Oreáda v bílém

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,

s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,

její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,

přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,

odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,

šátky a provazy rády mi budou nápomocny

sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný

toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,

sukénku bělostnou vykasám ji hnedle

zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,

jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,

šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,

těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,

chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,

o tom moralisté vůbec nic nevědí,

za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,

jiné chutě mnou však právě lomcují,

chci se zmocnit té překrásné oreády,

padám dolů skrz všechny vodopády,

v mžiku krátkém těla naše se spojují,

čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,

to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,

spanilost její může se srovnat jen s duhou,

líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,

ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,

však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,

před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,

bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

14.10.2015