Košatý hrdina

V kapičkách strom,

ten majestátný hrdina,

roní své slzy v podobě mízy,

hle to někdo do něj řízl,

nešetrně, hrubě, neomaleně,

on, pamětník letitý teď pláče,

přesto nesténá, ni nevzdychá,

stále a dál pokyvuje svou košatostí,

listy pohazuje po větru, co vzkazy,

zprávy o životě, veselé i smutné,

sladké i slané, podobenství Bohu.

A Bůh, toť přece ta míza,

co v těle ztepilém skrývá se,

stejně tak, jako v srdci lidském,

alespoň by tomu tak mělo být,

bez víry v Boha přec těžko žije se,

když člověku je hořce a dech se úží,

náboženství radí mnoho, asi tak,

jako když v televizi hubami melou,

co dělat by se mělo, aby bylo líp,

ale víra, miláčku, pravá víra,

tu máš přece v sobě, tomu věř,

přec v tobě proudí krev,

ta míza lidská v barvě vinné révy,

opatruj ji v sobě, važ si ji,

měj úctu k její moci i síle,

nehledej víru v písmech svatých,

kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,

na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,

moje drahá, kdejaká lež,

to jen ta míza důkazem je lásky,

lásky k životu, tudíž i k Bohu,

ten totiž přítomen je v každém z nás,

je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,

míza i krev důkazem jsou toho faktu.

5.1.2016