Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDoubek
Autor
Sade
Doubek
Ano, vzpomínám si na to jasně. Vždycky o dědovi říkali, že je trochu blázen. Ale oni to neříkali zle, pouze tím mysleli, že děda dělal věci jinak, zvláštně a nepochopitelně, pro ostatní neuchopitelně v těch významech, které ON v tom cítil, a tak se pro něj ustálilo označení podivín.
Když jsem byl ještě opravdu malý, vzal mě jednoho dne do svého náručí, nechal mě přičichnout k vůni mýdla, které používal k holení, a odnesl mě do aleje. Do té aleje za vesnicí, do aleje, která lemuje starou příjezdovou cestu od města k nám. Tam, slavnostně ustrojen, s velkým svátečním kloboukem na své prošedivělé hlavě, mě postavil vedle sebe a pak s obřadnou úctou zasadil do země malý doubek.
Díval se při tom na mě a v očích se mu leskly slzy. Říkal mi podivné příběhy o svých rodičích a prarodičích. Pamatuji si na jeho vyprávění o krásné babičce, která byla nejhezčí dívka široko daleko, a o dědovi, který se do ní zamiloval. Jak potom musel do války, kde byl dlouhých pět let, ale vrátil se k ní, a protože se měli rádi, narodil se jeho tatínek. Ten prý byl statný jako velký strom. Sloužil u dragounů a dokázal přeprat celý regiment. Odněkud z daleké země si domů přivedl jeho maminku a brzy se narodil ON.
Koukal jsem na něj svýma zvídavýma očima a hltal jsem všechno, co říkal. Děda uměl vždy tak krásně vyprávět! A vždycky mi říkal, že ze mě bude dragoun. Potom, a tehdy jsem nerozuměl proč, řekl, že ten doubek, to jsem já. Že ten doubek je zdravý a bude i silný a já že budu taky takový. Potom před tím doubkem poklekl a dlouho se se zavřenýma očima modlil, pak mě pohladil po vlasech, dal mi pusu na čelo a řekl: „KÉŽ BŮH TI DÁ ŠTĚSTÍ, AMEN.“
S posledními paprsky zapadajícího slunce mě odvedl za ruku až k zápraží domu. Tam stála babička, která nás už vyhlížela, a děda s úsměvem řekl: „Ale no jo!“ Víc nic, a protože byla sobota, odešel si do hostince zahrát sobotní mariáš.
Jak říkám, děda byl podivín, protože tu alej za vesnicí udržoval. Vysazoval doubky, kdykoli se ve vesnici ozval nový dětský pláč, který oznamoval to BOŽÍ požehnání. A ve dnech, kdy se vesnicí rozezněl kostelní zvon umíráček, odcházel obřadně do aleje a tam porazil tu letitý, tu statný, někdy však sotva vzešlý dub, který tak uvolnil místo, aby až na zem mohly dopadat slunenční paprsky.
Dědova alej byla tím prořezem stále svěží a zdravá. Všichni ve vesnici tomu místu říkali Pamětní alej.
Měl jsem v životě hodně štěstí a můj doubek opravdu krásně rostl. Už mu bylo šest let a já ho z okna našeho stavení každý den dobře viděl. Děda ho taky chodil kontrolovat, a i když už mu nohy tak nesloužily, vždy na mé narozeniny k němu došel a prohlédl, jak se mu daří.
Pak přišla doba, kdy se celý svět utopil ve válečném šílenství. Děda chodil do aleje a kácel a kácel… Když padal k zemi dub mého tatínka, děda už vlastně neměl slzy na to, aby mohl plakat, jenom tak divně shrben stál nad tím spadlým stromem a hladil jeho vrásčitý kmen. Pamatuji si, jak moc plakala maminka, ale děda ne. Byl smutný, ale neplakal. Možná ty slzy odešly v jeho potu… Tak moc musel tu alej prosvětlit, aby až na zem mohly dopadat sluneční paprsky.
Už to vypadalo, že slunce celou tu zem vysuší.
A právě ten rok tak náhle jako vlaštovky z jara byl zase slyšet dětský pláč, který oznamoval to BOŽÍ požehnání.
Děda, svátečně oblečen, s velkým kloboukem na své prošedivělé hlavě, opět slavnostně zasadil do sluncem rozpukané země malý doubek. Tehdy plakal. Možná proto, že zasadit malý stromek nedá tolik námahy, a tak mu zbyly slzy, kterými teď to místo zkropil.
Stál jsem tehdy vedle něho a snad jsem to poslání začal chápat. Vzal mě za ruku, přitiskl si mě k sobě a řekl: „Rozhlédni se kolem sebe! Vidíš tu pustinu? Vidíš tu rozpukanou zem? Kdysi mi o ní takhle vyprávěl můj tatínek. Ten tvůj tu dnes s námi není, a tak ti o ní budu vyprávět já. Nesmíme toto místo nechat napospas kopřivám a býlí, tato alej si to nezaslouží! Celé generace byla udržovaná tak, jak je Bohem udržován řád života, na to mysli, když budeš sázet i kácet, jen tak ji udržíš silnou a zdravou. Pečuj o ni, mně už docházejí síly. Podívej se na tento dub, schází, napadla ho nemoc stromů a kořeny ho přestaly živit, ale tak to v řádu života chodí.“
A tak, když nadešel podzim a rozezněl se zvon umíráček, oblékl jsem své slavnostní šaty, nasadil si dědův velký klobouk a vydal se do aleje porazit ten nemocný starý dub. Myslel jsem na všechna dědova slova, která mi říkal, vzpomínal jsem na všechny jeho příběhy, které mně vyprávěl a neplakal jsem, protože ten strom byl opravdu nemocný a alej potřebovala prosvětlit, aby až na zem mohly dopadat sluneční paprsky. Kolem byla spousta nových sazenic…
Ubíhal čas. Přivykl jsem tomu úkolu, který jsem od dědy převzal, a vlastně mi ani nevadilo, že mě ve vesnici nazývali podivín. Byl jsem na to hrdý a už jsem chápal dědu, proč na to byl tak hrdý ON. Celá ta práce s alejí dávala smysl. Dávalo smysl ji vysazovat a kácet, aby byla stále svěží, aby mladé stromy vyrůstaly na místech těch padlých, aby ta krásná zem nezarůstala kopřivami a býlím.
Teď už vím, že život jednotlivce je příliš krátký na takovýto úkol. Celé generace se musí snažit, aby alej byla svěží a živá. A tak, jako dědou vysazený doubek, o kterém říkal, že jsem to já, jsem zmohutněl a zestárnul, cítím, že jeho dílo nedokonám.
Ne, to by mě opravdu netrápilo, to by nebyl důvod k tolika mým steskům. Mám jiný, veliký a neuchopitelný strach.
Ty duby žloutnou, napadla je nemoc. Když se podívám dolů do naší vesnice, vidím, že je nemocná také. Vždyť kolik lidí z ní v posledních letech odešlo a zpřetrhalo kořeny se svými duby. Možná proto žloutnou. Usychají. Nemají životadárnou mízu, ze které by žily. Tak jako celá naše vesnice. I ta usychá. Dědovi jsem kdysi slíbil, že tu velkou starost a zodpovědnost po něm převezmu, ale kdo to slíbí mně?
Držím za ruku svého vnuka, dívám se do jeho dětských zvídavých očí a vyprávím mu tu nádhernou pohádku o svém mládí. O svém dědečkovi, který zasadil ten můj doubek. Vyprávím mu ty podivné příběhy o dědečkových rodičích a prarodičích, o jeho krásné babičce, která byla nejhezčí dívka široko daleko, a o dědovi, který se do ní zamiloval. Jak potom musel do války, kde byl dlouhých pět let, ale vrátil se k ní, a protože se měli rádi, narodil se jeho tatínek. Ten prý byl statný jako velký strom. Sloužil u dragounů a dokázal přeprat celý regiment. Odněkud z daleké země si domů přivedl jeho maminku a brzy se narodil ON.
Podivuje se tomu, snad doposud netušil, jak je historie dlouhá. Ale co je pro malé dítě HISTORIE? Jak mu vysvětlit slovo TENKRÁT? Jeho uším to musí znít jako pohádka.
A tak mu ukazuji s hrdostí, ale i se strachem ten jeho malý doubek, který jsem jako poděkování tomu zázraku vysadil já. Je tak malý a křehký v tom usychajícím stromořadí!
Ano, měl jsem v životě moc, moc štěstí, že mně dal možnost starat se tak dlouho o tu alej!
Ale mám strach, co bude dál.
Vycítil to. Musel to vycítit. Možná, že mi to vyčetl z mých očí.
Stiskl mi pevně ruku jako opravdový chlap, otočil se na mě a řekl pevným hlasem: „Dědo, neboj! Já to zvládnu!“
28 názorů
mně se líbí ta symbolika stromy - lidé, ale v tomto případě mi ta analogie přijde tak nějak... nefunkční. možná proto, že se tam klade příliš důraz na to vysazování a kácení a není to přirozeně propojeno s tím životem ve vesnici (např.)
na můj vkus je tu příliš přepoetizováno, do té míry, že mě to nutí některá místa přeskakovat, občas mi vadilo opakování motivů (zase - v některých případech to umožňuje násobit atmosféru, pocity a pod., ale tady to na mě nefunguje) a ty kapitálky mě vyloženě štvaly.
Padá z toho na mě smutek (jenž jakožto standardní pocit posledních týdnů nevyhledávám), ale je to dobrá povídka, vzpomínka. Tip.
Sade, je až pošetilé, což vím, kterak mě třeba jediná věta čímsi ruší kruhy, což absolutně nemusí mít souvislost se samotnou prací autora.
Tu pořád říkám si, jestli na mé zpodivnělé vnímání nemá vliv právě ona zromantizovanost, kdy začnu celý proces vykládat podle různých klíčů, logického, podprahového, případně jiných a: ztratím se. Kdoví.
Čistě ze zajímavosti tedy, ještě varianty k výchozí: napadla ho nemoc stromů a jeho kořeny ho přestaly živit / napadla ho nemoc a (jeho) kořeny ho přestaly živit / napadla ho nemoc a kořeny přestaly živit / atp.
Vlastně se domnívám, že snad lze použít kteroukoli, pokud je právě v souladu s příslušným autorským stylem a záměrem, což se autor učí hlídat si. / K eufonické stránce, kterak jsem smýšlela: některý autor může stejně znějící složky textu cíleně redukovat, jiný naopak záměrně pěstovat, rozhojňovat. Podstatná je zřejmě konzistence. Zřetelnost řečeného potom asi i s ohledem na čtenáře, jemuž je text v představách autora primárně určen. Co někdy nadbytečné, jindy podstatné. Možná je dobré přesvědčit se u svého oblíbeného (a kanonicky uznávaného) literárního vzoru, jakých výstavbových prvků se v rámci zvoleného žánru přidržoval, přičemž ne nutně vše otrocky napodobit, spíš hledat onen klíč, klíče. (A už mlčím, možná jsem opravdu sama jako ten Grand. Jen aluze.)
Děkuji všem za živou polemiku a doplňování faktů. Chápu tuto povídku jako obyčejnou generační symboliku a stejně jako se nepozastavím nad "koseným obilným polem" v Bradburyho povídce, kde klasy obratem klíčí a rostou, ani zde se nemohu, ba ani nechci zastavit nad délkou růstu dubu a nad monokulturou takové aleje. A jak někde výše poznamenává Gora: "Ať ti povídky přinášejí radost....." , tak i tak činím a mám radost, když je čtenář vnímá jako takové malé zastavení a zasnění se v jednotlivých příbězích. Tip nebo smajlík od čtenáře je velkou odměnou. Mají to být povídkové příběhy plné lidského citu, někdy ze života, někdy pohádkové, uvěřitelné i neuvěřitelné, psané pro potěšení druhých. A to je ta moje radost..... A je-li kritika hlubší, věřte, že ji vnímám a upravuji svá další autorská konání. Všem vřelé díky za zastavení... Sade
K problematice níže, která mě při minulém vstupu zaujala. (Možno minout.)
cit. Sade
napadla ho nemoc stromů a jeho kořeny ho přestaly živit,
cit. F. Hrubín
Po svatbě prince napadlo, že si vyjedou na ebenovém koni. Ale marně ho sháněl. Jeho otec dal koně rozbít, aby už prince nenapadlo létat v povětří,
(…)
Ale toho, co ho čekalo, Abú Sír se nenadál. Když ho Abú Kír zpozoroval, vykřikl:
(…)
Pak zavolal kapitána stráže a řekl:
„Zítra za svítání zašiješ toho zlosyna do pytle a vypluješ s ním v loďce na moře. Až mě uvidíš v okně paláce a uslyšíš, jak zvolám: ‚Utop ho!‘, hodíš ho do vody!“
Za svítání kapitán zašil do pytle velký kámen, naložil jej na loďku a vyplul na moře pod okna paláce. Chvilku čekal a tu spatřil krále, jak se vyklonil z okna, zvedl ruku a zvolal: „Utop ho!“ Kapitán shodil do vody těžký pytel a král si spokojeně zamnul ruce, že zbavil navždy zločince, který mu ukládal o život.
odkud: František Hrubín vypravuje Pohádky z tisíce a jedné noci, Albatros, Praha 1975
Přestože se nejedná o zcela totožné případy, neboť hustota jevu není zdaleka taková, a jde tedy u prvního i druhého z citovaných příkladů spíše o eufonickou stránku věci, domnívám se, že stojí za pozornost, kterak konkrétně se F. H. vypořádává s určitými zájmennými jevy.
Případ kámen/zloděj rozlišuje dvěma zvolenými tvary (jej/ho) příslušné substituce, přičemž bylo lze životnému i neživotnému substantivu přiřknout libovolný z tvarů 4. pádu (on); jde ponejvíce o poukázání na jev, kde se F. H. přidržuje vždy jednotného tvaru pro konkrétní podst. jm., a eufonické hledisko tudíž nepovyšuje nad syntaktické. Samotný výskyt variant životného/neživotného jej/ho v knize kolísá, ale jevilo se mi, že nikdy v rámci jednoho konkrétního řešení.
...............
V Sadeově případu potom, jakkoli mě vaše připomínky kvalitně zmátly a sama jsem si nebyla ničím svým absolutně jista, bych se naopak k ponechání přivlastňovacího zájmena klonila, neboť po genitivu stromů v plurálu jsou kořeny bez bližšího určení matoucí. (srovnej významy: jeho kořenů x kořeny stromů)
Jen názor.
(Ale nevím, proč mám překopírovaný vstup zase rozšířený, achjo. Po přečtení možno skrýt, nebo vyhledat ve smazaných, hm; kterak autoru libo.)
Dzravím. Námět pěkný, líbí se mi. Na pravopisné chyby nehledím, sám jich sekám spoustu.
Co mi nesedí: délka života člověk/strom; kácení stromů byť nemocných nelze jen tak; je to jako vyprávění. Téměř žádná přímá řeč, která by to prosvětlila, jako prosvětlí prořez korunu stromu.
Dzravím. Námět pěkný, líbí se mi. Na pravopisné chyby nehledím, sám jich sekám spoustu.
Co mi nesedí: délka života člověk/strom; kácení stromů byť nemocných nelze jen tak; je to jako vyprávění. Téměř žádná přímá řeč, která by to prosvětlila, jako prosvětlí prořez korunu stromu.
Autore, zdravím tě a povím ti, že mé maličkosti by možná ta rovina rodové posedlosti jasná byla a to sdostatek, když se hodně přemrštím, hnedle mi připadlo na mysl Steinbeckovo Neznámému bohu,
tudíž řekněme, že s podivínskou motivací příslušníka rodu absolutně problém nemám, ale s čím si jista příliš nejsem: zda je dost uvěřitelné vysazovat stále tentýž druh stromu, a to ještě stromu tak na živiny náročného, jakým je zrovna dub, do téže půdy. Nevyčerpala se? Opravdu byla alej pravidelným mýcením ozdravována? Chápej, dub je zatraceně dlouhověký, a i když se jedná o symboliku, tak pokácet jej třeba po padesáti letech je prostě nesmírně proti samotnému smyslu růstu a prosperity, víš... No, třeba jsem špatně četla, málo vnímala, zda káceli opravdu vždy zrovna jeden a tentýž exemplář, komu byl výsadbou přidělen, zasvěcen. (Tento motiv obecně připomíná svíce, že... sál svic u Osudu, tj. další možná alegorie příslušné motivace.) Také nezmiňuješ, jak velká, rozsáhlá alej byla a jak početná vesnice, vše se dá jistě nadsadit, může zůstat neurčité atp., což o to...
jen jsem chtěla ti říci, že daleko více nežli samotná motivace postav se mi problematizuje právě tato uvěřitelnost. = Nevím, zda máš promyšleno.
Kéž je ti tenhle plácek zarostlý přehršlí planých písmen k něčemu...
Ono ani tak nejde o to, zda se to stát mohlo nebo ne, mně tedy spíš o občas "přeslazené" výrazy, v minulosti například spousty zdrobnělin a tak, záleží na tobě, co si z toho vezmeš... ale když si zadáš, že stojíš o hlubší kritiku, tak se ostatní vyjadřují detailněji. A´t tě povídky baví a přinášejí radost...
Děkuji Janina6, Gora a Majaks za kritiku. Gora několikrát zmínila, že na ni většinou nepřichází reakce, ale polemizovat s kritikou postavenou na faktu, že se v romantických a smyšlených příbězích postava chová "jako vyšinutý jedinec", dle mého přesvědčení nejde. Vaši kritiku však s respektem přijímám, jsem za ní rád, pomáhá mi v orientaci, ale přesvědčovat se vzájemně a vysvětlovat si, zda se ten příběh s takovými postavami mohl nebo nemohl stát??? Vážím si Vaší práce pro tento server a Vaše postřehy vždy pečlivě vnímám. To mi prosím věřte.... Krásný večer
Ta věta byla jen jednou z malých "nedokonalostí" - byly by velmi snadno odstranitelné a je škoda, že autor nereaguje... ale Janina vystihla přesně nejpodivnější - zásadní "zádrhel" - a tím je samo téma povídky - odpověď by i mne velmi zajímala...
Respektuji tvůj způsob psaní, vzletnost, obraznost, někdy mne nadchne, někdy vnímám především ony "nedostatky" a překáží mi...
... dávám své věci na Písmáka zejména proto, abych se o nich dozvěděla od kolegů, co se povedlo, co v jejich pohledu ne, a dost často mají pravdu, tedy ti, kdo jsou sečtělí a vyznají se... a nestává se, že bych nechala jejich "námitky" bez odpovědi.
Poselství, na něž jsi chtěl nejspíš touto povídkou upozornit, bylo v dřívějších dobách takřka povinností. Syn pokračoval v celoživotním díle otce a pořád dál, generace se střídaly.
Napsal jsi to solidně, mrzí mě, že pokud někdo chválí bez výhrad, tak kritiku bereš, pokud má někdo sebemenší námitku, neozveš se a nikdy nic neopravíš, i když by to povídce mohlo prospět. Například taková maličkost jako tato / a zdali poopravíš??/ kazí dobrý pocit z četby /dvakrát HO a k tomu JEHO/:
napadla ho nemoc stromů a jeho kořeny ho přestaly živit,
Je to pěkně napsané a mám z příběhu pocit, žes ho psal s opravdovým zaujetím. Na druhou stranu je to na můj vkus až příliš zaměřené na jediný detail, tedy ten sad a všechny rodinné posloupnosti, které se do péče o něj promítají. Jako by pro vypravěče nic jiného ani neexistovalo, nic kolem, nic důležitějšího v jeho životě, a to mě, přiznávám se, tak trochu děsí. Přijde mi to nepřirozené, tísnivé. Jako dobrovolné otroctví. Ale je možné, že to víc vypovídá o mém problému coby čtenářky, než o samotném textu, takže to ber s nadhledem.
Ty to máš v příběhu zorganizované, ale je to spíše představa, že by se o stromy starala jen jedna rodina a nikdo jim do toho nemluvil. Kdyby na to byl prostor, bylo by to krásné.
Myslím taky na to, jak jsme v MŠ měli věšáčky a nad nimi obrázky. Každý chtěl věšáček s veverkou. Pak se losovalo a bylo to určeno. Já jsem měla přidělený stromeček (jehličnan). Nebyla jsem nadšená, ale zvykla jsem si. A taky myslím na oblasti, kde se drží tradice: mívají tam slavnosti, průvody, kterých se účastní všichni.
Ale fantazie je to pěkná.
Tvé myšlenky někteří sdílí, ale nezdá se mi to nejštastnější: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/divka-z-opavska-dostala-dub-starostovi-se-nelibil-tak-ho-presadil-40386221#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=38Rs2c3OoSB-202202051232&dop_id=40386221&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=abtest186_varianty_podcastu_varD&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Jinak souhlasím, že by měl člověk někam patřit.
Ahoj, přihlašuji tedy s tvým svolením povídku do soutěže PM. díky.
Začala jsem číst a ještě se vrátím, jen hned zkraje mne "vyrušilo" nepochopitelně, neuchopitelně v jedné větě, také málo srozumitelné souvětí: /dala bych např. šli jsme do aleje, ale jen názor k dílku/
nechal mě přičichnout k vůni mýdla, které používal k holení, a odnesl mě do aleje.
blacksabbath
29. 01. 2022Pravda, moc tady teď nejsem...ale sleduji a dobrou povídku si nenechám ujít:-)))))
Přiznám se blacksabbath, že už jsem si myslel, že jsem Tě ztratil. Jsem moc rád, že jsi zpět a moc mi tvá slova pomáhají a jsem za ně rád. Děkuji
blacksabbath
27. 01. 2022Sade....Sade.....nádherné čtení...nádherné.....
Díky za to, že takové příběhy ještě jsou.