Ubližovali vikingové jeptiškám?

Odpověď vás možná překvapí, neboť je jí strohé, a rezolutní "Ne!".

Existují runové záznamy na vydělané vepřovici psané skopovým lojem smíšeným se sazemi pracně získanými z doutnajících trosek přímořských osad, vesnic a měst, které naprosto přesvědčivě dokazují, že zatímco bojechtivé posádky vikingských drakarů, vyplouvajících každou zimu za přivýdělkem do bohatstvím překypujících saských, iberijských, či franckých měst (většina vikingů měla rabování jako "vedlejšák" na IČO; hlavní zdroj obživy bylo nudné a neoriginální zemědělství, stejná jako všechna zemědělství všude po světě), a jejich posádky si krátily dlouhou chvíli komponováním ság, hymnů a čtverylek o nadcházejícím drancování, vraždění, vypalování vesnic a pustošení majetku nic netušícího usedlého obyvatelstva, jejich jarlové vždy mírnili počínající berserkrgang svých loupeživých (sou)druhů ve zbrani slovy rozvážnými a k sebekázni nabádajícími:

"Cokoliv se vám zlíbí, vy draví orli mrazivého severu, nahrabte si po libosti nemytýma rukama zlata a drahého kamení z pokladnic vypasené městské šlechty, ochutnejte vůni jejích milenek a konkubín, nechte roztančit červeného kohouta po střechách sýpek, radnic i obytných domů, ale jak uvidím, že nějaké jeptišce při drancování byť i kulička z růžence do moře se zakutálí, tak bude zle, chlapi, to vám povídám, vy mě zatím znáte jenom z té mojí dobré stránky, ale až mě poznáte i z té mojí špatné stránky, já vím říkám, že vás přinutím až k pláči..."

Když to vikingové slyšeli, bylo jim jejich jarla najednou líto, protože věděli, že je to dobrák od kosti, a že vraždí a rabuje jen kvůli úctě k folklóru a tradici předků, a sám že je ovšem povahy ryzí a nezáludné, že všechny narabované poklady potom stejně rozdá příbuzným nebo věnuje na výstavbu haly, ve které se tradičně schází vikingská valná hromada (proto se jí zkráceně říká Val-Halla). Proto se posádka hned po takovém proslovu snažila svého nadřízeného huskarla co nejvlídnějšími slovy ukonejšit, protože vikingové to mají naopak než my - nám se dělá při pohledu na krev špatně, a vikingům je zase nevolno, když vidí plakat své nadřízené.

"Jojo, jasně Olafe, no jo, to se ví, jeptišky jsou tabu, jak se říká, že jó, to dá rozum, na nás se můžeš splehnout, ruku na to, a placáka k tomu, čestný vikingský, ať mě troll kopne a cholera do Hellheimu schvátí, esli vhrdlo lžu...," tak, ale i jinak opřekot utěšovali a chlácholili svého klanového náčelníka, a to dá rozum, že takové chlácholení se musí patřičně zapít vínem, pivem a medovinou, a je jasné, že alkohol a rabování nejdou dohromady (ještě, že vikingům nedávali před vyloděním fouknout do bálonku!), a může se pak přihodit cokoliv, například si třeba můžete při stínání nepřáteských hlav zarazit do dlaně třísku ze štínu nějakého hejhuly ze stráže, nebo můžete i nakopnout kýbl, ze kterého leghornky normálně zobou zrní. 

Jenomže vikingové jsou divoká, a taky nevzdělaná chasa (Jan Ámos Komenský dorazil nadokřik od jejich končin až v době, kdy vikingství jako životní styl už beznadějně vyšlo z módy), no a tak se vždycky našel nějaký greenhorn, zelenáč, ucho, bažant, zkrátka nováček, který nechápavě otevřel ústa, a zeptal se: "Náčelníku, a kdo to sou ty jeptišci?"

"Jeptišky, Thorolunde, jeptišky; ženský rod, protože se jedná o nevěsty křesťanského Boha, kterému někteří křesťané říkají Bůh Otec, jiní Syn Boží, a další zase Duch Svatý." Po těch slovech Thorolundovi padla čelist tak nízko, že připomínal chrlič na katedrále v Kolíně nad Rýnem. "Eh?!" vypravil ze sebe po chvíli s neskrývanou námahou.

Jarl Olaf Stevensonn, ostřílený mořský vlk a nemilosrdný postrach Bretaně a Flander, jakož i přilehlého okolí, skryl tvář v dlani v gestu, kterému moderní teenageři říkají "facepalm", a zoufale zaštkal. Nakonec ale zvítězila železná kázeň mořeplavce a lodivoda, získaná celoživotním soubojem z rozbouřeným a zákeřným živlem. Znovu vrhl zrak na svou beznadějne nepoučitelnou posádku, a mnohým se v ten okamžik zazdálo, jako by v jarlových šedých očích zahlédli kovový záblesk kalené oceli.

"Vidím, vy bando nekultivovaných pohanů, že si s vámi budu muset vážně promluvit o některých jemnějších nuancích abrahámovských monoteistických systémů, o rozdílu mezi pojetím jediného Boha mezi katolíky a různými protestantskými směry, o významu Panny Marie co symbolu neposkvrněné čistoty a nevinnosti, jakož i o genderové specializaci ve středovékých křesťanských kulturách." Vikingové stále zírali jako vyorané myše, neboť nic takového jako genderovou specializaci neznali - všechny vikingy, bez ohledu na barvu, vyznání, rasa pohlaví po staletí společně oral(i/y), sklízel(i/y), rodil(i/y) děti a vedl(i/y) války, jak jsme se o tom ostatně mohli přesvědčit v velmi historicky přesném seriálu z dílny Netflixu nazvaném originelně "Vikingové" (i historikové Šusta nebo Pekař, kdyby se té slávy dožili, by si jistě ten seriál také pochvalovali). 

A protože plavby z dalekých fjordů mrazivého Severu trvaly vždy dlouho, měl jarl Gustavsonn dost času na objasnění celé složité theologické problematiky dostatek času, takže když konečně vikingové vyskákali u městečka "Southhampton" na kamenitý břeh, aby obrátili místní zástavbu v popel, povraždili místní obyvatelstvo a odvezli zpět do své domoviny všechno, za co se dala na norském bleším trhu utržit nějaká ta hřivna, krone nebo pfennig, nebyl mezi nimi žádný, kdo by si pletl minority a popelikány s beghardy a  adamity, ačkoliv tyto sekty měly teprve vzniknout až za pěknou řádku let, a i ten nekňuba Thorolund by po zevrubné religionistické osvětě mohl tou dobou klidně diskutovat s papežským legátem o tom, kdo si zaslouží zemřít a kdo zůstat naživu. 

Křesťanům samozřejmě neustálé vikingské nájezdy značně kazily idylku jinak ničním nerušené evropské hegemonie, a proto jejich nejlepší mozky usilovně pracovaly na nalezení konečného řešení vikingské otázky. Bystrým pozorovatelém papežské stolice, kteří pro účel studia patternů a vnitřní logiky nájezdů seveřanů dorazili až to Amsterdamu, samozřejmě neušlo, že vikingové se měst s ženskými kláštery vyhýbají doslova jako čert kříži, a netrvalo dlouho, a podařilo se jim tuto nechuť divokých námořních lupičů k mordování služebnic Nejvyššího nakonec i "weaponizovat". 

Od té doby se při vikingských nájezdech dodržovala následující protivikingská opatření:

1. Při zahlédnutí nepřátelských plavidel zazněl kostelní zvon co signál poplachu
2. Civilní obyvatelstvo se na tento povel skrylo v bezpečí hradeb, či aspoň stanových plachet, zatímco přítomné jeptišky se rozestavily ve volné formaci v prostoru před hradbami, aby byly z přijíždějících lodí dobře viditelné.
3. Pokud město dostatkem jeptišek nedisponovalo, ujaly se této role laické sestry, případně i libovolné obyvatelky ohrožené metropole, přestrojené za tímto účelem pomocí prostěradel a dalších důmyslných maskovacích instrumentů.

Od té doby se vikingové začali vracet ze svých výprav s prázdnou. Nedalo se nic dělat, kategorický imperativ pacifismu vůči feminním služebnicíé křesťanského Hospodina byl dlouholetým kondiciováním otisknut v psychice řadového nájezdníka příliš hluboko. Marně skládali skaldové motivační básně, marně se řečnilo na poradách a sněmech ve Val-Halle. Padly i argumenty zdůrazňující vyloženou šerednost některých "jeptišek":

"Kapitáne, to snad není ani možný, to přece nemůže bejt ženská, dyť na nás hrajou nějakou habaďůru!"

"Nedá se nic dělat, Eriku, riskovat třeba i jen ostřejší leknutí Sester v Kristu, to si prostě nemůžeme dovolit. Kormidlo otočit zpět na sever, vrátíme se letos opět s prázdnou. No tak, hoši, jen zvesela, třeba cestou chytíme nějaké ryby!"

Ano, nemýlíte se, zde publikovaný dialog zachycuje autentická slova Erika řečeného Krvavá Sekera, který o celé jeptiškové krizi napsal knihu nazvanou "Účastníci nájezdu." Přečíst si ji dnes bohužel ale nemůžeme, protože se nedochovala. Nedochovala se bohužel ani žádná zmínka o ní, takže jak je možné, že se o ní píše v tomto odstavci, to je prostě nevysvětlitelná záhada, kterou budou muset lousknout příští generace badatelů. Buď jak buď, Erik Krvavá sekyra později radši odjel kolonizovat Grónsko, kde spokojeně zmrzl, takže se nemusel dívat, jak jeho lid, kultura a způsob života ostřílených a nebojácných vikingů upadá a drolí se, až se všichni nakonec nechali ze zoufalství taky pokřtít, a splynuli s kostelní nudou, která ve středověku vládla po celé Evropě (než do toho katolíkům hodili kramli protestanti...). 

Ale to už je zase jiná pohádka...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autora: Nikdy nepijte přímo z láhve na lačno nic, co se jmenuje "Eierlikör". Zvláště, pokud je váš organismus oslaben velmi přísnou dietou, a obzvláště ne v případě, že etiketa je psána neznámou řečí, a jediné srozumitelné sdělení jsou realisticky vyvedené malby drůbeže blíže neurčené čeledi a druhu, jak si tímto utrejchem vesele připíjí. Pokud toto varování neuposlechnete, následky pak přičítejte jen sami sobě!