Na ryby s bubnem / Domů, do Prahy…

18) Na ryby s bubnem

Pronájem celého soukromého ostrova Ithaafushi stojí 80 tisíc dolarů na noc, tedy více než 1,7 milionu korun. Postačí-li vám bydlení ve vodní vilce ve Four Seasons resortu s all inclusive a dopravou hydroplánem, počítejte s půl milionem za týden. Nečekaně levným případem rekreace na Maledivách je pak ubytování v backpackers hostelu na lokálním přelidněném ostrově Maafushi, kde půl ostrova zabírá skládka a vězení, zatímco na druhé půlce se mezi odpadky a rozestavěnými hotely tísní stovky baťůžkářů.

Ostrov Dhigurah je, zdá se, hezkým kompromisem mezi těmito dvěma extrémy. Ostatně i tady lze ušetřit. Zdarma zde můžete například sledovat východ a západ slunce, šnorchlovat přímo z pláže, nebo bloudit uličkami a v prázdných dvorcích okukovat sušící se prádlo. Zadarmo se dá i běhat při odlivu po pláži, cestou skrz vesnici a také pěšinami v džungli z jednoho konce ostrova na druhý. Večer smíte zcela gratis pozorovat hvězdy, o které nás světelný smog doma připravuje. Bezplatně je možno na střídačku obcházet a obeplouvat celý ostrov kolem dokola a nepotkat při tom živou…

„Ale ne! No to se podívejme, támhle na pláži někdo je,“ nevěřícně na sebe se ženou mrkáme, rychle si oblékáme alespoň trička a přidáváme do kroku, vábeni rytmickým duněním. „Že bychom byli svědky tradiční hudby hrané na bubny bodu-beru?“

Kdepak. Na pláži sedí chlapík vyššího středního věku a klackem otlouká umělohmotný kbelík. Vedle něj stojí ženština a právě vytahuje z vody vlasec s ulovenou rybou. Je to krásná jehlice rohozobá (Belone belone). Tělo má úzké jako úhoř, kůži trochu jako makrela a dlouhé čelisti plné malých ostrých zoubků. Ta ryba. Žena je pochopitelně způsobně zahalená, snad i víc než by musela, pročež ji blíže popsat nelze. Jediná jistota je, že se jedná o ženu, protože žádný chlap by v podobné róbě tohle horko nevydržel.

Spatřený rituál není ničím jiným, než další specifickou formou maledivského rybolovu. Celá metodika je lišácky rafinovaná. Příprava totiž začíná doma v kuchyni už mnoho dní předem. Zakládá se na tom, že hospodyňky všechny odřezky masa a rybí vnitřnosti dávají do plastového kýble. Ten pak přinesou na pláž, mrsknou s obsahem do vln, vyplachují nádobu a buší s ní o kameny, moře se zbarví rudě, ale jen na chvíli. Téměř vzápětí se voda začne vařit rybami a v dalším okamžiku už je zase čistá jako křišťál. Každodenní krmení se však neodehrává z žádného altruismu. Když se v pátek odpoledne rodinka rozhodne povečeřet na pláži, pantáta rozštípe suchou palmu, zatopí pod roštem a panímáma vytáhne z kapsáře pod burkou prázdnou láhev od Coca-Coly, kolem které je namotaný vlasec s háčkem. Na ten napíchne ždibec flákoty, nahodí do vln a pak mohutně zabuší do prázdného kýble. V tu ránu má záběr. Tímto způsobem během dvou minut uloví až šest ryb a může se grilovat.

My už ale musíme spěchat, protože odpoledne nás čeká předodjezdový PCR test v improvizované ordinaci sousedního hotelu a divoký rozlučkový večer plný džusů z čerstvého ovoce a Coca-Coly z odsolené mořské vody.

19) Domů, do Prahy…

Závěrečný den dovolené jen blaženě poleháváme na pláži za příčinou chytání posledního bronzu. Následující ráno se už veze na vlně smutku a balení zavazadel. Dáváme si poslední oběd, naposled si zoufáme nad jeho nedostatečnou pikantností, pikolík naposled bezradně krčí rameny, ale když vidí, jaké starosti nám absence chilli v pokrmu působí, přináší alespoň Tabasco.

S výrazem křesťanských mučedníků, jdoucích do arény, loučíme se s hotelovým personálem, nasedáme do hotelového automobilu, z přístavu míříme rychlolodí k letišti na ostrově Maamigili, při čekání na let vyplňujeme maledivský, tentokrát odletový formulář a k tomu i příjezdový domů, do Čech, ukládáme oba formuláře s QR kódy do mobilu a pak už nás přeplněný aeroplán místní společnosti FlyMe odnáší na maledivské mezinárodní letiště Velana.

Před odbavením nám zřízenec měří teplotu, skenuje z mobilu QR kód, osobní kontrola se přesvědčuje, že nepašujeme korály, krokodýlí kůže, želví krunýře, mušle nebo písek a pak už se po hlavě vrháme do plenění duty-free shopů. Na letišti lze nakoupit hromady suvenýrů, kterými příbuzným doma způsobíte nemálo radosti. Kromě magnetek, polštářků, koberečků, lapačů snů a jiných lapačů prachu naleznete bohatý výběr plyšových žraloků, želv, mant a korálových rybek. Sortiment tajných přání každého Středoevropana, že. S plnými taškami a prázdnými peněženkami míříme k nástupní bráně. Podle obsazených sedaček to vypadá na poměrně plný let do Kataru. A také že ano. Kdo by si před pár lety pomyslel, že malý výběžek kdesi v Perském zálivu se stane jedním z nejrušnějších aerodromů světa.

Letiště v Doha překypuje mnoha různými plastikami ve tvaru postaviček a nedosti na tom, samo je architektem navrženo ve tvaru postavičky s rozpaženýma rukama a nohama. Doprava mezi jednotlivými končetinami probíhá díky vlakům APM – Automated People Mover, které jezdí úplně samy, bez mašinfíry. Ten pokrok, kde se to zastaví. Na přestup čekáme osm hodin. Nikdo nevydrží osm hodin nakupovat nebo jezdit sem a tam automatickou mašinkou, pročež se uchylujeme do odpočívárny. V salonku Al Maha tranzit lounge je možné uvelebit se v tiché místnosti, něco teplého nebo studeného zakousnout, občerstvit se sklenkou vína, šálkem kávy a na chvilku zavřít oči. Děti se v křeslech smotávají do klubíčka a v tu ránu jsou v limbu. A to mám zkušenost, že dítě vydrží víc než člověk. Neuvěřitelné. Večerní bufet se po třech hodinách změnil na snídaňový a vábí novými laskominami, ale ani takový obžera, jakým jsem já, nedokáže osm hodin v kuse jíst. Personál letištní útulny neustále desinfikuje sedačky, stoly, podlahy, záchody po každém použití, sice šetrně ale pořád něčím chrastí, řinčí, rachotí a tak cestujícím dovolí jen neklidně podřimovat. Nejhorší je to těsně před rozbřeskem. Člověk si zoufale přeje konečně už usnout. Nebo umřít.

Let z Kataru do Prahy je téměř prázdný. Sedáme si každý do jedné z neobsazených řad sedadel a upadáme do bezvědomí.

V Praze, matičce naší stověžaté, na mezinárodním letišti Václava Havla, největším a nejmodernějším vzdušném přístavu České republiky nás vítá nerudný personál a nepokrytě dává najevo, že mu v kantýně stydne oběd. Stojím ve čtvrté frontě a těsně přede mnou pasový úředník zavírá okénko. Posílá mě ke kolegovi. Přecházím do vedlejší fronty, ale kolega to také balí. Stavím se na konec poslední řady. Úřednice žádá pas a vyplněný příjezdový formulář. Nastavuji k okénku mobil s QR kódem a chci pokračovat, ale babizně to nestačí a dožaduje se tištěného dokladu.

„Nepřibalil jsem si na cestu počítač a tiskárnu,“ vysvětluji trpělivě, „postupoval jsem přesně podle instrukcí na vašem webu, vyplnil jsem úspěšně elektronický příletový formulář, ten mi vygeneroval QR kód a tady jej máte,“ strkám mobil znovu do kukaně příslušnice celní zprávy.

„Já ale chci vidět celou listinu,“ trvá megera neoblomně na svém.

„Na každém letišti, dokonce i na malém ostrůvku Maamigili, si prostě ten kód z displeje mobilu oskenovali čtečkou,“ snažím se poradit nezkušené státní zaměstnankyni, „tak mohli nahlédnout do uloženého dokumentu.“

„Ale my tady žádné skenery nemáme!“ vybuchuje semetrická byrokratka.

„A na co potom nutíte cestující, aby vyplňovali příjezdovou listinu elektronicky, když ji nakonec chcete vidět fyzicky? To v pokynech zmíněno nebylo. Já jsem udělal všechno správně a za tím si stojím!“ buším už podrážděně mobilem do umakartu přepážky a hlas mi chvílemi přechází do fistule. „Já tady klidně zůstanu a počkám, až vám pracoviště vybaví skenerem. Nebo mi sežeňte počítač s tiskárnou a připojením k internetu. Já mám času dost. Do tohoto způsobu domova já nespěchám!“ už skoro vyhrožuji a konečně začínám chápat smysl neprůstřelného skla u okénka. „Ale uvědomte si, že takové počínání je nejen zrůdně nečestné ale i nezákonné. A odporuje to Ústavě České republiky!“

„Proboha už jděte,“ strká mi úřednice pas a otvírá průchod do příletové haly.

Tam se konečně ujímám kufru, který už na páse projíždí dvanáctý okruh, a přidávám se ke svým vystresovaným spolucestovatelkám.

Letiště se snažíme opustit co nejrychleji maličko znepokojeni poznáním, že člověku stačí zahartusit a na výsostné území České republiky se hravě dostane i s QR kódem ofoceným z krabice od banánů.