a zdrhá směrem k souši, do žraloků jako když střelí a jsou pryč. Na příští koupačku už musíme vytáhnout šnorchlovací výbavu, ať konečně vidíme, mezi jakou havěť to lezeme.

Zpět do civilizace míříme stejnou cestou, jinudy ani nelze, tak nás snad už nic zaskočit nemůže. Nanejvýš to příšerné horko. A vlhko. Jsme propoceni na kůži. Mokří, jako bychom se koupali v plné polní přesně podle muslimských konvencí. Nejhorší jsou zastávky. Dokud jdeme, dá se to vydržet. Pod korunami stromů na nás alespoň nepraží slunce. Jakmile však zastavíme, máme pocit, že se rozpouštíme a tajeme. A když už jsme zcela rozpustilí a tajemní, dostavuje se ke všemu ještě žízeň.

„Kde jsou stánky s chlazenými limonádami a fresh džusy, když je člověk potřebuje? Kde jsou neodbytní prodejci čerstvé kokosové šťávy?“ mumlám si z posledních sil a jak si tak osahávám záda, jestli mi na nich už nerostou hrby, klopýtne můj pohled o koruny palem. Kokosy. Stovky kokosů. Jsou všude, jen je umět utrhnout. A otevřít. Nemaje žebříku a mačety mnohý žíznivec by zaplakal. Ne tak Moravák z Lešan.

Šplhání na palmu je sice ošemetná věc, vyžadující alespoň elementární zkušenost s lezením po stromech, ale tady bych problém neviděl. Ostatně hektolitry kvasu z vlastnoručně otrhaných švestek a jablek jasně dokazují mé kompetence. O otvírání kokosu jsem už také lecco četl. Někdo doporučuje okružní pilu, jiný zase svěrák a kladivo, případně zašpičatělý sochor ze zvláštního druhu oceli. Dokonce, je-li nutno improvizovat, lze údajně použít i kovový stojan na vánoční stromek. Nezdálo se mi pravděpodobné, že bych uprostřed džungle v muslimské zemi našel stojan na vánoční stromek, tak ženu ženu do lesa pro nějaký větší kámen s ostrou hranou a sám zahajuji sklizeň.

Bylo by samozřejmě pošetilé dobývat se do zralého ořechu. Skořápku má tvrdou a vody málo. K osvěžení slouží jen ořechy mladé, s dosud svěží a zelenou slupkou. Pod ní se ukrývá několik vrstev silných vláken, pevná skořápka a pak teprve čirá tekutina, jíž je v ořechu tím víc, čím je plod mladší. Kokosová voda je od nepaměti spásou znaveného poutníka. Nejhygieničtějším nápojem v krajích, kde bývá o vodu nouze. Za druhé světové války byla dokonce používána jako rychlá transfuze pro zraněné vojáky, jelikož je identická s krevní plazmou, čistá a sterilní. Výhodou šťávy z kokosů je, že báječně hasí žízeň. Také dodá tělu elektrolyty ve formě draslíku a sodíku, které se odplavují s potem. Ovšem její největší výhoda spočívá v tom, že je zadarmo.

11) Zamlžená historie

Každý by chtěl žít na Maledivách. Kromě těch, co se zde už narodili.

Převážná většina domorodců nejen že nikdy nebyla v zahraničí, ale často ani na jiném ostrově vlastní země. Poměrně komplikovaná vnitrostátní doprava a extrémní vzdálenosti znesnadňují pohyb každému, kdo není majitelem hydroplánu, jachty nebo alespoň velmi zdatným plavcem. Ani turisté lační pamětihodností nemají mnoho důvodů mezi ostrovy cestovat. Stěží by hledali starobylé chrámy, historické monumenty, skulptury, pomníky, archeologická naleziště či památky lidové architektury.

Nejstarší dějiny této země jsou nejasné. Předislámskou dobu obestírají mlhy bájí, pověstí a mýtů. Prvními obyvateli Malediv byli pravděpodobně přistěhovalci z nedaleké Indie a Srí Lanky, ovšem nejstarší doložené zmínky o tomto souostroví pocházejí až z druhého století před Kristem od arabských obchodníků. Nejspíš pod jejich vlivem léta Páně 1153 panovník odvrhl panteon zastaralých hinduistických božstev a vyhlásil cestu šťastného zítřka, cestu radostného budování islámu. Indičtí velmožové byli mistry ve výnosné kolaboraci s mocnějšími cizinci. Jenže obrácení ze strany obyvatelstva nebylo tak spontánní a vděčné jak tvrdí politicky korektní legenda. Dochovaly se dokonce zprávy o popravách buddhistických mnichů, kteří neprojevili dostatek nadšení pro nové pořádky. Ovšem vichřice kulturních a společenských změn, která se krajinou přehnala v dalších staletích, byla zrovna tak pustošivá. Zemi postupně plenili Portugalci, Holanďané, Britové a nakonec roku 2004 ničivá vlna tsunami. Za ní se vzedmula další vlna, tentokrát rebelií a občanských nepokojů. Po osamostatnění se Maledivy staly republikou. Hospodářsky se opíraly převážně o rybářství, nicméně vytouženou prosperitu zemi přinesla až nastupující éra luxusní dovolenkové destinace. Není divu, že obyvatelé dnes podléhají jakési kulturní schizofrenii. Fyzicky žijí na rovníku, duchovně na středním východě ale ekonomicky na západě.

Je-li nějaká země plně islamizovaná, nenajdete v ní téměř žádné stopy po původní civilizaci. Mezi nemnoho zachovaných památek patří budova bývalého sultánova paláce v Malé, který byl postaven ve dvacátých letech 19. století v arabském stylu. Dnes je z něj muzeum. Množství vystavených předmětů snad ani nepřekračuje počet zaměstnanců. Něco zbraní, několik hrnců, pár kousků nábytku bývalých sultánů, trocha kostí, expozice koránů a úlomek měsíčního kamene darovaný americkým prezidentem Nixonem. I z buddhistické historie ostrova se původně cosi uchovalo, ale patnáct set let staré exponáty byly v roce 2012 zničeny rozdivočelým davem islámských extrémistů, protože sošky znázorňovaly postavy a tváře. Poblouznění fanatici strhali i piktogramy s panáčkem a panenkou na WC. Když se v místním tisku a jiných mohamediích objevila zpráva o podivném útvaru na Marsu v podobě lidské tváře, ihned začaly padat návrhy na zničení celé rudé planety, nebo alespoň důsledné vybombardování oné hříšné části. Naštěstí Maledivané neumí postavit ani pořádnou námořní loď, natož kosmickou. O tom se následující den přesvědčujeme při výletu za mantami obrovskými.