Vetešníkův krám / Hlavně opatrně

14) Vetešníkův krám

Zdá se, že živý turista vesnicí už dlouho neprošel, neboť z okolních domů bázlivě vykukují obyvatelé, aby si nás prohlédli. Dokonce se otevírají i dveře obchodu se smíšeným zbožím, kam, jak už víme, turisté nesmí. Navzdory tomu, že jsme v Asii, nevybíhá z krámu majitel a netahá nás dovnitř za rukáv. Obchůdek vybavením i sortimentem připomíná samoobsluhu mého mládí, ve které však zákazníky nevítá usměvavá Anička Holubová za pultem, ale obezřelý Mustafa Ibrahim přede dveřmi. Ten se velice, ale velice omlouvá, že nás dovnitř opravdu, ale opravdu vpustit nemůže, nicméně se zdvořile táže, čeho si panstvo žádá. Žádáme repelent proti komárům a láhev minerálky. Hokynář za okamžik přináší zboží s účtenkou, odnáší desetidolarovou bankovku a po delší chvíli přichází vrátit drobné. Samozřejmě v rufiích.

Ovšem největší překvapení nás čeká, když se znaveni usazujeme na zídku u jednoho ze zavřených obchodů se suvenýry. Netrvá dlouho a před vchodem zastavuje skútr, sesedá z něj neobvykle vytáhlý domorodec, chrastí klíči v zámku a nenápadnými posunky signalizuje, abychom jej následovali dovnitř. Za námi opět zamyká, stahuje roletu, ubezpečuje se, že není do kvelbu z ulice vidět a jak postupně rozsvěcí, police a stojany se rozblyští pozlátkem lidské marnivosti. Prodavač jest povahy lstivé, ducha úskočného a krám má plný turistické veteše. Hned za dveřmi poznávám, že jsme upadli do zajetí. Do zajetí, ze kterého není jiného vyváznutí, než vykoupením. Přesněji řečeno vykoupením veškerých cetek, jimiž obchod oplývá měrou nadbytečnou. Už jenom pohled do regálů odnímá chuť k životu. Tohle že je tradiční lidové umění? Buďto se místní kumštýři už stihli vyšvihnout na celosvětovou vlnu tuposti a podlehli zdegenerovanému zaoceánskému vkusu, nebo jsou zaručeně maledivské řemeslné produkty dovezeny z Číny, která je na globálních záchvatech imbecility ekonomicky závislá. No ale nekupte to, že, když vám to dá za polovinu ceny.

Sklání se k večeru. Obyvatelé se uchylují pod střechy svých příbytků, kaloni se slétají do korun palem k nočnímu odpočinku a nám, turistům, zbývá do večeře ještě spousta času. Když se procházíte po ostrově, ať jdete kterýmkoli směrem, stejně dojdete na pláž. A málokde na světě si nebe dovede zahýřit barvami zapadajícího slunce tak, jako na maledivské pláži. V jednu chvíli hoří nebe, země i moře. Je s podivem, jak dlouho vydrží člověk žasnout. Na tomhle čarovném místě ale plane požár západu až nespravedlivě krátce. Několikrát stisknete spoušť fotoaparátu a je po všem. Ostrov pohltila tma a městská pláž ožívá divokým nočním životem typickým pro tuto oblast. Projevuje se to tak, že prázdné pobřeží se ještě více vylidní. Pouze jedno osamělé děvče, zahalené mlžným oparem a nikábem, nicméně lascivně bosé, s chodidly zabořenými v mokrém písku zasněně hledí do dáli, naslouchá šumění oceánu a nechává si kotníky laskat hřejivými vlnkami příboje. Maledivané chodí bosí často a rádi. Když bydlíte na ostrově, který je kompletně pokrytý jemným vyhřátým pískem, nepotřebujete najít na každém rohu obchod pana Bati, jak je to běžné v Indii, na Srí Lance a u nás. A mimo to – do nohy díru neprochodíte.

15) Hlavně opatrně

Rozmanité cestovní příručky se liší ve svých doporučeních. Co však společně a jednohlasně svým klientům doslova vnucují, je opatrnost. Dozvíte se, že po setmění mohou být neopatrní chodci okradeni, v pouličních jídelnách neopatrným strávníkům hrozí zažívací potíže, na prudkém slunci neopatrní rekreanti dostanou úžeh nebo úpal, moře se vyznačuje silnými proudy a každoročně v něm utone řada neopatrných plavců, žralok zákeřně číhá za útesem a žere neopatrné potápěče a mnoho dalších poplašných zpráv.

Dobrá, dobrá, nic proti obezřetnosti. Znamená to však, že když mě uloví žralok a zjistí, že jsem opatrný, tak mě s odporem vyplivne? Nebo že se proud s omluvou obrátí a zanese mě zpátky ke břehu? Ne. Znamená to, že mám jíst v hotelové restauraci, koupat se v bazénu a odpočívat pod slunečníkem poblíž plážového baru. Z toho je vidět, s kým jsou autoři bedekrů spolčeni a komu tyhle rady ženou vodu na mlýn. Pravý dobrodruh se zastrašit nenechá.

O poledni, kdy slunce pálí nejvíc, chystáme s manželkou brýle, ploutve, šnorchly a jdeme se osvěžit do moře. Kam taky jinam. Trošku mě znepokojuje, že při odlivu je u břehu hloubka mezi třiceti a padesáti centimetry, pročež drhnu břichem o dno a zanechávám za sebou brázdu plnou drcených korálů, škeblí a slisovaných ryb. Myslím, že ani nejstarší rybáři ještě neviděli tak ploché platýse.

Korálů je tu spousta druhů, velikostí, barev i tvarů. Na první pohled připomínají rostliny. Jde však o živočichy, kteří zůstávají ve stádiu polypa, žijí v obrovských koloniích, živí se planktonem a vylučují uhličitan vápenatý, který tvoří jejich tvrdou schránku, schránky pak po nějakém čase celý útes. Obývá jej, kromě ryb, nesčetné množství dalších bezobratlých mořských organismů. Mezi nimi jsou houby, žahavci, kroužkovci, korýši, měkkýši a četní ostnokožci. Společenství korálů se rozrůstá a v cestě za světlem se stále více přibližuje k mořské hladině. Takto nenápadně vzniká bariérový útes a prstenec korálových ostrovů – atol. Celý proces trvá miliony let. Atol však není konečnou fází přeměny korálů. Kámen z jejich schránek je významným a donedávna vlastně jediným stavebním materiálem na domy zdejších obyvatel. Tradiční maledivská vesnice se vyznačuje elegantním a geometrickým uspořádáním s širokými písečnými uličkami v pravidelných obdélníkových vzorech.

Oproti tomu korál roste chaoticky a nepřehledně. Proplouváme se ženou labyrintem vápencových útvarů hledajíce průchod na volné moře a po několika minutách kličkování se pod námi konečně dno propadá do temné hlubiny. Vznášíme se nad okrajem korálového útesu. Dohlednost ve vodě je znamenitá a žádný záludný proud s námi necloumá, vydáváme se tedy na obhlídku podél srázu. Opatrně, pochopitelně. Cítíme se jako jediní lidé na světě. Vlny krásně houpají a kolem krouží hejna ryb bizarních tvarů a fantastických barev. Kdepak, tenhle zážitek se nedá vůbec srovnat s návštěvou mořského akvária, co mají v Dubaji, v Atlantě nebo v Olomouci. Tohle je příroda, tohle je naživo. Najednou mi zatrnulo. Hluboko pod hřbetem korálového hřebene mezi obrovskými vápencovými deštníky vidím siluetu žraloka. Ale tentokrát to není neškodný a plachý žralok černocípý, který nám obvykle dělá společnost na pláži. Připlouvám trochu blíž, abych si mořského predátora lépe prohlédl. Dravec je asi tak stejně velký jako já, špičky hřbetní i ocasní ploutve jsou bílé. Mám tu čest se seznámit se žralokem lagunovým (Triaenodon obesus). Zvláštní pocit, být v blízkosti tohoto tvora v jeho přirozeném prostředí.

Na rozdíl od žraloků černoploutvých neprojevuje žádnou plachost. Otáčí se hlavou ke mně a já zírám do jeho chladných očí. Žralok je překvapený stejně jako já. Zatímco on přemýšlí, jestli už je čas k večeři, já přemýšlím, jak se správně zachovat. Statistiky praví, že již čtyřicet let ve zdejších vodách žralok nikoho nenapadl a vyprovokovat ho k útoku může jen velmi vytrvalý idiot, který si s ním chce udělat selfie. Stojím jako socha ve vodním sloupci a hlavou mi projíždí možné scénáře dalšího vývoje. Mám zatnout bicepsy, abych ho vyděsil? Mám ještě víc nafouknout břicho, abych ho rozesmál? Mám mu podstrčit manželku, která je libovější? A vůbec, kde vlastně mám manželku? Žralok po chvilce usuzuje, že je pod jeho úroveň se se mnou zahazovat, ztrácí zájem a ladným pohybem mizí v hlubině korálové laguny. Já si v duchu odškrtávám další položku na seznamu živočichů, s kterými jsem se chtěl během pobytu na Maledivách setkat. A pak už si připadám dostatečně vlhký a nasolený, obracím se zpátky ke břehu, na kterém se žena už dávno bezstarostně sluní a netuší, že ji od vdovství dělilo jen pět metrů mořské vody.