Křídla, jež INRI nedostal

Křídly snových ruměnců,

tajně tkaných do zvonců,

v obrazcích hrdě majestátných,

v barvách vkusně vytříbených,

zrakem sotva viditelných,

po šumu listí vykřičených,

skrz úsměv zhlédnu snad,

vábivě honosný, hrdý sad,

úsměv pro stesk neodlitý,

v žertu vzácně rozesmátý,

když rozsévá se po těle tvém,

oltáříčku, v touze probdělém,

v rudolících hnízdečkách pich,

obličej jiskřivě zdobí jako vích,

pompézně volají v dál,

polibek jim jiskru vzňal,

ohni se mnou v tanci hřej,

pláči ve smíchu požehnej,

nečekej na planá slova kazatele,

nebohého, církevního badatele,

mravokárce samozvaného,

bez lásky boží zrozeného,

naslouchej ryzím tónům,

s duše odlitým šepotům,

přírodou v noty vetkaným,

pavoučím sítím podobným,

hle, jak rozprostírají se po tvé tváři,

po čele, co hvězdnou planinou září,

očím, zurčícím plamínkům,

bolesti i radosti odleskům,

symbolům žití a smrti,

ta k životu patří přeci,

naslouchej, toť tvá jediná výsada,

nežli navždy zavřou se ti kukadla.

14.11.2015