STŘÍPKY - RADOST

Pojedeme na Moravu!

Vánoce u babičky!

Nikdy jsme v zimě na Moravě ještě nebyly. Mám ohromnou radost, že pojedeme k bábince. Je to maminčina maminka a jmenuje se Anna. Ale nikdo jí tak neříká. My ji říkáme bábinko, ale teta Máňa jí někdy říká bábo. Já se vždycky leknu, že jí nadává, ale maminka říkala, že ne, že se tak babičkám na Moravě říká.

Bábinka má veliký, hnědý oči a chodí ohnutá. Maminka říká, že je sedřená prací. Měla osm dětí. Dědeček byl rolník a umřel taky dřív, než jsem se narodila. Já vlastně nikdy žádného dědečka neměla. Dědečci asi moc nevydrží a umírají dřív než babičky. Moje maminka je z těch dětí nejmladší a já jsem nejmladší vnučka. Vnoučat nás je moc, ale některý už jsou veliký a tak nevím, jestli se dospělí počítají jako děti. Stejně bych to nespočítala. Já vlastně nevím, jak mají vypadat správně Vánoce. Ty z dřív si nepamatuju a teď jen vím, že nám bude chybět tatínek. Asi proto chce jet maminka na Moravu. Slyšela jsem, jak to povídá sousedce. Že by na ni doma všechno padalo! To bych tedy nechtěla! Co kdyby na maminku spadla skříň?! To by bylo hrozný! Nebo lustr! A kdyby všechno, tak to asi i vánoční stromeček! Jak bychom pak se Zuzkou maminku z té hromady vyhrabaly?! Moc bychom si přály od Ježíška miminko. Zuzanka mu to napsala a dala dopis za okno. Jenže jestli tu panenku Ježíšek přinese k nám domů? Aby nás na té Moravě našel! Asi mu tam Zuzka měla napsat babiččinu adresu. Jenže maminka říkala, že Ježíšek ví všechno a že jestli budeme hodný, tak že nás najde i na té Moravě. Musím být hodná ve vlaku. Nesmím běhat. Seděla jsem celou cestu velice způsobně na lavici. Maminka nám koupila Mateřídoušku a Zuzanka mi ukazovala písmenka, která zná. Ona zná skoro všechny!

„Strejda! Strejda!“ křičím z okénka v Hanušovicích. Přestupujeme a strejda už mává. Má nádražáckou uniformu a jede tím samým vlakem! Vláčkem motoráčkem! Ale on ho řídí! Je strojvedoucí! A vzal nás tam! Tam dopředu, abychom viděly koleje a semafor a…a.. ! Byla to nádhera! Jako když řídím vlak. A strejda se smál, jak křičím hurá!

Bábinka už čekala u plotu na rohu u domu. „Babííí…“ rozběhla jsem se proti otevřené náruči. „Ať bábinku nepovalíš,“ volala maminka a smála se. Vlaďka, sestřenice nám byla naproti u vlaku. Tady u babičky jsou taky tři holky v chalupě. Teta Mařa, Vlaďka a bábinka. Jenže teta nikdy žádného manžela neměla. Ani nevím proč, asi umřel… a nebo nevím. On se na něj nikdo nikdy neptal. Možná, že se Vlaďka narodila sama, protože teta byla nemocná a naše maminka říkala, že kdyby teta umřela, tak by Vlaďka byla naše, že si ji chtěli s tatínekem vzít. Jenže teta se uzdravila a tak můžou být svoje.

Stromeček už stál v obývacím pokoji a večer přijde Ježíšek! Jen aby nezapomněl! Jen aby to nepopletl!

Rozbalujeme krabici. Je dost veliká na to, aby v ní mohlo být miminko. Zuzance se udělal na provázku uzel! „Nůžky, rychle nůžky!“ „Žádné nůžky! Hezky to rozvažte, ten provázek se nám může hodit,“ říká maminka a tak nám nezbývá, než trpělivě povolovat utažené oko. Konečně! „Miminko!“ voláme současně. Je nádherný! Hnědé vlásky, mrkací modré oči, bílá košilka a dupačky s červeno černými proužky! Jsou jako opravdové pro miminka. Pootevřená pusinka, do které jde strčit i maličký dudlík! „Maminko, ten Ježíšek je chytréééj!“ volám vesele. Ostatní dárky jako by už nebyly. Vše se zamotalo do radosti nad tou nádhernou mrkací pannou. Držíme se se Zuzankou za ruce a skáčeme radostí na pohovce. Panenka leží na kraji. Naše radost nad miminkem je nepředstavitelná. A najednou! Upadly jsme! Vylomený kus umělé hmoty u pusinky! Místo červených rtíků se otvírá černá díra, která spolkla všechnu naši radost. Rozbrečela jsem se a Zuzanka taky. Zdá se mi, že pláče i ta panenka. Maminka je zdravotní sestra! Bere miminko do rukou a říká: „No, vy jste tomu daly! Ale neplačte. Je taková nemocnice pro panenky. Na krabici máme napsanou její adresu.“ Vyndává z tašky kapesník a přikrývá miminku pusinku. Vidíme jen zavřené oči, protože panenku chováme, aby neplakala. 

Za čtrnáct dnů bylo miminko z nemocnice zpátky. Pusinku mělo v pořádku. ,„Asi tam pracuje Ježíšek,“ řekla jsem. „Proč si to myslíš ?“ zeptala se mě maminka. „No, jak by jinak věděli, kam mají tu panenku poslat, přece!“ Maminka se usmála, pohladila mě po hlavě a řekla: „Asi máš pravdu, Marcelko, ani tu léčbu nechtěli zaplatit…“