Domů 2/3

Už přijeli. Do Petrovic vtrhla velká voda, události se řítí samospádem. Přípravných prací k nastěhování zvířectva se dosavadní správkyně Jana už účastnit nemusí. O zpevnění chatrného plotu na straně k lesu se postará sama Milka, pomůže jí Pepa, s vyklízením chlívků naplněných za desítky let až po stropy haraburdím jí pomůže dávný kamarád hasič, co má kousek odtud chalupu. Spolu se pak dají do zednických a řemeslnických úprav. Když Pepa musí odjet, pokračuje v nich sám.

Milka tráví čas sháněním pastviny k najmutí pro miláčky Ríšu, Ragira, Perida a Terezku, pro jejich budoucí výběh. Musí být aspoň takový, jako mají v Kovářově. Tam se zatím o ně stará Pepa. Když je tady, tak sousedé. Nemůže-li jeden, zaskočí druhý nebo třetí. Miluška několikrát za den přijímá hlášení a uděluje pokyny. Naše rýpavé poznámky, jak si to pěkně umí zařídit, utne: „Copak to je nějaký problém?“ Pro ni opravdu ne. Ona do svých záležitostí lehce zapojí každého. Nutno ale spravedlivě dodat, že sama také kdykoli komukoli vyjde vstříc. I tady je to na dobré cestě, s polovinou chlapů ve vsi, ba i s jejich ženskými si už tyká. Okruh přátel a známých se rozrůstá.

Podařilo se jí objevit ladem ležící pastvinu v mírném svahu pod lesem. Po její jižní hranici teče potůček z Větrné, ten by se krásně hodil za přirozené napajedlo. Není to daleko, hned před první zatáčkou proti proudu našeho potoka. Majitel umřel, mladí žijí ve městě a nemají chuť o pozemek pečovat. To je dobrá zpráva, ale horší je, že ho nechtějí ani pronajmout, jedině prodat i s domem, na jinou řeč neslyší. Smůla. Teď se ukáže: udělá pro Milušku její muž opravdu všechno? Sáhne do rezerv a odkrojí něco ze svých restituovaných polí doma? Dosud je jen pronajímá, na prodej nepomyslel.

Odvážila se mu naznačit – a­ uvedla věci do pohybu. Přijel, pastvinu i dům prohlédl, a­ pak to šlo ráz na ráz. Do dvou týdnů prodal vybraný lán orné půdy sousedovi, jenž po něm už dlouho bažil, a koupil usedlost v Petrovicích. Připsal ji Honzíkovi.

Ovšemže z Honzíkova hlediska jakési vlastnictví nic neznamená, ale přivítal, že se už dočká příchodu kamarádů koní. Bez nich to tady není ono.

Že se o spokojenost zvířat postarají Milka a synek sami, je pro Pepu samozřejmost, to neřeší, jemu ale přibyly starosti s další nemovitostí „na Moravě“, což je pro rodilého Čecha tak trochu jako v cizině. Nikdo ho sice nehoní, ale musí zrevidovat studnu, čerpadlo, rozvod vody, topení a pár dalších maličkostí. K čemu to bude, nechává na Milušce. Ta se tím příliš netrápí. P­otom se uvidí. Pro ni nově koupený dům je jenom vnucený přívažek ke koňskému výběhu. Je to jistě zarážející vztah k majetku, ale Pepa ho umí zlehčit tou svou průpovídkou: „Hlavně ať je Miluška spokojená. A Honza? Podívejte se na něho, není to šťastný děcko?“

Dnes je již pastvina oplocená elektrickým ohradníkem. Na co jsou kamarádi, že? Každý se může přetrhnout, když Milka vysloví přání. Musí ale dělit své žádosti rovnoměrně, se žádným si to nesmí ani nechce rozházet. Ovšemže se to pokaždé ideálně nepodaří a vypukne žárlivost. Pak je nucena nějakou chvíli se starat sama. Nebo nechat věci běžet tak. Den, dva. Nejvýš tři. Oni zas přijdou. To se ví, že občas si některý v duchu maluje něco víc. Ale na to je Milka urputně nechápavá. Až je přece donucena jednat, tak s milým úsměvem, jindy důrazněji, podle okolností a povahy dotyčného, dá zřetelně najevo, že jen odtud potud – a­ věc je vyřízena. Buď kamaráda ztratí, anebo, a to mnohem častěji, chladná sprcha zapůsobí, hormon se zklidní a jede se dál. Bez výčitek a nedorozumění.

Ohradník je pod proudem a uvnitř se pasou a vesele prohánějí čtyři spokojení koně. Nejstarší Richard zvaný Ríša. Před patnácti lety ho vypiplala z podvyživeného valáška smutné postavy v statného valacha, co si hraje na hřebce, vůdce stáda, ale od paní si všechno nechá líbit, ji uznává, ctí a miluje. Teď už zešedivěl a zvážněl, ale za mlada ji zdálky hlasitě vítával a pak se od ní nehnul a všelijak se předváděl. Třeba sebou plácl na zem, převaloval se a čekal, kdy pochopí a začne se taky válet, samozřejmě po něm. Nebo se nerozpakoval za ní vyskočit na vlek platoňák, kde právě rovnala seno, když se mu zastesklo po drbání a muchlování.

Koně mají v ohradě přístřešek proti nepohodě, ale do toho přišli ze zvědavosti nakouknout jen jednou, když byl z těch prken čerstvě sbitý, pak už si ho nevšímali. Dali tak najevo, že pro ně není nad volné povětří tady mezi kopci, které tak lákají k potulce, nebýt těch pekelných provázků kolem. Škoda, že pořádného pohybu si užijí teprve, až se lidé uráčí a přijdou se sedly.

Honzíkův kůň je poník Terezka. Rozumí si dobře se všemi, ale tuto kobylku mamka pořídila zvlášť pro něho, na ní také jezdí nejraději a stará se o ni. No, stará… Ona vlastně žádné starání nepotřebuje, ale když si s ní povídá, češe a hladí ji, to má ráda. A on se těší, až se jí na jaře narodí hříbátko, to bude teprve veselo.

Babička Jana si trochu dělá starosti, jak chlapec z tolika volnosti najednou vpluje do školních povinností. Jak tolik omezení a vynucené kázně zapůsobí na psychiku tohoto dítěte přírody.

Uklidňuje ji, že i Miluška od dětství měla plnou hlavu zvířat. Ujímala se každého zatoulaného, zraněného či jinak bezmocného tvora a moc jiného ji nezajímalo. Mělo to pochopitelně vliv na učení, poněkud ji to rozptylovalo. Jednou si paní učitelka už vážně potřebovala promluvit s rodiči a Milka měla doma vyřídit, aby přišli do školy, ale ona jí prostoduše navrhla, jestli nechce přijít k nim na Ježník, že si bude moct pohladit králíčky, co se nedávno narodili, mají takové malé čumáčky a takový jsou měkoučký.

Pedagožku napadlo, že by nemuselo být špatné přesvědčit se na vlastní oči, kde a jak to svérázné dítě vyrůstá. Ať tedy doma vyřídí, že k nim odpoledne přijde.

Přišla a natrefila právě na Milušku, jak krmí mladou rozčepýřenou vránu strkajíc jí do zobáku kousek vařeného masa. Když uviděla paní učitelku, pozdravila, nechala vránu vránou a rovnou ji vedla ke králikárně. Tam ji přemluvila, aby si jedno králíče vzala do rukou. Skutečně bylo hebounké. A teplounké. A srdíčko jak mu tlouklo! Přitom se dozvěděla, jak se sem dostala ta vrána, že vypadla z hnízda a někdo se přece o ni musel postarat. Vyslechla pár příběhů o jiných nalezencích, p­ernatých, srstnatých i šupinatých a dozvěděla se, že všem se vedlo dobře, zotavili se a vrátili do přírody. Kdo náhodou ne, ten leží v hrobečku pod dubem na Medvědí skalce. Jestli chcete, tak vás tam dovedu.

Nakonec přece došlo na to, kvůli čemu paní učitelka přišla, na promluvu s rodiči.

Dialog to byl přínosný pro obě strany. Odcházela s nabytým přesvědčením, že je zbytečné a nejspíš nežádoucí chtít svéráz toho dítěte lámat přes koleno. Nesla si náruč růží, jichž tu měli plnou zahrádku, a upřímné pozvání na vycházku do lesa, rostou prý tu spousty hub.

Co měla dělat? Přišla. Za půl dne si odnášela dva plné koše, jeden svůj a druhý od nich vypůjčený.

Školou prošla Milka úspěšně.

Tyto poznatky z raného Milčina života a vědomí, že jablko Janíček nepadlo daleko od stromu, babičku Janu uklidňují, že důležitější než co jiného je přát mu, aby si užíval dětství a zůstaly mu na tu dobu jen krásné vzpomínky.

Příjezd koní z dalekých Čech ve dvou konibusech a jejich vypuštění na pastvinu jsme zmeškali, ale nezmeškali jsme stěhování drůbeže. Už zdálky nám byl nápadný ruch před naším bývalým sídlem: auta a traktory, plno chlapů, polovina z nich z Kovářova, druhá místní, všichni se tvářili pracovně, z každého vyzařovala důležitost jeho poslání. Tři psi se motali pod nohama, dokud je Milka rázně nenahnala před práh domu, kde jim poručila zalehnout a ani se nehnout, jen se dívat.

Měla sice navařeno a napečeno i pro lidi, ale teď se starala o blaho zvířat. Slepice při našem příchodu už s volaty nacpanými se spokojeně popelily v přední zahrádce pod jabloní. Kohout obtěžkaný velkou odpovědností postával nad hejnem nastražen, teprve se orientoval v novém prostředí a podezíravě sledoval, co se kolem děje.

Od traktoru zaparkovaného až kdesi před protější bytovkou obřadně nesli dva chlapi ohromnou klec, za jejímiž dráty udržovali balanc vyjevení holubi.

„Vědělas, že má taky holuby?“ zeptal jsem se.

Jana zavrtěla hlavou: „Vůbec ne.“

„Kde má nějakej holubník? Kam je tady chce dát?“

„To nevím.“

Miluška však měla jasno. Pro milé holoubky měla připravený kotec zabudovaný nad kozím a prasečím chlívkem. Možná v něm bývávali králíci. Z choutky po jejich chovu prozatím p­o poslední přehnavší se epidemii moru jižními Čechami vystřízlivěla. Ani o bravu se nezmiňuje. I když ten by asi holubům pod králikárnou nepřekážel. Počkáme, uvidíme.

Zdá se, že i králikárna, není-li vyhnutí, může posloužit za holubník. Bylo zajímavé sledovat, jak Milka holoubky z přenosné klece jednoho po druhém vybírá, každému něco pošeptá a oni jí z dlaní vyskakují rovnou do králikárny, kde se hned pustí do připraveného zobání a vrtí se tu a chovají jako by tady bydleli odjakživa.

Také oba přízemní chlívky byly čistě vymeteny a jeden už čekal na nové obyvatele, v korýtku krmná směs, ve druhém voda.

Bednu s kachnou a dvaceti žluťoučkými kachňaty otevřeli chlapi před brankou a my, co jsme tam byli, postavili jsme jim špalír. Kačena vedla průvod uličkou mezi námi a domem. Za rohem podél druhé stěny se dostala pod schody. Co teď?, jediná cesta vede vzhůru, musí jít dál. Vyskočila na první schod, druhý, káčata se drápala za ní, ale byl to pro ně děs, padala nazpátek, některé se převalilo i na záda. Pády však je zřejmě posilovaly a nové, usilovnější pokusy se už setkávaly s úspěchem, takže překonala i ten třetí schod – a­ nahoře se za mámou vkolébala otevřenými dvířky do neznáma. Tam se však poutníci unavení po celodenním kodrcání na vlečce traktoru octli v ráji, v klidu a hojnosti. Začalo překotné krmení, čvachtání, štěbetání…, a za chvilku jedno káče po druhém zavíralo oči a v těsném chumlu kolem matky upadalo s posledním ospalým pípnutím do zdravého spánku.

Tak, o zvířata postaráno. Přišel čas nakrmit lidi.

Pro nás znamení nenápadně se vytratit.

Koutkem oka jsem zahlédl kohouta, jak již aklimatizovaný se producíruje po prostřední skalce – J­anině včerejší chloubě, co ji stála fůru péče, (ale stejně tolik poskytla radosti) – a­ už hrabe a už od něho lítají kamínky, hlína, urvané lístky, a důrazně k sobě svolává své ochotné konkubíny.

Vida, už se rozkoukal, už je doma.

Raději jsem se odvrátil.

Jana se tam ani nepodívala, věrna svému předsevzetí, že ji to nezajímá a ničeho nelituje.

*