Kainovo zastavení

A teď tu ležíš, bratře, zase,

tak jako předtím, jako navždy už,

dnes zemřel chlapec, dál žít musí muž

navěky uzavřený spáse.

A teď tu ležíš, bratře, znovu,

stádo tvé dál se samo bude pást.

Kolem mé duše sklapla boží past,

tvá zatím létá bez okovů.

A teď tu ležíš, bratře, tiše;

v smrti se směješ - i já bych se smál,

kdyby z nás dvou mne zvolil nebes král

a uvedl mne do své říše.

Vždyť čím jsi uctil, bratře, Pána?

Zabitým tělem, vím, trochou krve

a kde ty jsi uspěl napoprvé,

oběť má byla nevítaná.

Poučen tebou, bratře, vložil

jsem na oltář bytost blízkou Bohu

hnán vírou, že osud zvrátit mohu,

vnořil ti ostří nože do žil.

A teď se, bratře, toulám zemí,

zlobu jsem sklidil namísto vděku,

hořký hněv nebes, prokletí věků -

- zostuzen jsem, pohrdán všemi.

Ač přiřknul mi tu nejhroznější z vin,

už před bohem se nikdy neskloním.