Jak jsme stěhovali obrazárnu

Plán domluvený s Hurvajz po telefonu je naprosto jednoduchý: Přijedeme v neděli večer na vysočinu zapůjčenou dodávkou, trochu popijeme, ráno naložíme obrazy a dovezeme je do galerie v Praze. Prachy na naftu hotově, vše jasné a jednoduché. Kvůli množství obrazů a jejich rozměrům je právě zapotřebí dodávka, a jelikož Hurvajz má oslí můstek Dodávka - Houmlesák natrvalo vypálený do své šedé kůry mozkové (či do toho, co z ní zbylo), byl jsem právě já osloven. S vyhlídkou tohoto jednoduchého plánu mi to nečiní nejmenší problém, snad jen s výjimkou toho, že se jedná o neděli po sobotním Frýbestru. Což ovšem né každý zná, a tak mi to - objektivně vzato - problém nečiní.

Je dvacátého šestého ledna, pozdní odpoledne, a my s Monou vyrážíme. Díky datu a zeměpisné šířce slunce právě zapadá a silnice jsou plné sněhu. Možná je i dobře, že slunce zapadá, protože vidět tu cestu ve sněhových kolejích za světla,na celý ten výlet bych se nejspíš vysral a nechal pana malíře i Hurvajz, ať si to odtahají třeba formanem, klidně vejpůl přehnuté.

Do vesničky Kuklík přijíždíme po čtyřech hodinách pekelné jízdy, sníh a led je tu všude. Kuklík jest vesnička hned u městečka Sněžné, tedy se vůbec není čemu divit. Je asi tak deset minut po Frýbovi (tedy devět večer),  když přijíždíme na místo. Po zaparkování před místním úřadem jsme uvítáni výbornými lahváči z blízké Poličky, a pak i rumíčkem lékařským, - lékem na veškerenstvo strastí fyzických i psychických. Pivka následují pivka, rumy rumy a pak, když se rozkoukáváme, nestačíme se divit. Situace je o dost jinačí, než zněly libé sliby po telefonu. Nevěřte telefonům! Sebelepší akustický projev nemůže popsat strašlivou realitu u aparátu na druhé straně. Dohoda zněla "převézt obrazy", avšak v realitě teprve v mohutném alkoholickém opojení vznikají na tyto obrazy rámy. Chceme-li tedy zítra nějaké obrazy vézt, je nejprve nutné veškerenstvo děl výtvarných, zde přítomných, nejprve zarámovat. A máme na to méně než dvacet hodin, včetně cesty a balení a vůbec všeho. Rázem jsme střízliví - narozdíl od pana malíře, který si musí jít na chvíli hajnout, neboť léčebná kůra se značně podepisuje na jeho už tak mizerných motorických schopnostech. Jdeme rámovat obrazy do rámů Hurvajzí vytvářených. Makáme asi tak do tří do rána, kdy máme půlku obrazů zarámovaných, Hurvajz zbývá nalakovat ještě několik málo rámů, a tak když se ráno kolem desáté budíme a po rychlé snídani se opět pouštíme do práce, zbývá jí vytvořit jen jeden poslední rám. Jde spát, a my přebíráme tvůrčí štafetu. Lhostejné jsou nám krásy zasněženého venkova, též prvorepublikové vybavení domácnosti. Nebo spíše Rakousko-Uherské. Jediné, co nám lhostejné není, je kladivo. Pokud bychom byli z nějakého důvodu obyvateli země trpajzlíků, pak by se tento nástroj možná - při troše rybářské fantazie - dal kladivem nazývati. Jelikož jsme však uvězněni v realitě běžných rozměrů, ono kladivo je ve skutečnosti tak malé, že i slovo kladívko zavání přeháněním. K tomu pak ještě zcela moderní elektrická tekrovačka z doby plastové, která spony náhodně ohýbá a ukusuje a je tedy jí každou chvíli zapotřebí vysypat, vyčistit a znovu naplnit, a obraz dělníků kultury nabírá hrozivých obrysů v oblaku kocoviny.

Kolem jedné hodiny odpolední máme obrazy zarámované. Následuje jejich balení pro transport. A tak, zatímco probudivší se Hurvajz s panem malířem šukají po světnici ve snaze zakonzervovat domácnost pro nadcházející týdny nepřítomnosti, dělníci kultůry - tedy já s Monou - si pískají melodii z populárního večerníčku Pat a Mat a vyrábí onu výtvarnou kultůru, nad kterou se mají již zítra rozplývat tlupy kavárenských povalečů. Konečně pak kolem čtvrté odpoledne, stále s melodií neumětelské hymny na rtech, vyrážíme vstříci hlavnímu městu. Sníh za světla vypadá na silnici o poznání hůř. Někde u Čáslavi, kde jsou již silnice sjízdné, padá pomalu tma, když zahýbáme k benzínceprotáhnout si své ztuhlé kosti. Na nájezdu k benzínce to nějaká zmatená paní poslala do škarpy, takže její auťák sstojí vypíčeně jedním kolem nad strouhou, čumákem zabořený do betonového můstku, zhasnutý a neoznačený, prdelí vytrčený do odbočovacího pruhu. Mám tendenci bábě pomoct, ta je však natolik pitomá, že dochází k chybovosti v komunikaci, a tak nezbývá, než jí ponechat na pospas osudu. Všechny nelze zachránit, zvlášť pokud se veškerým snahám o pomoc brání.

Do Prahy jsme přijeli za tmy, vyložili obrazy, shrábli symbolickou částku za naftu a raději ihned vypadli na venkov vrátit vypůjčenou dodávku. Stihli jsme to jen taktak. Majitel se akorát chystal jít spát. Tak co, všechno v pohodě? Zeptal se unaveně. V duchu jsem si říkal, že jestli má takhle vypadat pohoda, tak to snad raději otroctví, mor a neštovice. Ale nahlas jsem řekl jen "jo, pohoda, dík".