Dívka a moře - Tuleni, tučňáci a žralok bílý II.

Tuleni, tučňáci a žralok bílý

(leden 2003)

II.

Vystoupili před přístavem a Čočka vyrazil do města za nákupem. Pumpička si místo měření opsal z dívčina mokrého neoprénu potřebné údaje a šel sondovat do mariny, kde najde slušný obchod s potřebami pro potápění. Dívka vyvěsila na dveře kuchyně ceduli Vstup zakázán pod trestem kastrace, jako nejvyšší stupeň varování, které respektoval i šéf.

„Co kuchtíme?“ zajímalo Čočku po návratu z nákupu.

„Kotlety v zelí,“ vysvětlila stručně, píchla do brambory v obrovském hrnci a spokojeně kývla, „slej to a můžeš loupat.“

„Jsem smířenej, že dělám kuchtu, ale recept mi snad prozradíš.“

„Víš, co je bramborovej knedlík?“

„Ne.“

„Fracouzskej nevzdělanec,“ vzdychla a pustila se do dlouhé řeči, jakou od ní ještě neslyšel, „vařené brambory, krupice a hladká mouka, vejce, žloutky, sůl. Krupici a hladkou mouku můžeš nahradit hrubou, kterou sem přivezla. To uhňácáš do válečků a dáš do osolený vroucí vody. Poměry ti řeknu až je budeš hňácat.

Já udělám zbytek. Než se uvaří zelí, naklepu, osolím a opepřím karé. Pomoučním, což by chtělo hladkou mouku, ale protože pořádnou maj jen u nás, stačí hrubá. Obdělám na cibulce, do kastrolu rozložím vrstvu zelí, na něj položím karé i s cibulkou. Překreju zas zelím, všechno zaleju výpekem a na půl hodiny strčím do trouby.“

„To není zrovna zdravý jídlo,“ mračil se Čočka.

„Nekoukej jak kanic na medůzu a loupej brambory,“ vrátila mu zamračený pohled, „o zdravým jídle mi můžeš vykládat až ochutnáš. Budou se ti dělat boule za ušima, protože něco tak dobrýho vy Frantíci neznáte.“

Když o hodinu později otevřeli okénko sloužící k výdeji jídla, byla před ním posádka nastoupená v řadě, jako v závodní jídelně. Každý dostal šest knedlíků, dvě kotlety a hromadu zelí. Zcela výjimečně se fasovalo i pivo, protože toto jídlo bez něho nejde. Počkali dokud ke stolu neusedla i dívka s Čočkou a teprve potom se opatrně pustili do jídla pro ně neznámého. Po deseti minutách stáli s vylízanými talíři před okénkem pro nášup.

„Doufám Prcku, že jsi toho navařila dost. Vždycky jsem si myslel, že Francouzi mají nejlepší kuchyni na světě, ale i u vás se vaří dobře,“ chválil středoevropskou specialitu Plešoun.

„Znáš takovejch víc?“ zajímalo Pumpičku, na jehož hubené postavě se poněkud vyboulilo po vydatné porci břicho.

„Jo,“ přikývla.

„Tak koukej připravit jídelníček na měsíc dopředu, ať nakoupíme zásoby a nedělní obědy vaříš od teď ty,“ rozhodl šéf, definitivně odsuzuje dívku ke službě, které ženám patří od nepaměti.

Po obědě se opět vecpali do mikrobusu, aby vyrazili obdivovat krásy okolí Kapského města. Jako první zamířili k Table Mountain, neboli Stolové hoře, tyčící se něco málo přes kilometr nad zátoku Table Bay. Na placatý vrchol je vyvezla lanová dráha, postavená v první polovině dvacátého století. Podle údajů na informační tabuli ji ročně použije půl milionu lidí. Asi to byla pravda, protože si skoro půl hodiny postáli ve frontě. Za trpělivost byli odměněni krásnou vyhlídkou na město, záliv a přilehlé kopce Ďáblův vrch a Lví hlavu, které kdysi tvořily se Stolovou horou jeden masiv.

Další zastávkou byl skalní výběžek Cape Point odkud je pěkný pohled na nižší, ale asi nejznámější místo jižní Afriky Cape of Good Hope. V představě mnoha lidí je právě Mys dobré naděje spojován s nejjižnějším místem afrického kontinentu, ale není to pravda. To leží asi sto padesát kilometrů dále na východ a padesát na jih.

Zde se rozvinula mezi šéfem a Ichtylem debata na téma, proč si právě Mys dobré naděje získal takovou slávu. Zatímco kapitán argumentoval obecně uznávanou teorií, že jméno dostal od námořníků, vracejících se z Indie a v tomto místě měnících kurs na sever k domovu, vědec oponoval odbornými argumenty. Právě zde se mísí chladné vody jižního Indického oceánu s ještě studenější vodou Benguelského proudu z Antarktidy. Výsledkem je oblast bohatá na kryl a tím i ryby. Zátoka False Bay, kterou Mys dobré naděje střeží, poskytovala námořníkům úkryt před rozbouřeným mořem a skýtala možnost k doplnění zásob.

Debatu, v níž ani jeden z diskutujících zřejmě nebyl ochotný vyslyšet argumenty druhého, nakonec utnul Plešoun s odkazem na pokročilou hodinu. Ještě chtěli stihnout botanickou zahradu, která patří k nejkrásnějším na světě, než skončí ve víru večerního města.

Kapské město, krčící se na přímořské planině pod horským masivem, zapůsobilo na dívku především malebnou polohou a mnohonárodnostním obyvatelstvem. Dřív než jižní cíp Afriky definitivně připadl Jihoafrické republice, poznal vládu Holanďanů a Britů. Ti všichni dováželi hlavně z Indie a Malajsie otroky, což mělo mimo jiné za následek při nedostatku bílých žen velké mísení genů mezi rasami.  Krátkodobý útlum zaznamenalo město při zlaté a diamantové horečce koncem devatenáctého století, kdy část obyvatelstva odešla za vidinou lehkého zisku. Díky poloze si však udrželo pozici nejvýznamnějšího obchodního centra regionu.

Zatímco pánové, kteří již měli možnost v minulých dnech město procourat, tíhli k různým pohostinským zařízením, dívce učarovala malajská čtvrť s množstvím klenotnických krámků. Za velice příznivé ceny zde bylo možno zakoupit nejen zlato, ale i šperky osázené různými druhy drahých kamínků. Ženská je prostě ženská a jsou lákadla, kterým nedokáže odolat. Nakonec skončila větší část posádky v Búrské hospodě, jak hlásal nápis na vývěsním štítu a dívka se Zrzounem v roli bodyguarda vyrazili na druhé kolo po krámech. Při postavě jejího průvodce bylo možno předpokládat, že si k ní nikdo nic nedovolí.

Když v ranních hodinách dorazili na loď bylo jasné, že příprava na vyplutí se odkládá na odpoledne. Čekaly je náročné dny začínající návštěvou kolonií tuleňů a potom hlavní úkol výpravy. Natočit co nejvíce materiálu o velkém bílém žralokovi, s nímž ještě dívka neměla tu čest.

- pokračování -