Osamělost

Osamělost

        Viděl jsem divoké koně. Za úsvitu se přehnali mým snem! Velcí, silní jako vítr nad hladinou moře. Nezkrotní a krásní. Jako opravdové myšlenky. Myšlenky opravdových lidí!

        Za úsvitu se přehnali mým snem. Hřáli. A já se přesto musel probudit.

        Zešedl sen, z tepla se stala zima. Zima malé studené místnosti v podkroví. Za okny trochu světla a netrpělivé troubení aut. Přecpané tramvaje. Fronty na noviny. Do omrzení tentýž obraz. Smutní lidé, smutné město!

        Zavřel jsem oči a snažil jsem se odejít. Zase jsem viděl ty nezkrotné a krásné…! Stesk po teple. Stesk po svobodě! Nebo snad útěk ze samoty?

            Neomylný zvuk hodin mě popohnal pryč. Hladina moře, divocí koně, opravdové myšlenky šly spát. Hluboká půlnoc pro svět fantazie. Hluboká půlnoc pro svět přání. Pro obyčejné přání! Svoboda.

        Z unavených lidí čpěl pach minulé noci. Příchuť rumu, lidského potu, ztrápených tváří, slz, to vše mě otupovalo. Tramvaj mě vyplivla a s nazlobeným cinknutím odjela. Vydal jsem se tou prošlapanou cestičkou vydělávat na živobytí. „Stavět kvetoucí budoucnost.“

        Oprýskaná omítka, rozbitá okna, střepy, podepřená střecha, padesát let starý stroj. „Cožpak necítíš, člověče, jak tě práce naplňuje?!“

        Viděl jsem nezkrotné koně. Divoké a krásné.

        Osamělost lidí kolem mě ubíjela. Moje vlastní osamělost mě ubíjela mezi tolika jinými! Sklopené oči, letmý pozdrav, smutné přání čehosi dobrého a… a samota. Duševní samota. Myšlenkový půst. Stereotypní dřina. Pro co?! Pro koho?! Pro budoucnost?! Vždyť ve škole mě učili, že posmrtný život není!!?

        Viděl jsem nezkrotné koně. Divoké a krásné!!

        Padla mi do oka hned, jak jsem vstoupil. Seděla trochu stranou od ostatních a zdálo se, že je tu sama. Stříbrné šaty jako noc posetá hvězdami.

Bar. Barová stolička a já. „Dvojitou velkou, ať to jde rychle!“ Prvním douškem spláchnu hněv, druhým samotu, třetím sám sebe.

        Stříbrné šaty poseté hvězdami. Přisednu k ní. Je to právě něco jako můj sen. Nezkrotné a krásné. A já? Najednou jsem jako oni. Myšlenky opravdových lidí!

        Dotýkám se jí, směje se. Já také. Ani vlastně nevím čemu. Teplo a úsměv. Jak mně to chybí! Slyším, co říká. Říká to šeptem. Nevinná, krásná. Večer se mění v noc a noc si nás odvádí.

        Studená smutná místnost v podkroví nad městem je zase teplá. „Dvojitou velkou, ať to jde rychle!“ Na zem padají šaty, stříbrné šaty jako noc posetá hvězdami. Smějeme se. Dotýkám se čehosi horkého a v tu chvíli je mi krásně.

        Jak prosté! Svoboda!?

        Myšlenky odcházejí, jsem na rozbouřeném moři, vítr mnou kolébá, já se bráním, alespoň si to myslím, ale pak...? Stříbrné šaty jako noc posetá hvězdami. Dopadly na dno. Tma nás pohltila a uspala z únavy.

        Viděl jsem divoké koně. Na úsvitu se přehnali mým snem! Velcí, silní jako vítr nad hladinou moře. Nezkrotní a krásní jako opravdové myšlenky. Myšlenky opravdových lidí. Na úsvitu se přehnali mým snem. Hřáli. A já se přesto musel probudit.

        Zešedl sen a z tepla se stala zima. Zima malé studené místnosti v podkroví nad městem. Za okny trochu světla a netrpělivé troubení aut. Přecpané tramvaje. Fronty na noviny. Do omrzení tentýž obraz. Smutní lidé, smutné město!

        Vedle mě žena. A na zemi? Pomačkané špinavé obyčejné šaty. Obyčejné šaty a obyčejná žena. Vrásčitá. I ve snu smutná. Asi taky něco nenašla!!

        Zavřel jsem ještě na chvíli oči a snažil jsem se odejít. Zase jsem viděl ty nezkrotné a krásné...! Stesk po teple. Stesk po svobodě! Nebo snad útěk ze samoty?!

        Rozevláté hřívy na pozadí hor!