Lichtenštejn, 2. část: Příjezd

(Zdánlivá skromnost je ošklivější než marnotratnost stavěná na odiv).

Marie rozená von Kinská, lichtenštejnská kněžna, otevřela středověkou okenici a do vaduzského zámku pronikl z údolí Rýna čerstvý vzduch. Vládnoucí kníže Hans Adam usrkl z míšeňského koflíku kávu a poznamenal k synovi Aloisovi,

"Nebudeš to tam na Východě mít lehké! To není jako výlet do New Yorku."

"Už jsem si, otcovská jasnosti, našel znalce tamních poměrů. Je to český emigrant a bývalý německý poslanec za Stranu zelených. Jistý Dolníček. Je teď členem česko-německého diskusního fóra."

"Rád bych ti dal, můj synu, na ochranu nějaké vojáky. Kaplan mi ale ráno při zpovědi prozradil, že jsme v roce 1868 armádu zrušili."¨

"Netrapte se tím, otcovská jasnosti. Moje žena i moje děti jsou vyškolené v sebeobraně. Dolníčka snad, jako krajana, nenapadnou."

"Doufám, že to těm chrapounům pěkně ukážeš," vzpomněla si princova matka, kněžna Kinská, jak v dětství říkali domorodcům.

Po těchto slovech se princ mlčky uklonil a nejbližší tramvají odjel se svou suitou na šlechtický heliport do nedalekého Švýcarska. Fürstentum Liechtenstein je tak hornaté, že tam nelze najít dostatečně rozsáhlou rovnou přistávací plochu ani pro helikoptéru.

...

Přípravy na příjezd nenáviděných Lichtenštejnů se ve stejné době konaly i v Krnově. Tajemník města byl ze své úlohy nešťastný. Krnovská cimbálovka odmítla zahrát na uvítanou lichtenštejnskou hymnu. Primáš cimbálovky si navíc pro jistotu pořezal několik prstů o struny.

Druhé hudební těleso, Dospivův Dechový orchestr mladých, se také zachovalo vlastenecky. Kapelník se raději nechal prohlásit praktickým lékařem za nemocného. Nakonec se k vystoupení nechala uplatit pouze sedmičlenná místní pohřební kapela. Její křídlovák dokumentoval svou citovou okoralost slovy:

„Už jsme hráli na pohřbu větším grázlům.“

Lichtenštejnská hymna ostatně není nijak těžká. Melodii má úplně stejnou jako britská, jenom je méně monarchistická a hraje se rychleji.

Některé instituce se radily, jak pasívní rezistencí cizáky vyhnat. Do těchto kruhů patřil Klub českého pohraničí, bojová skupina zahrádkářské kolonie “Zlatá Opavice” fotbalisté. Fotbalisté bývají obvykle docela internacionální, v celé hospodě "U poctivého sociálního demokrata" si však nikdo nedokázal vzpomenout ani na jeden lichtenštejnský fotbalový klub. Přitom například USV (Unterländer Spielvereinigung) Eschen-Mauren hrál jeden čas ve švýcarské Lize B a v současnosti je ještě pořád ve 4. lize!

 

Svaz vietnamských podnikatelů se novou situací nezabýval. Romské uskupení zvažovalo možnost využít bezvízový styk a požádat ve Vaduzu o azyl. "Národní odpor" bez přestání demonstroval s československými vlajkami na náměstí. Při té příležitosti, jak se v Krnově už stalo dobrým zvykem, vymlátil několik oken v romských domácnostech a i jinak dával na odiv svou odhodlanost bránit národní identitu.  Bystrý pozorovatel musel pojmout podezření, že znalost pravidel sebeobrany knížecí rodině možná nebude postačovat.

Věřící se na příchod nové vrchnosti naopak těšili. Podle článku 37 II lichtenštejnské ústavy je římsko-katolická církev zemskou církví a hlásí se k ní 73,4% Lichtenštejnců. Od roku 2012 se sice každý Lichtenštejnec starší 14 let může rozhodnout pro kteroukoli církev, přesto je bez vyznání jen necelých 10% tamních obyvatel.

Výjimku z těšících se věřících tvořili Čeští bratři. Obávali se, že přijdou o svůj, původně luteránský, kostel. Dorotka o tomto problému věděla. Kamarádila se se synem českobratrského kostelníka Ondřejem a ten jí v krátkém okamžiku mezi dvěma polibky prozradil, že už bratří zakopávají na neznámém a odlehlém místě bratrský poklad. Dobře si ještě pamatovali, jak se k nim choval Karel I., kníže Lichtenštejn (1569-1627), předek dnešního feudála, když v roce 1621 přišel do Krnova poprvé.    

Prezident krnovské obchodní komory Lengyel nedokázal zapřít svou komunistickou minulost. Každý den poplácal na sklonku dne po rameni svou oškivou, ale pracovitou asistentku Lídu a zakončil směnu v pivnici.

Tamní hostinský ho rozčiloval. Už kolikátý den se ptal hostů, jak by navrhovali změnit název výčepu. Název měl stejně pohnutou historii jako celé město. Do roku 1945 nesl jméno „Zum lustigen Tiroler“. 1945-48 se na štítu skvěl nápis „U Masarykova Ach synka“, 1948-1989 to byla „Rudá hvězda“ a od roku 1989 až dosud dosud se knajpě říkalo „U prezidenta“.

„Co myslíte, chlapi, dybysem to pomenoval „U purkrabího“? Nějak se mi vybavuje, že můj pradědek vyprávěl, že ňákej předek býval tady na purkrabství písařem.“

„Nekecej, to by musel umět psát,“ usadil ho Pohnutka.

„To máš pravdu,“ zarazil se hotinský.

Lengyel chvíli poslouchal patolízalské šplechty hostinského. Pak vstal a nepřesně intonovav, spustil:

„Na Kysuci pána není, čo by ma dal do väzení,

ani pán, ani kňaz,

čo by ma dal nareťaz …“

a po třetí sloce zlostně vyšplíchl zbývající pivo z půllitru hostinskému do ksichtu.

Soliadaritu s krnovem projevily i obce, které dříve spadaly pod Krnovské knížectví, a proto i je teď čekal návrat pod knutu feudálního tyrana.

Takové Nové Heřmínovy: Ačkoli se o tamní plánované přehradě jednalo již od roku 1904 a povodně 1997 jasně ukázaly její nezbytnost, do poslední chvíle se tamní dosídlenci bránili zuby nehty, aby nepřišli o své z konfiskace poctivě nabyté nemovitosti. Než aby však teď okolní lesy získal Lichtenštejn zpět, tak se teď raději rychle dohodli. Krajským úřadem byla přehrada schválena a během dvou týdnů postavena tak, aby bylo zaplaveno co nejvíce Lichtenštejnovy půdy.

Ve městě dosud stál i původní knížecí zámek. Po konfiskaci připadl československému pracujícímu lidu a podivuhodnou hrou osudu skončil po roce 1989 v majetku akciové společnosti Závody lesní techniky. Hlavní akcionář sice byl vnukem posledního komunistického ředitele, ale neměl s tímto učením mnoho společného. Hádám, že by sotva vyjmenoval tři zdroje a tři součásti marxismu-leninismu. Přece jen však u dědečka na jeho obstojné chalupě strávil s prarodiči dostatek času na to, aby si osvojil příslušný postoj ke kapitalismu, Západu a tedy i ke šlechtě.     

Závody lesní techniky ZLT a.s., podaly okamžitě žalobu proti vrácení lichtenštejnského zámku. Navíc si rychle najaly nechvalně proslulou firmu OSBD Bruntál, aby začalo pracovat na zámku a znemožnilo tak knížecí rodině se tam ubytovat. Bohužel se dělníky nepodařilo donutit k reálné práci. Během šesti týdnů do příjezdu se jim podařilo pouze dovézt a částečně přitom poztrácet a rozkrást lešení. Závody lesní techniky, dodnes v rukou původního komunistického vedení je však přesto třeba ocenit, protože ředitel dal na poslední chvíli na svou zodpovědnost zámek vyhodit do povětří. Policie případ nezačala vyšetřovat, protože neměla dostatek benzínu an to, aby dojela až k ruinám zámku uprostřed města. Přivolaný statik konstatoval, že budovu je třeba strhnout a dva malé městské Bobcaty pracovaly tak dlouho nepřetržitě s příplatkem 200% ke mzdě ve dnech pracovního volna, že se plochu bývalého zámku podařilo včas zcela zplanýrovat. 

Snad jediný, kdo měl z návratu Lichtenštejnů radost, byla místní Revanšistický spolek krnovských Němců (RSKN). Oba její zbývající členové už zase chodili po městě v bílých podkolenkách a kožených kraťasech. Agresívní byl zejména jeden z těch dvou – Osterberg, kronikář Spolku. Když dostal pokutu za špatné parkování, dožadoval se, aby jednání bylo vedeno v jeho mateřštině a raději zůstal čtyři dny ve vyšetřovací vazbě, než se uvolil přijet soudní tlumočník z Ostravy. Osterberg využil tu dobu k tomu, aby se naučil ve své mateřštině alespoň základní fráze.

I jinak působil Osterberg v jednácí místnosti správní komise zoufalým dojmem: Vrásčitý skrček s neustálým úšklebkem na tváři a dvěma prameny černých vlasů trčících doprostřed čela mluvil nepříjemným zadýchaným hlasem a odpuzoval každou spořádanou ženu, o níž kdy marně usiloval.

…

Konečně nastal den příjezdu. Skromně. Vrtulník přistál na letišti a delegace došla pěšky s příručními zavazadly v rukou po Hornobenešovské až na náměstí.

Tam, pod širým nebem odehrával se banket. V třepotu bannerů Kofoly a před stolem plým proteinových tyčinek Bombus postávali papaláši. Seřadili se podle protokolu od nejvýznamnějšího a předávali si postupně mikrofon. Samotné projevy jen nudně vyjmenovávaly, koho zdraví a popisvaly různé pozitivní epizody z dějin lichtenštejnsko-českého soužití. Na Dolníčkovu radu ale každý přidal nakonec vtip.

První dal k dobru princ:

"Paní učitelka se první den v první třídě ptá dětí, jak se jmenují. Holčička v první řadě se přihlásí a hrdě oznamuje, "já jsem Hanna."

Paní učitelka ji opraví, "správně se říká Johanna."

Chlapeček za ní zase říká, žeje Hans.

„Ano, Hansi, ale správně se říká Johannes.“

Třetí dítě ani nečeká na učitelčinu otázku a vyhrkne:

"Já jsem Jogurt."

Učitelka se odpovědi podivuje, ale dítě vysvětlí:

"doma mi říkají Kurt."

Tlumočnice, profesorka germanistiky na místním Gymnáziu Edwarda Beneše, vtip přeložila. Když se nikdo nesmál, vysvětlila, že je to slovní hříčka, protože při výslovnosti se dá zaměnit Kurt a Gurt.

Horlivý člen místního vedení KDU-ČSL  se přidá s další anekdotou:

"Moje babička mi vyprávěla, že za války také pomáhala partyzánům. A chválila si je, jak byli slušní.

"A podle čeho jsi, babičko, poznala, že byli slušní?" zajímalo mě," předváděl své rétorické schopnosti místní černoprdelník.

"No přece za všechno poděkovali „Dankeschön“!"

Poradce Dolníček vytušil, že za honorář 900,- EUR denně + bezplatné ubytování a stravné 87,- EUR musí také projevit nějakou aktivitu. Vzal si slovo a prohlásil, že je velký rozdíl mezi Čechy, kteří pijí pivo, a Moravany, kteří holdují vínu a slivovici. Tento jev má dopad i na chování obou etnik. Princezna se po těchto Dolníčkových myšlenkách zasmušila, protože pochopila, že poradcův přínos bude o něco nižší, než starý kníže očekával. Ředitel gymnázia si zakryl rukou pústa, aby ho nebylo slyšet, a poznamenal úkosem ke knížeti, že Krnov není na Moravě, nýbrž ve Slezsku.

Potom už se princ postavil do základního postoje a stručně přednesl, co všechno nového by mohl na panství zavést:

„Založí se Společnost česko-lichtenštejnského přátelství. Budeme mít v Krnově vlastní banku, vlastní zdravotní pojišťovnu, vlastní nedělní trhy na sýr, maso a zeleninu“, princ se omluvně ťukl dvěma prsty do čela: „… a málem bych opomněl místní malíře. Mistr Vladivoj namaluje na naše náklady velký cyklus olejů "Lichtenštejnská epopej". Umístíme ji v léta nevyužívaném výstavním paláci Silesia na Nikolausově ulici.

"To jsem zvědav, kdo se mu do té jeho germánské zdravotní pojišťovny přihlásí," šeptali si vzadu dva komunisti. Ti jediní byli tak zásadoví, že si pro občerstvení k bufetu zašli jenom jednou.

Princezna tam vlastnoručně nalévala lichtenštejnský zvěřinový guláš. V ruce držela rodinnou šebleflu z pravého sterlingového stříbra, nabírala spravedlivě vždy právě tři kousky masa, na každého se usmála a pronesla:

"How do you do?" 

Po západu slunce se domorodci pomalu rozcházeli a Lichtenštejncům nezbylo, než si vytáhnout kalimatky a spacáky, postavit na planině po někdejším zámku stany a strávit první noc ve svém znovunabytém knížectví kempinkovým způsobem.

Předseda hospodářské komory sledoval uvítací ceremonii online na internetu. Syn Ondřej (ano, ten, kterého neovladatelně přitahovala Dorotka) ho tak rozrušeného ještě neviděl. Přesno ještě neskončil, když se otec Lengyel pronesl:

„Zbabělci! I největší vlastenci se projevili jako bačkory!“

Vzpřímil se, sňal ze zdi legálně drženou kulovnici a podal ji Ondřejovi:

„Jdi!“

Ondřej odešel do ilegality.   

Ani Dorotka se banketu neúčastnila. Jako mnoho jiných rodin i její rodiče ji násilím odvlekli do lesa, kde musela prát prádlo nově ustaveným partyzánským skupinám “Hvězda pracovitosti” a “Jan Kolofík”.

Chvíle s pracím mýdlem v rukou jí rychle uběhly. Když odložila valchu, už se smrákalo. Zamířila k ostatním a přisedla si nedaleko ohniště. V mihotavém světle plamenů dřepěl velitel oddílů, někdejší předseda obchodní komory, Ondřej Lengyel s elektronickou cigaretou v ruce a vyprávěl ostatním partyzánům o taktice jejich nadcházejícího boje.

V keři za zády povstalců se ozval šramot. Všichni se nejprve lekli, bleskurychle odjistili palné zbraně a namířili hlavně směrem k podezřelým zvukům, ale příchozí zahlaholili:

„Klid, přátelé! Jsme s vámi. Jsme myslivci z městské honitby a neseme vám lovecké zbraně. Vždyť přece potřebujete nějakou výzbroj!“

„Díky, kluci. Máme sice pár sapíků a pistolí z obchodu Zbraně Tobiášek, ale každá puška se nám hodí. Poďte, posaďte se. Máme tu bedničku Jorgosovy tlačenky, pánev pilafu z Libušiny ulice i kotlík tom yumu od majitele prodejny na autobusáku.“

„Vidím, že místní buržoazie je s vámi,“ ušklíbl se hospodář mysliveckého sdružení, syn člena KSČM.

„Vím, co ti vadí, Franto,“ pohlédl na něho Ondřej Lengyel smířlivě, „oni si určitě vyčuraně udržují želízko i u feudála, ale proč bysme je nevyužili!?“

„Máš pravdu. Hloupej, kdo dává, hloupější, kdo nebere,“ prokázal hospodář staletou staročeskou moudrost.

Nu, staročeskou!? Ona bude univerzální.

 

Ve třetí kapitole se ukáže, že mnohem účinnější než násilná partyzánská válka je rezistenční mír 

---