Jindřík a delfín - 9. díl (Ne)obyčejné příhody holčičky Ivy

Jindříšek má prima den –

povozí se s delfínkem!

Bylo osmého prosince. Jindříšek, kterému se doma říká Jindřík, se od samého rána cítil báječně. Jakpak by ne. Iva šla do školky a on měl maminku jenom pro sebe. Nejen to, k snídani nejoblíbenější jogurt, na stole dort s modrou polevou z marcipánu a ve své hlavičce makovičce slib. Ten, který dostal už kdysi, ani neví, jak dávno, od tatínka.

Táta přišel do pokoje a prohlásil:

„Nevíš, kdo tu má dnes třetí narozeniny?“ a Jindřík vykřiknul, že přece on, Jindříšek. A táta se ptal dál:

„Jsi připraven na cestu? Že ještě ne? Tak rychle oblíkat!“ a hošík byl za chvilku i obutý, ačkoli jindy fňukal a žádal dospělé o pomoc se zimními botkami. Ještě čepici, batůžek s „bájou“, to je totiž v jeho řeči láhev s pitím, a do náruče plyšáka. Jakpak by mohl na toužebně očekávanou výpravu jít bez delfínka?

„Oslavu narozenin uděláme odpoledne, až přijde Iva a taky babi s dědou. Teď splníme slib, který byl tvým velkým přáním, že v den třetích narozenin se svezeš v autobuse!“ povídal taťka cestou přes most. Jindřík přikyvoval a ani nekouknul dolů na Vltavu, kde ho  jindy zajímala hejna kachen a pár labutí.

„Jú, pojedeme autobusem, a hódně dlouho,“ těšil se. Ale to už byli na zastávce.

Jeden autobus, náramný, s harmonikou prostřed, zrovna odjížděl.

„To nic, stejně nebyl náš,“ tišil táta Jindříka, který zklamáním natahoval moldánky.

„Koukni, támhle!“ blížil se jiný  – a už nastupovali do bílé kabiny.

„Jednu objížďkovou,“ požádal táta šoféra, a usedli hned vedle něj, aby měl Jindřík co nejlepší výhled. Byli jedinými pasažéry, asi proto, že dopoledne moc lidí nejezdí.

První zastávka.

„Tady je nádraží, domov pro autobusy. Odtud vyjíždějí a sem se zase vracejí,“ ukazoval Jindrovi táta. Řidič se lehce pobaveně ohlédnul a bylo znát, že poslouchá.

„Jindra jede poprvé autobusem,“ dodal táta na vysvětlenou. „Má to ode mne slíbeno, když je tak významný den.“

„Neříkejte. Snad nemá váš chlapec narozeniny?“ Kroutil jednou rukou volantem a druhou svůj mohutný knír pod nosem.

„Ano, třetí, viď, Jindro,“ odpověděl hrdě táta. Jindra jen roztržitě kývnul, užíval si bezvadný výhled na silnici a na zasněžené město přes nekonečně veliké přední sklo.

„No ne, já mám taky dnes narozeniny, jen o pár desetiletí víc než ty, Jindro,“ zachechtal se šofér a pravil, že to snad ani není možné, taková náhodička!

„Všechno nejlepší,“ popřál mu táta a řidič hned na to, že Jindřík od něj tedy dostane ještě jednu okružní jízdu zadarmo, aby si dárek parádně užil.

Jindra se blaženě uculoval. Seděl jako přibitý, tisknul svého kamaráda delfína k tělu tak, aby i on viděl ven. Pojedou dvakrát!

„Jsme na vlakovém nádraží, Jindříku, ale vlaky už znáš, viď.“

„Hele, táto, tolik vagónů! My jsme s dědou a babi jeli malým vláčkem do zoo,“ povídal Jindra. „Bylo tam hodně zvířátek, ale delfíni ne,“ pohladil plyšáka.

A potom si tu velkolepou jízdu vychutnával, tváře mu hořely nadšením. Když viděl nějaké zajímavé auto, hned na ně ukazoval a vykřikoval, protože k nim odmala tíhnul, a při druhém okruhu si táta najednou všimnul, že Jindrovi padají víčka. A nejen ona, málem spadl i delfín.

Držel synka kolem ramen, aby se o něj mohl opřít, řidič občas něco prohodil a čas v autobuse poklidně plynul. Míjeli předvánočně uspěchané chodce na ulicích a on věděl, že je vrchovatě šťastný tam, kde teď je, a hlavně  – s kým.

Podíval se docela náhodou na logo firmy, která provozuje městskou dopravu. Na desce vedle volantu byla samolepka – a z ní se usmíval delfín!