Draco

Sofie se opírala lokty o okenní parapet. Se zapálenou cigaretou si připadala jako světluška, která přistála o půlnoci na fotbalovém hřišti. Venku mrholilo.

Když típala cigaretu o misku s čínským drakem, neubránila se úsměvu. Dárek od expřítele, který si pletl draka s krokodýlem, což bylo to nejmenší. Nechtěla s ním venčit draky, toužila po objetí, po společných snídaních, po společných plánech.

Rozespale přistoupila ke kávovaru. Trvalo nekonečně dlouho, než se pročistil. Taky ze sebe bude muset vymáčknout maximum, aby pohnula s první kapitolou. Začátek je vždycky nejtěžší, pak už se bude mít čeho chytnout.

Dřepla si k notebooku. Lokla si voňavé kávy. Cítila, jak se jí rozlézá teplo od brady až po konečky prstů. Pohroužila se do svých myšlenek. Work mode on. V rychlém tempu napsala první odstavec. Po chvíli všechno smazala. Work mode off.

Pohladila si dračí vejce, které stálo u notebooku. Kdysi ho koupila na blešáku v Berlíně, kam jela navštívit kamarádku. Byl to nejlepší kauf jejího života. Když nevěděla kudy kam, pohladila si vejce a hned se dostavila múza.

Work mode on.

Začala opět ťukat do klávesnice:

Sofii probudil jeho hlas. První, co spatřila, bylo zelenošedé dračí vejce, které se třáslo na stolku. Na špičce se objevily první praskliny. Za pár minut tu bude mezi námi, měla by jim nachystat snídani.

Sofie s tím byla spokojená. Bylo jí jasné, že úvodní odstavec ještě několikrát přepíše, než ho pustí do světa. Opřela si hlavu o stolek. Na chvíli si odpočine, ale hlavně nesmí usnout, protože by se probrala až ráno.

 

(***)

 

Když se Sofie vzbudila, přivítal ji na monitoru bílý obdélníček. Počet slov: 0. K tomu všemu se do oken dralo neodbytné slunce.

Musela sebou hodit.

Jak se natahovala po klíčích, drnkla nohou o stolek. Hrneček od kafe se roztancoval a pak křupl o zem.

Zabouchla za sebou dveře. Doběhla tramvaj a se supěním dosedla na sedačku.

 

 

Další šichta v hotelu „HARMONY“ za mnou, oddechla si Sofie. Měla toho až po krk.

Hosté byli sice dnes usměvaví, ale obzvlášť přihlouplí – ne, fax tu opravdu nemáme, teplá voda se pouští pravým kohoutkem, šeky nebereme, cedulka s nápisem „PLEASE DO NOT DISTURB“ visí na věšáku, je mi to líto, ale s hafíkem vás neubytujeme, ne opravdu to nejde, nemáme pro vás pokoj, návod na televizi najdete v přihrádce u nočního stolku, v pokoji nekuřte a na balkoně byste taky neměli, topení je během léta vypnuté, nejbližší směnárna je na náměstí, květiny v pokojích jsou umělé…

Naštval ji šéf – plešatý chlápek, co si říkal manažer. Bylo to kvůli té vyzobané slunečnici s pudlem, pro kterou neměla pokoj. Bůh ví, co mu ta nádhera s falešnou kabelkou od Diora nakukala…

Když vzala za kliku a vklouzla domů, všechno z ní spadlo. Ovšem jen do té doby, než zjistila, že dračí vejce je napadrť!

Zasranej den, zkurvený vejce, ulevila si. Nametla střepy na lopatku a hlasitě je hodila do koše.

Pustila notebook. Hlavně se musí uklidnit.

Vejce zatancovalo na stolku. Poté sletělo dolů a jeho skořápka se rozletěla do všech stran. Na dlaždičky se rozprskl zelený sliz, který zalezl Sofii až do ponožek. Od slizu se oddělila hranatá hlava, která zírala na Sofii pronikavýma očima.

Sofie vyštrachala kýbl s hadrem, aby setřela dlaždičky. Byly celé od zelené barvy. Cestička ze slizu, v níž byly zřetelně vidět obtisky čtyř drápků, vedla vaně…

Malinké dračí mláďátko, které nemohlo ven, dohnalo Sofii k slzám. Opatrně dráčka vytáhla a přitiskla si ho na hruď.

Cítila, jak mu bije srdíčko. Pevně ho sevřela, aby ho zahřála. Prsty levé ruky ho hladila po šupinách na hlavě, kde nahmatala kostěné výběžky. Kůži měl drsnou jako struhadlo, z nozder mu syčela pára.

Oči mu přestaly těkat mezi zářivkou a pračkou a zavrtaly se do těch jejích.

Začal si uvědomovat, kým je. Její malou, kouzelnou ještěrkou.  

Dokážeme spolu velké věci, rozhodla za oba.

 

Drak rostl jako z vody.

Chutnalo mu masíčko, ze kterého ještě kapala krev, ale nepohrdl ani rohlíky, tvarohem s rozinkami, těstovinovým salátem či mangovou zmrzlinou. Jednou dokonce spořádal balení párátek i s krabičkou.

Sofie ho brávala ven ve starém kostičkovaném loďáku. Bylo to vždy mezi druhou a čtvrtou ráno, když je venku nejmíň lidí. Dráček si létal v jabloňovém sadu, kam dopadalo světlo z pouličních lamp. Jednou potkali pohublého mladíka v mikině s nápisem Slipknot: We are not your kind. „Ty máš draka, vole,“ zakroutil hlavou a pokračoval směrem k cihlovým dvojdomkům na konci ulice.

Rozhodla se, že zůstane doma. Vypnula otravný mobil, který poskakoval po stolku, a vrazila ho do šuplíku pod štos papírových desek, v nichž tlely odmítnuté rukopisy.

Když se vrátila z obchodu, natrefila na cizího mladíka, jak se jí rozvaluje po polštářích.

Zalapala po dechu a mrskla po něm taškou. Trefila ho přímo do hlavy skleničkou s nakládačkami, až to zadunělo.  

„Co tu pohledáváš?“ rozeřvala se. „A kde je můj dráček?!“

Mladík vstal z gauče. Podívala se mu do očí. Zelené, roztahující se neklidné zorničky, které do ní zabodávaly. Dva takřka neznatelné růžky pod dlouhými černými vlasy. Nos se širokými dírkami, z nichž mu šla pára. Nemusel nic říkat, přesto promluvil a jeho hlas zněl jako voda dopadající na hladinu lesního jezírka: „Já jsem já.“

„Takhle už zůstaneš napořád?“ zeptala se Sofie, když se vzpamatovala.

„Jestli si to přeješ…“

„Ty umíš měnit podobu?“

Mladík přikývl a přistoupil k Sofii.

Políbili se. Chutnal po bouřce, po písku a kamenech, po krvi.

„První dračí polibek,“ vydechla Sofie.

„Jaký byl?“

„Studený a teplý zároveň.“

„Umíš plivat oheň?“ zeptala se.

„Neumím. Víc už nevyrostu.“

„To nevadí. Podle mě jsi skvělý.“

 

Sofie típla cigaretu a zasedla k notebooku. Drak poslouchal, jak její prsty cvakají do klávesnice. Uklidňovalo ho to. Většinou u toho usnul.

„Hrozně chrápeš,“ řekla a pohladila ho po čele. „Jsi hlasitější jak letadlo.“

„Co budeme dělat?“

„Můžeme jít třeba do parku. Pro dnešek mám hotovo.“

„Já to myslel jinak. Myslíš, že nás uživíš?“

„Určitě. Vydají mi román! Má to ovšem jeden háček.“

„Jaký?“

„Musíme jít do televize. Hlavním lákadlem budeš ty.“

„Proč já?“

„Zkus hádat,“ řekla a objala ho klem krku.

 

Tlustý, plešatý moderátor, který smrděl levnou kolínskou, se rozvalil do křesla. Podle Sofie šlo o vysloužilého herce, kterého už do filmu nechtěli. Podle draka se jednalo o odpornou bytost, co se chce za každou cenu zviditelnit.

„Naším prvním hostem je…, jak bych to jenom…, zkrátka drak,“ uvedl je moderátor.

Publikum vzrušeně zamečelo.

Drak znechuceně nasál jeho dech plný jedu.

„Dáte si minerálku? Nebo raději ohnivou vodu?“

„Dáme si vodu,“ odvětila Sofie.

„Začnu u vás. Jaké to je žít s drakem?“

„Jsem moc šťastná. Díky němu, jsem dokončila svůj román. Jmenuje se Draco.“

„Myslíte román, nebo váš mazlíček?“ rýpnul si moderátor.

„Draco je název románu,“ řekla Sofie a pokusila se o úsměv.

„Takže můžeme očekávat novou Hru o trůny?“

„To zas ne. Bude to niterný příběh o vztahu ženy a draka.“

„Draka-muže nebo draka-ženy? Myslím, že lesbický vztah s nebinárním drakem by byl trefou do černého.“

Publikum zaburácelo.

Moderátor se obrátil k mladíkovi: „Naučíte mě ten trik s párou?“

„To těžko, nejste drak.“

„Asi stejně jako vy.“

„Dokážu vám, že se mýlíte!“ zasyčel drak.

Drak se chytil za hlavu. Černé vlasy zmizely a objevily se dva dlouhé rohy. Ze zad mu vyjel šupinatý ocas a z ramen křídla, kterými zamával tak silně, až shodil ze stolu sklenice i s karafou.

„Skvělý trik,“ zatleskal moderátor. „Úplný David Copperfield.“

 

Část lidí byla oblečená do dračích kostýmů nebo alespoň svírala velké polystyrenové meče, což Sofii připomnělo jakýsi sídlištní Comic-Con.

Další byli o poznání hlasitější a nápisy na transparentech, jimiž se oháněli, nevěstily nic dobrého – podvodníci, styďte se, pryč s neduživými draky, máme důležitější věci na práci, vydejte nám draka na pokusy, zavřete ho do cirkusu, zavřete ho do zoo, vykastrujte ho, vyrvěte mu baziliščí jazyk, prodejte do kasina, vystřelte do vesmíru, přikovejte ke skále…

Než zavřela okno, zvěčnil ji nenechavý fotograf z protějšího balkonu.

„Teď si tvůj román koupí opravdu každý,“ prohlásil drak znechuceně.

Sofie si k němu přisedla a vlepila mu pusu. „Takhle jsem to nechtěla. Musíš mi věřit.“

„Věřím ti.“

Seděli a mlčeli, což ostře kontrastovalo s rostoucím rykem zvenku.

„Chápu, že nemůžeš zůstat…,“ Sofii se zlomil hlas.

„Rád bych, ale my nemůžeme žít mezi čtyřmi stěnami. Jsme děti okřídlených komet.“

 

„Sbohem,“ usmál se drak a vyletěl z okna.

Sofie se vyklonila, aby mu zamávala.

Výhled jí zastínil ohromný dron s kamerou. Než stačila draka varovat, trefil ho do krku karbonovými drápy.

Když přiběhli novináři s oslepujícími blesky, rozlil se mu po těle slastný pocit. Myslel si chudák, že ho právě obklopily prstence Dračí planety.

Sofie zaklonila hlavu a dlouze vyfoukla kouř z plic.

Típla cigaretu o misku s drakem. Pak vymazala všechno, co napsala.

Pohladila si dračí vejce vedle notebooku.

Dala si nohy na stůl a zapálila si.

Rozhodla se, že hned ráno zavolá do hotelu. Dostala od kamarádky kontakt přímo na manažera, který se jí prý v „HARMONY“ ochotně ujme.

Musí se dát do kupy, uspořádat si život.

Ani nový přítel by nebyl od věci.

---