Dívka a moře - Návrat na loď II.

Návrat na loď

(únor 2003)

II.

Po třech hodinách a třiceti minutách od chvíle, kdy opustili Kapské město se před nimi objevil asi pět kilometrů hluboký záliv, při jehož ústí se rozkládalo město. Pilot stočil letadlo nad moře, kde se snesl několik metrů nad hladinu a zamířil do zátoky.

„Letiště je deset kilometrů ve vnitrozemí, ale chci vám ukázat zátoku. Až poletíme kolem přístavu, měla byste vidět vaši loď. Po přistání zavolám vysílačkou, aby si vás vyzvedli,“ vysvětloval pilot.

„Proč nečekaj na letišti?“ zajímalo dívku, které se postup nezdál.

„Čas příletu se může hodně lišit od odhadu. Až uvidíte letiště, pochopíte, že to není vhodný místo pro dlouhý čekání.“

Na okamžik zahlédla Mary kotvící u mola, a potom prudce vystoupali na konci zálivu. Pilot vykroužil ještě jeden okruh, než stočil letadlo do vnitrozemí.

Zatímco nejbližší okolí města obepínal pás polopouště, kamenité půdy s řídkým porostem nízkých keřů, vlastní letiště leželo v poušti. Za asfaltovou ranvejí začínala pahorkatina přecházející v duny. U přistávací dráhy stálo několik nízkých staveb, tvořících celé zázemí. Asi kilometr na jih byly roztroušeny v písku další budovy. I z výšky několika desítek metrů jevily známky pokročilého stádia rozkladu.

„To bylo hornické městečko Kolmanskop. Nějaký šílenec tu utratil všechny peníze při pokusu vykopat drahý kamínky, ale zkrachoval. Dneska tam bydlí jen škorpionská a hadí pakáž. Všichni se tomu místu vyhýbaj,“ informoval pilot, když si všiml, jak dívka přitiskla obličej k okénku, aby lépe viděla, „v boudě u letiště má být služba, která se stará, aby plochu nezavál písek. Jenomže, věřte jim. Na podobných letištích je lepší si nejdřív ranvej prohlídnout, teprve potom jít na přistání.“

Přeletěl bokem od dráhy a spokojený s výsledkem otočil letadlo. Po hladkém přistání doroloval k budově obehnané plotem. Motor i po zastavení nechal běžet.

„Vystupujem,“ ohlásil, když si pozorně prohlédl okolí, „počkám, než pro vás přijedou. Pro samotnou bílou dívku taková místa nejsou bezpečný. Běžte do budovy, nahlásím na loď vysílačkou přílet.“

Nechápala sice, jak by jí mohl žok tuku chránit před čímkoliv, ale na druhou stranu zůstat sama v podezřele vyhlížející boudě uprostřed ničeho, nebyla také dobrá perspektiva. Co pilot nadneseně označil letištní budovou byla asi třicet metrů dlouhá cihlová stavba se spoustou oken pokrytých vrstvou prachu. Prošla brankou v plotu a zamířila ke dveřím uprostřed přední stěny. Ještě se ohlédla po pilotovi, který zřejmě s někým komunikoval vysílačkou.

Sotva otevřela dveře do temného prostoru, chopily se jí čísi ruce a vtáhly do budovy. Stačila ještě vykřiknout, než jí dlaň zacpala ústa. Vzápětí podle zvuku kvílejícího motoru usoudila, že ochránce pilot bere do zaječích. Zaslechla několik výstřelů, ale stále se vzdalující hluk motoru byl neklamným znamením špatné střelcovy mušky.

Když oči uvykly šeru, spatřila tři muže. Dva černé pleti v uniformách, třetím byl běloch v civilu. Jeden z černochů popadl dívku za paži a odvlekl chodbou procházející středem budovy do kanceláře vybavené stolem s jednou židlí. Byla příliš vyděšená, než aby se zmohla na odpor nebo otázku. Díky strachem roztřeseným nohám skončila na zemi neschopná sama vstát. Černoch s důstojnickými výložkami jí pomohl na židli.

Civil vysypal na stůl obsah dívčina batůžku. Kniha o delfínech, několik odborných časopisů o moři, pár kousků oblečení a ženské potřeby. Chvíli hromádku přehraboval, než našel pas. Prolistoval obsah, udiveně nadzvedl obočí, a ukázal knížečku důstojníkovi, který pokrčil rameny, což ještě doprovodil zavrtěním hlavou.

„Kde to je?“ vykřikl civil na dívku po dokončení prohlídky.

Přikrčila se, vyděšeně na muže pohlédla, ale neřekla nic.

„Tak, kde to je?“ muž ještě zvýšil hlas.

„C… c… co?“ vykoktala po chvíli.

„Nedělej ze mě blbce. Mluvím o kamenech. Vyklop, kam si je schovala nebo ti mám udělat osobní prohlídku?“

Po chvilce námahy se dívce povedlo postavit. Měla na sobě opnuté šortky, tílko a sandály. Na první pohled bylo jasné, co pod oblečením skrývá. Muž pochopil, že kromě tělesné schránky to již nic jiného nebude. Vytáhla obě kapsy šortek a znovu se sesula židli.

„Tak, kde jsou?“ zuřil muž a praštil pěstí do stolu.

„Já… já… ne… ne… vím, co… chce… te,“ vykoktala, a z očí jí vyrazil proud slz. Přes cvakání zubů nebylo slovům téměř rozumět.

Muž se nadechl, aby opět spustil, ale důstojník mu položil ruku na rameno: „Nechte toho majore, než se sesype. Pokračovat budu já.“

Z brašny stojící vedle dveří vytáhl láhev vody s pohárkem, který naplnil a podal dívce: „Vypijte to a zkuste se uklidnit. Potřebujeme znát jen odpovědi na několik otázek. Nebojte se, nikdo vám neublíží. Ani on ne,“ pohodil hlavou k bělochovi.

„Děk… uju,“ zašeptala a vypila vodu na jeden zátah.

„Je to lepší? Už můžete mluvit?“

„Jo,“ kývla.

„Proč jste letěla do Luderitzu?“

„Čeká tu na mě loď.“

„Jaká loď?“

„Marie Antoinetta, pracuju na ní.“

„Odkud jste přiletěla?“

„Z Kapskýho města.“

„Co jste tam dělala?“

„Byla jsem v nemocnici.“

„S čím?“

Opět vstala, ukázala důstojníkovi pruh neopálené kůže na noze, boku a pažích a doplnila vysvětlením: „Bílej žralok.“

„To asi nebylo příjemné setkání,“ usoudil černoch, a když nijak nereagovala pokračoval, „teď k věci. Zadrželi jsme vás, protože vaše letadlo pašovalo z Jihoafrické republiky surové diamanty. Teď odpovídejte co nejpečlivěji. Případné nesrovnalosti by pro vás mohly mít nepříjemné následky. Nedal vám někdo po cestě na letiště nebo před odletem balíček, který jste tu měla někomu předat?“

„Ne!“ odpověděla důrazně.

„Po odletu z Kapského města jste se nikde nestavovali?“

Stručně popsala mezipřistání, kdy pilot převzal balíček.

„Kde je ten balíček?“

„Pilot ho strčil pod sedačku a nevím, že by ho ještě vyndal.“

„Dobře, výpověď o pobytu v nemocnici si ověříme a loď také. Pokud mluvíte pravdu, propustíme vás,“ potom se obrátil na vojáka u dveří, „svolej muže, letadlo se už nevrátí a toho, kdo měl zásilku převzít pilot jistě varoval. Mladou paní zavři do některý místnosti, a někoho nech na stráži. Zavazadlo si může vzít.“

- pokračování -