Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVe třešních
Autor
K3
Ovocné stromy mají své kouzlo, jako všechny ostatní stromy. Jenom je trochu jiné.
Například třešňový sad v období vegetace vzdáleně připomíná listnatý les. I on má své mikroklima. Koruny stromů vytvářejí stín a spolu s ním i vlhkost.
Jsou-li obtěžkané svými rudými zavěšenými plody, vytváří dojem, že krvácejí a smutní. Je to jen klam, jsou plné očekávání. Těší se na to, až se jim zase odlehčí. Třešně z nich brzy zmizí a smutek vystřídá radost z volnosti a lehkosti.
Jestliže jim v tom pomáháte a vlastníma rukama je trháte, všimnete si jejich krásy. Nápadné protáhlé listy jsou zvláštním způsobem svěšeny, a fouká-li větřík, mihotají se a šveholí radostí. Budí dojem veselé hravosti, a jsou-li v sadě česáči, navíc jim svými hlasy zdánlivého oživení přidávají.
Ale teprve když se dostanete na samotný vrchol nejvyššího stromu, na chvíli se zastavíte a rozhlédnete se kolem sebe, můžete říct, že víte, co je to opravdový sad. Uvědomíte si jeho charakteristický vzhled. Často jsem vystoupal až na poslední příčku žebříku a jenom se tak rozhlížel. Všude kolem dokola vidíte pod sebou hladinu zeleného moře listí. Při troše fantazie budí zdání vrchního patra deštného pralesa. Žebříky se jimi proplétají jak silné liány a následně sem tam vykukují svými špičkami.
Rudé nebo červenožluté spárované plody, jež jsme si rádi věšeli na dětská ouška, jsou nejchutnější a nejosvěžující hned po ránu. Vychlazené ranní rosou. Není nad to, můžete-li se po rozednění brouzdat po sadě a utrhávat ty největší kousky. Jsou to chruplavé a lesklé rubíny plné osvěžující šťávy.
Aby se včas sklidily, je potřeba dostatečné množství česáčů. Dřív si sadaři vystačili s domácími brigádníky. Ti věrní se pravidelně hlásili už před sklizní a byli vážení, protože na staré vysoké stromy, mnohdy rostoucí kolem silnic, se každý neodvážil.
Po osmdesátém devátém roce se situace radikálně změnila. Staré stromy většinou zmizely i se starými česáči, a noví se nehlásili. Naši lidé začali dávat přednost pohodlnější práci. Nahradili je až přátelé z Ukrajiny, pro něž byla sklizeň naopak možností dobrého výdělku. Měl jsem mezi nimi mnoho kamarádů. Jsou nesmírně pracovití a spolehliví. A dokážou být i zábavní a veselí.
Tak například tu byla jedna rozvětvená rodina; dva bratři s manželkami a bratranci. Jeden z těch bratrů, Mirek, byl hubený a druhý, Voloďa, tlustý. Manželky byly zase hubená Marie a tlustá Olga. Musel jsem hádat, kdo ke komu patří. Samozřejmě jsem to neuhodl, tlustá Olga patřila hubenému Mirkovi a hubená Marie tlustému Voloďovi.
Já jsem tíhnul nejvíc k Vasilovi, jednomu z bratranců, kterého skutečně ovocnářství a zemědělství zajímalo. Žil rovněž na vesnici se zahradou a malým hospodářstvím. Nosil slaměný klobouček a vypadal jak chasník z pohádky. Jednou mě poprosil, zda bych mu nedovezl řízky od všech svých rybízů, aby si je mohl doma vysadit. A k tomu rouby všech odrůd jabloní a hrušní, jež jsme pěstovali. Ovšemže jsem to pro něj udělal. On mi potom dovezl řízek modré révy. A proto pěstuji ukrajinskou modrou révu coby památku na něho.
Blízko jsem měl i k Romanovi. S ním nás spojovala hudba a obliba knížek. Byl fanatik do všech možných hudebních žánrů jako já. Zrovna tak s knihami. Navíc objevil audio nahrávky a takto mohl „číst“ přímo při sklizni.
Pravidelně přicházely i skupinky Romů. Češi na ně hleděli úkosem, neboť byli jiní. Právě ta onakost je dráždila. Já jsem s nimi vycházel dobře. Nepovyšoval jsem se a záhy jsem pociťoval náklonnost i já od nich.
Jedna skupinka dojížděla starým moskvičem z Chlumce nad Cidlinou. Byla to dvě mladá děvčata a babička s dědečkem. Holčiny se z práce radovaly a šla jim dobře od ruky. Obě byly velmi příjemné a přátelské, plné mladistvé radosti ze života. Neustále mezi sebou švitořily a plánovaly si život. Starší za sebou měla úspěšnou zkoušku na gymnázium a ta mladší by se ráda za rok dostala na zdravotní školu. Oběma jsem to přál. Jejich prarodiče byli už staří lidé. Několikrát mi hlásili, že všechny vydělané peníze půjdou vnučkám právě na ty školy. Paní byla neuvěřitelně vychrtlá a vrásčitá. Po žebříku se sotva ploužila. Po poledni bývalo ostré slunce a teplota přes třicet stupňů, ale ani v tom vedru si nedala pokoj. Děda byl proti ní zavalitý. Bylo znát, že mu pohyb chybí. Trpěl silnou záduchou a sotva dýchal, takže toho moc nenatrhal. Česal pouze spodky ze země a přestavoval babičce žebřík. Neustále jí radil, kde co ještě nestačila otrhat. Zdálo se, že ji komanduje, jenže to bylo jeho silnějším hlasem. Ptal jsem se ho, co by si počal, kdyby mu paní z toho žebříku spadla, a on mi na to odpovídal: „Vždyť já ji hlídám a držím jí žebřík.“
Ona se po něm sotva vlekla. Byla jako věchýtek. Kolikrát se zdálo, že už spadne. Radil jsem jim, aby toho nechali a jeli domů, ale nedali si říct. Nakonec všechno přečkali až do konce sezóny.
Romové jsou velmi citliví na to, kterak na ně pohlížíme. Okamžitě vycítí naši nevraživost. Na druhou stranu okamžitě poznají pochopení a vstřícnost druhého. Jednou jich přijela početná skupina. Celá rodina a další příbuzní. Přijeli několika auty a přivezli s sebou i děti. Některé docela malé.
Chtěli si zabrat víc stromů, avšak šéf jim to nedovolil, jelikož se bál, že je neotrhají. Vzhledem k ostatním to bylo ale nespravedlivé. Za jeho zády jsem jim jich přidělil několik navíc, a proto bylo z šéfovy strany trochu zle. Nechalo se to vydržet a Romové mi za to byli vděční. Stromy otrhali stejně dobře jako ostatní. Jinak to ani nešlo. Na to jsem si dával pozor.
Děti byly veselé a hravé, lezly po žebřících nahoru a dolů a pomáhaly trhat – do pusy samozřejmě. Chlapi zapojili k baterii od auta starý přehrávač a hrála se muzika. Ale jenom takový laciný střední proud a ten se mi nelíbil.
„Proč pouštíte tohle, když máte takovou skvělou svoji vlastní hudbu?“ řekl jsem jim jednou.
„A vy byste ji poslouchal?“
„No jasně.“
To, co se dělo druhý den, jsem nečekal. Hrála se romská hudba. Sami občas zpívali, a nebýt práce, snad by i tančili.
Ale o den později už zase jeli ve vyjetých kolejích těch odrhovaček.
Jednou nastoupili dva mladí romští kluci. Bylo jim kolem osmnácti let. Dostali strom a bezvadně a rychle ho očesali. Tak dostali každý svůj. Soupeřili spolu a byli to jedni z nejlepších česáčů. Lepší byli už jen někteří Ukrajinci. Všichni v sadě je chválili. Na konci sklizně jeden z nich přišel, zda by u nás nemohl pracovat. Byl to inteligentní kluk. Já bych ho bral všemi deseti. Slíbil jsem, že řeknu šéfovi a přimluvím se za něj. Příští den jsem se ho optal.
„Vyřiď mu, že máme plno,“ zněla jeho odpověď.
Přitom měl podaný inzerát, že přijme nové zaměstnance.
Nepřekvapilo mě to. Čekal jsem to, protože jsem šéfa znal.
Čekal to i Rom. Přesto mi za moje optání děkoval a vážil si ho. Já si v duchu říkal, že být šéfem já, zaměstnával bych je. Ono stačí to s lidmi trochu umět a být spravedlivý a vstřícný.
Na jiném místě v sadě měly zabraný strom dvě naše děvčata. Byly po zkouškách na ekonomickou školu a přišly si přivydělat na prázdniny. Moc dobře jim nešlo pořádně přistavět žebřík, a tak jsem na ně dohlížel a občas jim pomohl. Jedna z nich byla viditelně extrovertní, pořád se smála a vesele mluvila. Druhá byla spíš zamlklejší a tichá, a tak se navzájem doplňovaly a rozuměly si. Svým chováním mi připomínaly ty dvě mladé Romky. Občas jsem se s nimi na chvíli zastavil. Řekly mi i svá jména. Ta tichá se jmenovala Veronika. Byla to taková křehká zasněná bytost a připomněla mi hlavní představitelku z jednoho filmu. Jmenoval se Dvojí život Veroniky. Překvapily mě, že ho znaly obě dvě. Ale ještě víc byly samy překvapeny, že jsem ho znal já. Přišlo i na další filmy a na hudbu a na umění vůbec. Nechtěly věřit, že jsem zaměstnaný v sadech. Nečekaly, že tu narazí na někoho, koho to zajímá.
„Co je na tom divného?“ ptal jsem se nevěřícně pro změnu já, „vždyť všechny stromy jsou samy o sobě umělecká díla. Tak proč by ten, kdo se o ně stará, nemohl tíhnout k umění.“
Vykládal jsem jim, že nepřeberné množství ovocných odrůd se navíc od sebe liší svým specifickým vzhledem a způsobem růstu, jež nelze popřít ani řezem.
Když jsem se u nich příště zase zastavil, stěžovaly si, že je na ně šéf hrubý a sprostý. Vadilo mu, že se smějí a jsou veselé...
39 názorů
Lili, každé slovo tady je pro mě vzpruha, která podporuje další chuť do psaní. I ta tvá. Dík.
Možná by tě přestala nudit kdyby sis to zkusil. Chodívali běžně česat i intelektuálové a jak si to chválili. Každá práce má něco ze sebe. Díky za čtení.
Zajíc Březňák
31. 01. 2023Docela milé vyprávění o stromech a lidech. Vlastně to není povídka ani žádný příběh, přesto zaujme odpozorovanými postřehy, charekteristikami jednotlivých pracovníků. Mě by taková práce nudila.
Třešně a jakýkoliv plod je oslavou, vyvrcholením a radostí. Určitě nejde o smutek. Ale TIP za pěkné téma.
Luzz, já vím, je to jen takovej záznam. V tu chvíli jsem měl chuť to napsat, tak jsem to napsal. Nic moc jsem od toho nečekal. Děkuju, máš samozřejmě pravdu.
je to takové hezké vzpomínání, ale je docela škoda, že to zůstává jen u prostého záznamu, který pro mě nemá než informační hodnotu (jak to v sadě chodí, kdo se s kým setkal, jak pracovití jsou brigádnící, jací můžou být šéfové...)
jakože ona je tam snaha osvěžit to povídání něčím poetickým, ale v podstatě se objevuje jen ze začátku a postupně se text omezuje právě jen na vyprávění o tom, jak to na třešních chodí
místy mi vadilo i takové to hodnocení, kdo je jaký člověk, i jistá schematičnost, která právě tkvěla v tom "vymezování se" proti typickým nešvarům (předsudky vůči romům a podobně)
ale za přečtení, dočtení to stálo, to určitě.
Z první stránky (snad pod vlivem onoho lezení na žebřík a pohledu na sad "shora") se mi trochu zamotala hlava, což shledávám jako dobré znamení. Druhá "stránka" mě tím společenským rozborem zprvu trochu vystrašila, ale když dočítám k řízkům... a pak k Romům, říkám si, že je psané docela s citem. Celkově (snad tím, že to nemá žádný výraznější závěr) mi to připadá spíš jako úryvek z nějakého obsáhlejšího díla, které bych si případně rád přečetl, ale teď už jen Tip.
Majaksi, napsal jsem jenom to, co si myslím. Ale je fakt, že k tomu mám asi sklony, k těm ponaučením. Možná poslední dvě věty napíšu jinak. Ale až po soutěži. Dík za čtení.
Já nevím, jestli právě tohle nejsou ty předsudky. Když parta našich vožralů obšancuje vagon ve vlaku, tak se přejde do druhýho, mávne se rukou a řekne se parta vožralů, ale ne parta Čechů. Dřív to tak bylo běžné. Mě třeba okradla parta našich za bílýho dne, ale Romové mi nikdy nic neudělali. Měl bych odsoudit všechny Čechy, nebo všechny kdo jsou dohola? Vím jak je těžké si to uvědomit, že se nemůže odsoudit národ, ale pouze jednotlivec. Já s tím taky dlouho bojoval, byli jsme tak všichni od malička vychovávaní... Dík.
S tím dělením na dobré a špatné máš samozřejmě pravdu. Chtěla jsem jen říct, že předsudky by člověk mít neměl, jenže když mluví špatné zkušenosti, a mnohonásobné, tak se to člověku do podvědomí prostě zapíše.
Janina6. Dík za komentář. Chtěl jsem jenom nastínit jaké to ve třešních bylo... O rasismus mi ani nešlo, jen nemám rád bezpráví na někom kdo je trochu jiný, nebo kdo je v menšině. V zásadě je nejhorší dělit lidi na nás a na ty ostatní. Lidi by se měli dělit pouze na dobré a špatné. Romové jsou v mnoha směrech lepší než my, ale to sem nepatří...
Já bych Romy v žádném případě nehájila a neomlouvala, že se chovají neslušně a bezohledně. Také nemám ráda přílišnou hlučnost, jak už jsem psala. Ale měla jsem možnost pracovat s pracovitou Romkou a její rodinou a je fakt, že byla většinu času pozitivně naladěná. A nehlídala si, aby toho nebylo příliš. Jde o to, že se jaksi považuje za slušnost, že když někdo dá najevo nějaké štěstí (když není vyloženě ve společnosti blízkých osob), ti druzí z toho musí také něco mít nebo to alespoň zmírnit řečmi o nějakých osobních problémech. Vlastně si bezprostřední kladné pocity mohou dovolit děti a blázni (též například Italové, kteří jsou blázniví) a Romové, protože jsou nepřizpůsobiví a kašlou na nějaké zvyklosti. Co se týče negativního bezprostředního chování, je tolerance společnosti větší (pokud nejde o ničení věcí, krádeže a fyzické napadání osob), protože cizí neštěstí potěší.
Velice se mi líbilo úvodní poetické povídání o třešňovém sadu. Myslím, že tvůj pohled je dost originální. Třeba podzimní stromy po sklizni plodů ve mně vždycky vyvolávaly spíš představu smutku (jako že stromy něco ztratily), ale teď si díky tvému pohledu na věc můžu představovat, že mají naopak radost z odlehčení. V části, kde se vypráví víc o lidech a jejich práci kolem sadu, jsem si taky dobře početla. Spousta dobře odpozorovaných detailů v popisech a samozřejmě mezilidské vztahy, nejen ty pracovní, jsou šikovně „uvedeny na scénu“. Trochu mi vadí, že povídka nějakou dobu působí jako vyprávění hlavně o stromech a vztahu lidí a přírody, ale postupně se ukáže, že jde asi hlavně o obžalobu rasismu. Nic proti takovému tématu, jen se z textu „vylouplo“ pro mě nečekaně. Jako člověk žijící přes 30 let na Ostravsku se s Romy potkávám denně a vždycky jsem velice obdivovala a milovala jejich hudbu a muzikálnost. Jenže to bohužel člověku není nic platné, pokud potká skupinku, která ho zmlátí a okrade (synovce strhli za bílého dne z kola přímo na sídlišti a zkopali ho do hlavy tak, že skončil v nemocnici), pokud musí celou cestu tramvají poslouchat doslova řev romské rodiny, která zabere třetinu vozu, nebere ohledy na nikoho, ani na člověka o berlích, nemluvě o tom, že zásadně nenosí ani roušky a klidně vám budou odkašlávat přímo do obličeje. To není bezprostřednost, ale bezohlednost. Tolik k tématu. Napsané to máš opravdu hezky.
Jsi šťastný člověk, že si přišel do styku s takovými brigádníky, bez ohledu na národnost. Jen nerad bych ti napsal o opačných zkušenostech. Velmi špatných. Tvoje příběhy mě daly pocit optimismu, že svět je také zábavný a družný.
ivi, jsem rád, že souhlasíš, přesně tak to je. Ale to my ve své nadutosti nechceme vidět.
Jarmilo, ano, každý by měl ctít blízké teritorium toho druhého. Mě osobně hudba nevadí i kdyby hrála celou noc, ale musím chápat, že druhému to vadit může. Tohle ale porušují víc naše lidi. Třeba jedni naši sousedi mívají pravidelně opékací mejdany, lidi si stěžují a nic. Většinou vidíme toho druhého, ale sami sebe ne. Třeba v Itálii, ale i na Slovensku je tohle docela běžné, že se lidi veselejí venku, když je hezky. Spíš bych řekl, že jsme to my, kdo je taková nepřístupná komunita, která je bohužel ve většině a která si jde řvát do těch svých hospod. To se o nás přece ve světě běžně říká.
blacksabbath
07. 01. 2022Karle...ty romantiku:-))))).....také mám dobré zkušenosti s Rómy....k nám třeba jezdí s poštou Tibor.....slušnej chlap.....a v práci jsme měli rómskou uklizečku....její děti měly všechny střední školy....a jak uklízela!
Ovocné mají své kouzlo jako všechny ostatní stromy. Souhlasím.
Byla jsem svědkem jak pracovitý Rom ve chvíli, kdy se nestíhlalo, dovedl další členy rodiny. V hlučnosti bych je nepodporovala jako i jiné, bílé nebo žluté, ale co se dá dělat, když jiní pracovníci nejsou? Myslím ale, že se dá domluvit na síle zvuku, přestávkách v pouštění hudby... Bezprostřední chování u druhých lidí nemusí mít každý rád a nejvíc to vadí podle mě těm, kteří jsou naštvaní na někoho, kdo si něco neumí odříct.
Ráda jsem si početla.
Karle, tvoje povídání (nejen) o sklizni peckovin z rodu Prunus se mi líbilo, tvůj šéfík už o chlup méně.
Mívali jsme, a někdy ještě i teď, dost brigádníků z této komunity. Vždycky jsem je brala člověka od člověka, někteří se v práci snažili tak, že mohli gádže strčit do kapsy, s jinými byly problémy, zvláště s mladšími - drogy, dluhy apod. Ale to se stane i jinde...
knihy si obstarám, slyšela jsem, že dobrou napsal jeden zpěvák, kde vysvětluje hlubší problémy v romských rodinách... ta by mne taky zajímala.
Irčo, nemám rád předsudky. Vůči Romům jich je neobvykle mnoho. I když se to už hodně změnilo. Jinak k nám na brigády chodili profesoři, doktoři, zkrátka vysokoškoláci běžně. S každým mě něco spojovalo. Vůči Romům jsem býval taky nedůvěřivý, snažil jsem se sám, aby se to změnilo. Třeba letos k vánocům jsem si nechal nadělit dvě knížky povídek od romských autorů. "Samet blues" a "Všude samá krása," vřele doporučuji. Pro jejich poznání ideální. Je k až k nevíře co s námi zkusili.
Karle, i zahradník může mít duši umělce. Sám jsi toho příkladem.
Příběhy s brigádníky, kratší i dlouhodobý vztah k nim, dobře odpozorovaná charakteristika /nejen/ podle národností tvoří základ tvé povídky. Pěstitelství s jeho problematikou, jak je vnímáš po dlouholeté praxi, ji vhodně doplňuje... jako pokaždé u tebe jsi vše podal nepřikrášlené, napřímo, přitom zajímavě a s nenápadným morálním přesahem v závěru.
Oceňuji vztah k přírodě i k profesi, kterou sis zvolil, ale i spektrum koníčků, to asi není úplně běžné. Nejvíc však přístup k lidem kolem tebe, byť to byli "jen" brigádníci!
Celkově pěkné dílo, díky.
Karle, krásné vyznání stromům i česáčům. S Romy jsem nikdy nepřišla do blízkého kontaktu, tak to nemohu posoudit z vlastní zkušenosti, ale myslím, že máš pravdu, že nám vadí ta jejich bezprostřednost, někdy hlučnost. Mají v sobě úžasnou autenticitu.