Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se„Až budeš mít zase cestu do lednice, zastav se na chvíli!"
Autor
zeleda
Jeden den, tedy, spíše jeden večer, strávený s přítelkyní Věrou, která si předsevzala zpříjemnit mi občas můj podzim života a také odborně jazykově korigovat mé knihy před konečným vydáním. Je totiž skvělou lingvistkou. /a skvělou přítelkyní/
„Až budeš mít zase cestu do lednice, zastav se na chvíli u mě. Ostatně, máš to při cestě,“ říkám přítelkyni Věrce.
„Nějaký problém? A nemůže to počkat do rána? Vždyť je už jedna hodina v noci a ty pořád sedíš u počítače.“
„No, a co mám dělat? Spát se mi nechte. Tvořím.“
Doufal jsem, však marně, že Věrka při odbočce do mé pracovny zapomene na cestu do lednice. Neboť takové noční cesty do lednice jsou velmi nakažlivé. A mohl bych se tam vydat taky. Plná, dobře zásobená lednice, to je takové centrum až smyslné rozkoše. Zejména v noci, kdy na člověka přicházejí hříšné myšlenky. Jíst, nebo nejíst? Otázka přímo hamletovská.
Věrka teď sedí u stolu a čímsi se krmí. Tváří se spokojeně. Je to skutečně nakažlivé. Tak jsem taky projel lednici a usedám vedle ní. Vždyť má vlastně pravdu. Můj hladový mozek jen těžko vyprodukuje nějaké literární moudro. Třeba ho nakrmit.
Když jsme se, nasyceni, konečně zvedli od stolu, zamířili jsme každý jinam. Já do pracovny k počítači a Věrka do ložnice.
„Jo, s čím jsi to chtěl vlastně poradit?“ ptá se mě, ještě než vešla dovnitř.
„Já, že jsem chtěl s něčím poradit?“
„Ješíšmarjá, tohle je skleróza.“ Otočila se a táhne mě do pracovny. „Otevři si ten článek, co píšeš, a uvidíš.“
Nahlédla přes mé rameno na obrazovku.
„Tady ti chybí čárka a tady máš zase blbě zájmeno,“ ukazuje prstem do textu.
„Tak tohle jsem přesně potřeboval,“ říkám jí sarkasticky. „Raději se podívej na stylistiku. Abych to zase moc neroztahoval.“
Když odešla spát, otevřel jsem dveře na lodžii a vešel dovnitř. Příjemně mne ovanul mrazivý vzduch. Vzpomněl jsem si, ani nevím proč, že jsem si dříve, už před moc a moc lety, při takové příležitosti vždy zapaloval cigaretu. Kde jsou ty doby! To mne už dnes vůbec neláká.
Britney se zvedla ze svého koutu a strčila čumák do dveří. Jen se oklepala a vrátila se zase zpět.
„No jo, je zima, co, moje malá? Jdeme raději do tepla.“
Sedím a přemýšlím nad tím, co píši. A proč to vlastně píši. Co má vlastně v tomto věku vůbec smysl? Vzpomněl jsem si přitom na jednu myšlenku Franze Kafky. Už ani nevím, kde jsem ji četl:
„Psaní je moje jediná vnitřní možnost, jak existovat.“
A tak píši, to znamená, že jsem. Že existuji. Možná tuhle myšlenku Kafka sebral francouzskému filozofu Descartovi, který něco podobného říkal 250 let před ním. V téhle chvíli je mi to ale jedno.
Vstal jsem a šel se projít do obýváku, abych si srovnal záda. Přece moje existence nemůže záviset jen na psaní, pomyslel jsem si. To by byla pěkná blbost. Odpověď na toto dilema přišla v zápětí. Z otevřených dveří do ložnice se ozvalo:
„Až budeš mít zase cestu od lednice, zastav se na chvíli. Ostatně, máš to při cestě.“
Naše oblíbené zátiší
12 názorů
Jendo, píšeš to tak na tělo, že jsem si chvílema myslel, že jsem to já, včetně mé choti. Jen poněkud odlišná je moje cesta kolem lednice. Báječně napsáno.
blacksabbath
24. 12. 2021Plná, dobře zásobená lednice, to je takové centrum....domova......*/****
Lído, návštěva přítelkyně mě vždy z toho nepěkného životního stereotypu vytrhne. A není to jen o luxování lednice.
Richard-Přemysl-Mária - co když právě jídlo bývá zdrojem inspirace, když se v noci zvednu od počítače, tak mne tento problém napadne. Zbytečně se zvedat je blbost.
Díky za návštěvu a názor. Akorát mám problém, jak tě - vás, nazývat.
Filipe, ono těch možností existence je o něco víc, ale já už těch možností,, kromě psaní moc nemám. Jo, ještě návštěva přítelkyně a luxování lednice. Díky za názor.
přečetla jsem s potěšením, čiší z toho upřímnost a mnoho povědomého......
Dobře zásobená lednice je pro nás, náchylné k nadváze, největším nebezpečím. Jídlo, které není k dispozici, nelze sníst.
Také mám fáze, kdy mě to nutí psát, ale po 44 letech aktivního psaní bývám kritický:
1. psaní je technicky nejlehčím, a proto nejrozšířenějším uměním,
2. psaní má své nenahraditelné nástroje (něco lze vyjádiř jenom literaturou), ale v nabídce si konkuruje s mniha atraktivními obory - vizuálně a zvukově mnihem atraktivnějšími.
Cítím to jako Franz. Psaní je možná i jediný vnější způsob, jak mohu existovat v tomto světě. Je to to jediné, co mi jakž takž jde. A i když podle Luzz mi to možná jde jen domněle, nezbývá mi než v tom pokračovat - a pokud možno se zlepšovat. Abych se začal učit třeba malovat, na to je už asi opravdu pozdě.
Fejeton je pěkný a přiměřeně vtipný.