MIMOSMYSLOVÁZÁNÍ

Slyš sonet němý,
i beze slov se dá ublížit...
Stačí jediný z prstů,
chladná dlaň,
zaťatá pěst
a nemusíš hrát tu v kostýmu tmy.

Podiv se,
jen prosím viďte dále!
Tu žříš zmítání v křeči?
Bolest srdce?
Nikoli,
to jednonohý tančí svůj valčík.
Než vznese se prázdným sálem,
potlesk jedné ruky,
dojde svého světla.

To jest vším?
Jiné bludy se nerozplývají
na jazyku s čokoládou?
Dobře tak!
Tu pachuť nic nepřebije,
ani dvanáctá!

Co více se na nás ještě hodlá
ze chřtánu vyzvrátit?
Čím vryje se do lebky,
okamžik před první slzou?
Jen mávej ve dnech
zapletených do chvojí a stuh,
jen směj se,
než dojdeš toho dne.

Sáhni si na neviditelno,
na sukno touhy v řetězech,
než rozpadne se v kobce.
Musíš...
vštípit si oštěp touhy
vražený do mozku,
morku,
a z přední řady z šera
klauni s rozštěpy
přestanou plakat sůl.

Cítíš vůni něhy?
Ne,
to drak pálí kosti,
to hnije maso,šlachy,
co uložil jsi do rakve
a odpočíváš na prknech,
co znamenají smrt.
Pokoj je prázdný,
jak v něm můžeš najít klid?

Pij,
z poháru bez ozdob,
chladný mok
medový jen podle toho pána s mastnými brýlemi.
A glazura ze slin
nepřetrvá celou vděčnost.
Plivanec nechť je to největší
co jsi složil k nohám
vytržené řeholnice.