Pravý druid

Pravý Druid

Les. Lépe řečeno hluboký les. Chladný a temný – hvozd. Nekonečný a malý, těžký, pln života. Neprozkoumaný, a přesto v jeho mysli, srdci, celém těle znám.

Dlouhý zelenkavo-hnědý plášť s kapucí, chránící před nepřízní počasí vlastníkovu nejsvrchnější část těla, momentálně sklopenou. Rozevlátá, rozepnutá kápě nechává také odhalit kusy oblečení pod ní.

Kabátec stejné barvy, vyroben z čistě rostlinného materiálu zdoben vyšitými znaky, jenž by mohly být z velikou pravděpodobností runami. Starým písmem nejstaršího národa světa. Jen oni – elfové nyní tuší, co znamenají a proč zdobí oděv tohoto muže. Překrásná linie nápisu ve světle ranního slunce; které v tomto krajně jarním počasí nemá stále svou nejvyšší sílu, obrovskou intenzitu, se stále skrývá do závoje mraků a větru přinášejících chlad; odhaluje jemnou záři vlákna, jímž jsou nápisy našité.

Vítr sílí a donutí postavu kráčející vstříc dalšímu dni skrýt minulý možný pohled. Nohy mu kryjí kalhoty vyrobené speciálně, stejně jako kabátec, elfími mistry obou za vykonané služby. Pevný, přec pružný, hřející. Dnes už ví jen málo, velice málo lidí, dokonce i elfů jak a z čeho se tento materiál vyrábí. Nejde o prach obyčejný kus hadru, který na sobě mají urození páni a tváří se jako by nic vznešenějšího neexistovalo. Několik jich ještě zbylo.

Boty má poměrně nízké – obyčejné. Nepotřeboval nikdy lepší. V zimě, o chmurných časech byly dostačující – v létě je nenosil.

Obličej poměrně mladý, ale přesto protáhnutý a zvýrazněn několika jizvami. Vlasy světlé střední délky. Oči. O očích se říká, že jsou studnicí do duše. Pokud je tomu pravdou, tak v očích muže, jenž se nyní pohyboval lehkým - skoro neslyšným krokem, byste spatřili utrpení. Spousty utrpení - jedno větší než druhé.

Les byl klidný, ne úplně. Klidný ve smyslu výtržností. Už se stalo, že koloběh někdo narušil - vždy toho litoval. V tento okamžik, zde ale nikdo, krom něj, nebyl. Poznal by to. Sama příroda by jej na to upozornila. Šel dále po cestičce, kterou mnohokráte předtím procházel. Po místech jenž se stávaly i postupem času stezkami kdejaké zvěře.

Zaječí pacičky po ní skákaly, něžná kopýtka laní se po nich nesla – kolikrát už vlastně? I větší zvířenu zde střetnul.

Strach? Nikoli, nikdy by se nebál ničeho odtud. Z lesa mu nemohlo ublížit žádné – zvíře. Dávno už tomu tak nemůže být. Žil zde dlouhé roky. Přišel unaven světem, kterému nesčetněkrát pomáhal. Nejednu bitvu pro něj vybojoval. 

Ztráta přátel. Ženy, jenž miloval více než východ slunce.

Její oči se rovnaly síle, skrývající jezera v blízkosti Darthenského hvozdu na severu země Denurial. Zlatavé vlasy. Nejkrásnější jakou kdy spatřil a spatřit mohl. Elfí královny by před ní závistí plakaly. Rty – plné a tak svůdné. Tělo jí darovali sami bohové.

Při zvuku nadpozemského hlasu zpívajícího si pro radost ze života, či jen když k němu promlouvala. Ladná chůze. Prostě vše a mnohem víc, co byste čekali od - anděla. Nemohla jím nebýt. Měl jí rád. Miloval. Teď je bez ní. Na jak dlouho?

Dennodenně stejné. Pořád. Stále. Myšlenky na svou jedinou lásku vychovanou pro jiného. Kdyby se nepotkali – neutekla by. Provdala se - žila.

Proč to bohové chtěli? Jsou tak krutí? Nechali naživu jen jeho, za ta dlouhá léta, kdy zhynulo spousta jeho přátel – on ne!

Kráčel tiše. V korunách stromů prozpěvovali ptáci. Jeho zrak na okamžik oslepili jedny z posledních paprsků slunečních. Sklopil zrak. Zaposlouchal se znovu naplno do přírody – nikdy mu neublížila. Byl to tehdy zázrak, že ho kroky muže, jenž neměl proč dále žít odvedly sem. Osud? Mohl za to, že ho vzala příroda mezi sebe? Vyšší moc?

Kol něj stály jen stromy a nižší porosty. Vypadali živě. Tak živě, slýchal ve starých pověstech o mužích – stromech, jenž žili v lese. Nemohl je nikdo rozeznat od stromů obyčejných, jenž rostly okolo. Nevzpomněl si jak se nazývali, nebylo to podstatné. V legendách, ale ty jsou zapomenuty a skutky v nich se nikdy nevrátí, to už za svůj život poznal mnohokrát.

Najednou spatřil mladého srnce. Znal jej dobře. Neustal v chůzi, ale poněkud změnil směr. Srnec vesele - bez obav hopsal naproti.

„Hojí se ti to lépe, než jsem předpokládal,“ promluvil na němou tvář muž. Jeho hlas byl hluboký a obsahoval stopy vlídnosti. Prohlížel si jej důkladněji. Jak je to dlouho? Sedm nocí?

Ano, takto to bylo. Před sedmi dny měli nečekanou návštěvu. Lovci trofejí. Zvířeti až v této chvíli v záblesku slunečního svitu probleskovali malé parůžky. Zvláštní – zlaté!

Pět mužů. Nešlo o bojovníky. „Srabi“, tak by je šlo nazvat. Kdyby stáli tváří v tvář opravdovému sokovi namísto bezbranného tvora…

„Odejdi si za svými stromy, DRUIDE,“ říkali mu. Jak bláhové! Druid. Chtěl se jím stát, chvíli i byl. Vyhodili ho jen proto, že se zbraní v ruce hájil spravedlnost. Byla to banda fanatických bláznů. Starali se jen o to, jestli budou mít dost členů a mít prestiž. Sadili nové stromy a mysleli si jak nejsou humánní. Staré učení moudrých bylo dávno zapomenuto. Souznění. Samota a ne spolky. Možná Druidem i byl. Snad takto vypadal Druidův život. Navždy sám jen mezi těmi, co mu nemohou žádným způsobem ublížit. Ne jako spolek, „posvátný“ cech samozvaných ochránců přírody. Objeti se nemusí podstupovat – vzpomněl si na směšné obřady při kterých někdy nešetřili ani mladé zmanipulované členy k dani nejvyšší. Skoncovali jeho život – pro dobro lesů – pche, taková hloupost. Nikdy z nich se nemohl považovat za jednoho ze starých – otce lesů. On jím také nemohl být. Uzavřel pouze doživotní smlouvu s lesem.

Lovci udělali velkou chybu, nikdo nesmí do těchto končin jít se zlým úmyslem. Sám les je hnal. Ožil z ničeho nic v zuřící bestii. Stromy se proměnili ve vraždící šelmy. Jejich větve se staly nejničivějším nástrojem, jaký lovci kdy směli vidět. I posledním. Ptáci se spustili k zemi a ukázaly ostrost svých zobáků. Divoká zvířecí pohroma hnala ty, co dokázali přežít. Jeden z tohoto lesního pekla utekl. Smysly už mu však nikdo nevrátí. Zešílel a i kdyby tomu tak nebylo, v žádném případě by jej nikdo ve zdejších končinách znovu neviděl.

Ten den pochopil jinou věc. Lidé si mysleli, že Druidové jsou otci lesů, ale pravdou je, že hvozd je otcem Druidů. Hvozdu se dá pouze poddat, nelze jej ovládat a manipulovat s ním. Hvozd navždy zůstane místem svobodným a nikdo si jej nepodmaní k páchání zla.

Měsíc vystřídal slunce, když se přibližoval zpět do svého skromného příbytku. Porozhlédl se po nočním, jen nepatrně osvětleným lesem, v němž ani přes den nebylo vidět dále než na pět sáhů. Stačilo se zde však jen vyznat. Pro tohle jej nechal naživu. Krutý trest, někdo jej musel nést vždy.

„Pravý Druid“-jen jeden po generacích.

Otevřel dveře a vkročil dovnitř. Jako dny předtím, více než dny, už to budou i roky. Nejinak tomu bude do té doby, než jeho duše najde pokoje a hvozd bude muset čekat na nového „vyvoleného“ – někoho, kdo to pochopí. Může to trvat staletí, ale třeba i několik let.

Tak dlouho bude bloumat lesem sám, než se znovu setká se svou milou – s Ellian