Kostelová, aneb Kostelničení

Jednoho víkendu udeřilo na vesnici ráno. Pepík který vždy kouřil tajně cigarety za kostelem, místo aby jako slušný člověk měl zapalovač, držel se v postpubertálněstařeckém věku stále sirek a jednu samotnou, použitou odhodil. Při pádu si sirka myslela 'íííííí' a s tím zapadla mezi stěnu a pár suchých stébel, jež se přitulily k dosud nažhavené sirce, nestřežené Pepíkovým odchodem. Kostel se v krátkém čase vzňal plamenem a vypadal jako samotná brána do pekelného inferna, jelikož byl celý dřevěný, navíc byl stár 645788 let, postavený v roce -88766543 za Ludvíka IV. Hrozného, který neměl rád lidi a na výšku měřil 388766 km, ne Ludvík, ale kostel.

Jediné hasičské vozidlo jímž vesnice disponovala, tažené dvěma koňmi, nebylo schopné uhasit vzniklý požár hasičským sborem, Jendou, ten kočíroval a Frantou, ten s pomocí mírně protékajícího kbelíku doběhnuvším s ním k blízkému rybníku usilovně hasil, zatímco Jenda pokuřoval cigarety značky Mnichova tužba, které dle vlastní receptury vyrábělo nedaleké opatství a černým kocourem Ouškem s bílými oušky a čumáčkem, posedávajícím vedle Jendy, jako náhradní kočí, myl si kožíšek, aby večer mohl vyprášit kožich jiným kocourům a udělat dojem na kočičí slečny a při tom si vrznout. 

Po třech strašných dnech a třech temných nocích plných kouře, kdy Jenda s Ouškem hrály karty, chráněni protikouřovými maskami, kostel shořel dočista do popela a neshořelých kusů dřev, kteréžto už neměly chutí dále hořet. Kostel byl ale natolik slušný a ohleduplný, že spadl na sousední vesnici, která v soutěži o nejhezčí obecní květináče vždy vyhrála a tím v okolí vyvolávala nemístnou závist, pomluvy, zlé řeči, jako i klevety místních klevetnic, které měly klevety jako hobby i práci zároveň a důležité klevetné informace si předávaly vždy v čekárně u doktora úderem sedmé ranní a schůzi klevetného spolku končily čtrnáctou hodinou odpolední, kdy lékař zavíral, ačkoli klevetný spolek se nijak nezmenšil. Důležitý klevetný tok informací byl také před místním konzumním krámkem, kde se předávaly jen skutečně nejdůležitější pomluvy a klevety v rozsahu od půl hodiny do zhruba hodin dvou.

Místní kněz Pankrác, ač byl génius, vychodil školu v sedmi letech, církevní v osmi, v devíti se stal knězem, nyní ve třinácti letech byl při pohledu na trosky kostela táhnoucí se k nedohlednu velice smutný. Už nikdy si nevyjde svých každodenních 2 159 811 111 schodů na vrchol věže, aby si v tichu a osamění, daleko od lidí a Země poslechl penízkové zvony, které se v strašlivém žáru roztopily. Lidé přišly o zvony, na které se v dávné minulosti jejich dávní předci skládali, penízek ku penízku a z těchto mincí byly ony zvony dávným zvonařem zhotoveny.

Pankrác při pohledu na to strašlivé neštěstí, že bude muset sloužit mše v nějaké narychlo udělané zatuchlé kapli, nemístně blízko lidem a místo na varhany bude hrát na nějaké ďáblovy klávesy se zimou roztřásl a pohodil kolem sebe několik menších kupiček sněhu a v jeho nejbližším okolí se teplota vzduchu snížila o 12.2°C. Za knězem přišel i starosta obce Servác, nevelkého vzrůstu necelého metru a otcovsky svému otci v duchovních záležitostech položil ruku na rameno a soucitně vzdychl na vyjádření účasti a empatie z funkce svého starostenského úřadu, jelikož obecní pokladna zela prázdnotou a myší rodinou, která si tam zřídila nájem, nemohl Servác víc nabídnout. Servác propadl nelegálním kohoutím zápasům, které zastřešoval svoji autoritou, ovšem štěstí mu nepřálo a jeho kohout prohrál všechny zápasy a Servác přišel o dům i obecní peníze, které zcizil. Nezbylo tak na opravu chodníků a v obci se objevovaly několikakilometrové jámy z kterých se stávala jezera. Servác se odstěhoval na obecní úřad i s manželkou a 22. dětmi, kterých určitě dobrá polovina byla jeho.

Za Pankrácem a Servácem přišla i genderově vyvážená Servácova sekretářka Bonifác v minišortkách a těsném topu nad bříškem, která se nechala ve třech letech přeoperovat na ženu, když seznala, že se vždy identifikovala jako žena. Měla přírodní blond vlasy, které si nechala nastřelit a velmi bledou, zimničně bledou kůži, ježto pocházela ze starobylého vampýrského rodu, který sužoval kraj od nepaměti. Místní lidé byli naštěstí uvědomělí a tolerantní a chápali, že je občas nutno, aby někdo z nich za temných nocí zmizel pod zuby některých spoluobčanů. Bonifác se podívala Pankráci na jeho dětsky něžný krk s jemnou kůží, roztřásla se touhou a olízla si temně vínové rty, ale ovládla se, neboť kněží se nejí, jak jí doma učili. Díky tomu byla i církev shovívavá, 'host do domu, bůh domu', když občas bylo nahlášeno úmrtí z 'neznámých příčin'.

Bonifác jemně objala Pankráce a skončila k němu přitulená s rukou na jeho břichu a zašeptala mu, že se jí podařilo získat státní příspěvek na menší kapli, ale ať to nevyzvoní Servácovi, nebo peníze zmizí v kohoutích zápasech. Nejčernější Pankrácovi představy se naplnily, bude sloužit mše v kapli, hrůzostrašně blízko lidem. Ač Pankrác zapálený pro víru a své kněžské poslání, byl naprostý samotář a nepřál si nic jiného, než aby mohl pobývat v hlubokém osamění, zcela vzdálený lidem. Pankráce při těchto hrůzu nahánějících představách překvapila náhle se přihlásivší puberta, díky kněžskému úboru nikdo nezporoval jeho probudivší se mužskou chloubu, až na Bonifáce, která se na něho podívala v zamyšleném pohledu, plným touhy, nikoli po krvi, ale po muži.

V noci se ulicemi obce mezi jezery pohybovala postava zahalená do pláště, zastavila se u jednoho domu na který zaklepala, po chvíli se otevřely dveře, stála v nich Bonifác ve spodním prádle a zvala Pankráce dál...