Dívka a moře - Návrat na loď IV.

Návrat na loď

(únor 2003)

IV.

Hyena opět překvapila, když si dokonce lehla s hlavou na tlapách.

„Tak je to správný,“ ocenila gesto dívka, „co bude dál? Čekáš, až ti vyhládne a hlídáš si mě jako živou konzervu? Co máš v plánu?“

V té chvíli hyena vyskočila a otočila hlavu směrem k letišti. Potom vyrazila ke konci pruhu roští kousek od silnice vedoucí k letišti, odkud zazněly dva hlasy, jimž však nebylo rozumět. Dívka strčila hlavu do díry, aby zjistila, co hyenu vyplašilo. U keříku, který jí poskytl první úkryt, stáli dva vojáci. Náhle se ozval zvuk, při němž naskakovala husí kůže. Začalo to něčím mezi zaštěkáním a zavytím a přešlo do příšerného smíchu. Muži namířili samopaly připravené k výstřelu do míst, kde zmizela hyena. Potom odcouvali k plotu, podle něhož přešli k silnici.

Usoudila, že nastala vhodná chvíle zmizet. Přeběhla třicet metrů k dalšímu úkrytu, kde počká, než vojáci přejdou za terénní vlnu. Potom bez rizika prozrazení půjde souběžně s nimi k prvním opuštěným domům Kolmanskopu. Přikrčená v prohlubni sledovala postup vojáků, ale zahlédla i velké skvrnité tělo vracející se k místu odkud před chvílí utekla. Šelma zastavila u otvoru v křoví a začala čenichat. Když chytla stopu vyrazila za dívkou.

„To nééé,“ zaúpěla sledujíc s obavami blížící se hyenu.

Když šelma byla na půli cesty mezi křovím a dívčiným úkrytem, ozval se z pohoří, oddělující pobřeží nížinu od vnitrozemí, podobný nepříjemný chechtavý zvuk, jaký před chvílí dívku vyděsil. Hyena zastavila s hlavou obrácenou ve směru volání smečky, které zaznělo ještě několikrát. Sedla si, jako by nevěděla, komu dát přednost. Potom zvítězil pud soudržnosti se zástupci vlastního druhu. Ještě jednou pohlédla k dívce, než mírným klusem vyrazila k horám.

„Tak je to lepší, tam patříš, a ne k nějakejm blbejm lidem,“ oddechla si, „u nich by tě stejně nečekalo nic dobrýho.“

Opatrně si stoupla, aby zjistila, kam došli vojáci. Vykračovali po silnici na poloviční cestě ke Kolmanskopu. Buďto nebrali svůj úkol moc vážně nebo usoudili, že kde je hyena nebude uprchlík. Jistě dobře znali zvířata dorůstající půldruhého metru délky a dosahující hmotnosti osmdesáti kil. Disponují jedním z nejsilnějších stisků čelistí mezi šelmami. Proti nim nemá šanci ani neozbrojený silný dospělý muž, natož taková cácorka.

Ještě si ověřila, že ji od letištní budovy nemohou zahlédnout a odklusala stejně jako hyena, jen jiným směrem a po dvou. Občas vyběhla výš po svahu, aby zkontrolovala pozici vojáků. Když se ocitla na jejich úrovni zpomalila. K prvním stavbám dorazili současně. Zatímco pronásledovatelé zamířili k domům vpravo, dívka vzala za vděk stavením připomínajícím chlívek na opačné straně cesty. Měla odtud dobrý výhled k letišti i městečku.

Pamatujíc na slova pilota, že budovy místo lidí osídlili hadi a škorpióni, nejprve pečlivě prohlédla místnost, než se usadila ve dveřích, aby promyslela další postup. Dokud vojáci Kolmanskop neopustí, nemůže nic podniknout. Stále doufala, že pro ni někdo přijede. Měla dobrý výhled i na silnici do Luderitzu, vzdálené necelé tři stovky metrů. Žádné auto nemohlo pozornosti uniknout.

Také promýšlela variantu, že bude muset do města dojít. Bylo krátce po jedné hodině, a i když na jižní polokouli již několik dnů vládl podzim, březnové slunce připalovalo. Vytrénovaný člověk překoná deset kilometrů pustou krajinou za půldruhé hodiny. Trápil ji však jiný problém. Kromě snídaně a pohárku vody od důstojníka nic nepila. Že by v troskách města našla něco k pití bylo víc než nepravděpodobné. Musí počkat na večerní chlad a cestu absolvovat po tmě nebo vyčkat odjezdu vojáků z letiště, kde snad něco k pití najde. Raději by zvolila druhou variantu, než riskovat setkání s šelmou či hadem, kteří vyrazí na noční lov.

Po nekonečné půlhodině se od letiště ozval zvuk motorů a viděla, jak ze silnice na prašnou cestu ke Kolmanskopu sjely dvě terénní auta. V prvním napočítala tři uniformy a civila, ve druhém tři vojáky, z nichž jeden měl ovázanou hlavu. Jedou všichni, oddechla si. Auta zmizela mezi domy, ale po chvilce se vracely obsazené i vojáky, kteří ji hledali. Na hlavní silnici odbočily k Luderitzu. Počkala, než zmizí za prvním horizontem a vyrazila poklusem k letišti.

Plot musela opět přelézt. Stejně jako branku, našla zamčené i dveře do budovy. Oběhla stavbu zkoušejíc okna, než použila univerzální kamenný klíč, aby dosáhla k zástrčkám. Místnosti byly prázdné, pouze tam, kde ji vyslýchaly, našla poloprázdnou pet láhev. Nic moc, ale na cestu musí stačit. Z batůžku vytáhla špinavé žluté tílko, které obtočila kolem hlavy. Ještě zvažovala, zda nemá obléct čisté tričko, ale nápad zavrhla při představě látky přilepené potem na těle. Pohodlnější bude zůstat nahá, dokud nenarazí na známky civilizace.

Byly dvě hodiny, když vyrazila k Luderitzu. Po asfaltu klusala v místech, kde silnice procházela otevřenou krajinou, a v okolí byly dost velké kameny nebo keře vhodné k ukrytí. Všude jinde volila rychlou chůzi stepí pár desítek metrů od silnice. Raději riskovala setkání s hadem než domorodcem. Nebyla si jistá, jak by reagovali na bílou ženu oděnou pouze v šortkách. Dvakrát se na poslední chvíli ukryla před projíždějícím autem. Jednou mířilo rychle k letišti, po druhé pomalu v opačném směru. Usoudila, že vojáci nebo policajt ji možná hledají.

Po hodině a dvaceti minutách dorazila k jižnímu okraji města. Silnice zde mírně klesala mezi skalnatými pahorky převyšujícími ji o padesát metrů. Na pravé straně byl hřbitov a na levé odbočka ke vzdálené farmě. Podle toho, co viděla z letadla, potřebovala dorazit k přístavu z jihu. To znamenalo opustit hlavní silnici a překonat hřeben zvedající se podél cesty k farmě.

Zatím nikde neviděla ani živáčka. Zabočila na prašnou cestu a po necelých sto metrech, kde nebyl kopec tak prudký, vylezla na vrchol. Měla z něho rozhled po celém městě, které se rozprostíralo po pravé ruce. Přímo před ní za mělkým údolím byl další hřeben vzdálený asi půl kilometru a za ním konečně moře.

K překonání několika stovek metrů potřebovala další půl hodiny. Svahy byly mnohem prudší, než vypadaly na první pohled. Pod srázem se do pevniny zařezával mělký záliv pokračující blátivou plochou táhnoucí se rovnoběžně s pobřežím až k silnici od letiště. Chvíli uvažovala, zda nemá překonat i tuto překážku, než dosáhne pobřežní komunikace, ale myšlenku vzdala. Potřebovala odpočinek. Našla malou jeskyni, z níž po prudké výměně názorů vystrnadila dvoumetrového plaza neurčitého druhu. Jeho přítomnost mohla být zárukou, že sem moc lidí nechodí. Nařídila budíka na hodinkách na pátou a stočila se do klubíčka. Během minuty usnula.

- pokračování -