Ve skladu II.

„Tak se nám dnes láme týden. To už je radostnější nástup do práce ne?“ vykoukla na mne z poza dvířek skříňky rozesmátá palice, když jsem se přelíkal na šatně. „Ani nevíš, jak rád tě vidím přicházet.“

Byl to ten, kterého jsem načapal s tou rezavou kočkou mezi paletama na Béčku. Neměl jsem to štěstí s ní prohodit pár slov, nesdíleli jsme spolu stejnej pracovní prostor. Jen jsme se párkrát potkali na chodbě a pozdravili. Čumáček a postavu má pěknou a co jsem o ní slyšel, je si toho dobře vědoma. Jako na každýho, tak i na něj hodila okem a on se chytil. Je to čubka mazaná. Mezi palety zatáhla tolik chlapů, že kdyby ji každej dal cihlu, postavila by barák. Má tam dobře vybraný místo, protože dozadu na Béčko se ukládá materiál, který jde málo na dračku a tudíž je tam klid. To že jsem je před několika dny vyrušil, byla náhoda.

„Ale vím. Ceníš na mne zuby jako hladovej krokodýl. Ty jdeš z ranní, já na odpolední. Můj příchod zvěstuje konec tvýho arbeitzeitu,“ odpověděl jsem mu.

„Přesně tak, kamaráde. Jak skončím, jdu rovnou domů. Kafe, sprcha, něco k snědku a počkám, až přijde domů stará. Dnes máme celé dopoledne po sebe. Děcka jsou u babičky a tak se to musí využít.“

„To máš dobrý, já tu budu s parťákem čekat, než přijedou dva kamióny s materiálem a pak všechno přebírat a kontrolovat. Nic moc zábava.“ Natáhl jsem si montérky a mikinu. Do očí mi padlo několik špinavýc olejových skvrn. ‚Potřebovaly by už projet pračkou. No, do pátka musí vydržet, na víkend je vezmu domů.‘ Udělal jsem v duchu rychlé rozhodnutí a pak jsem k tomu kurevníkovi nabídl ruku: „Já jsem Vlastik Nováček.“

„Já jsem Evžen. ...Evžen Jebaví. Jebaví s měkkým.“ Potřásl si se mnou a pro jistotu se ještě zakřenil: „...jako s měkkým! Rozumíš, jako s měkkým i.“

„Jasně, rozumím. ...hlavně, že jen jako. Těší mne, Evžene.“

„Mě taky Vlastiku, těší. Tak čus, ať ti odpolední uteče.“ Pustil mi ruku, a už už chtěl odejít, když někdo zaťukal a dveře se opatrně otevřeli.

Nikdo dovnitř nevstoupil, ale za to bylo přes práh slyšet ráznou mámu Dvořákovou: „Omlouvám se pánové… ne nebojte se nejdu dovnitř, ale jen abych ještě zastihla pana Jebavého. Je tu ještě?“

„Ano jsem. Právě jsem na odchodu.“

„Pane Jebaví, pojďte prosím ke mně do kanceláře.“

Dveře se zavřely za Evženem a v šatně jsem zůstal sám. Pověsil jsem si civil na ramínko ve skříňce, vzal si svůj hrníček na kafe, který si uklízím k sobě. Je to památka na jednoho podnikatele, jenž mi nedal výplatu za několik měsíců. Tenkrát jsem se nemohl dovolat spravedlnosti, tak jsem mu ze vzteku štípl obyčejný hrnek ze stolu, nic jinýho tam zrovna neměl. Prachy prohejřil s děvkama a zbylé naházel do výherních automatů. I matce zastavil střechu nad hlavou. Na vejplaty nezbývalo. Magor alkoholik, závislák. Nezbylo než mu dát vale. Ten čtvrtlitráček se mnou již putuje řádku let. To připomenutí, abych si dal příště majzla a nenechal se jen tak napálit.

Když jsem už chtěl vzít za kliku a vyjít na chodbu, rozletěly se dveře, vyrazily mi hrnek z ruky. Ten spadl na zem a rozbil se.

To mne rozčílilo, že jsem sykl: „Ty vole, co blbneš?“

Do šatny se vřítil Evžen a mával papírem: „Ty vole? ...ty vole? ... já, dostal výpověď! Ty kurvy mi dali výpověď!“

Zvedl jsem oči z rozbitého hrnku na zemi a sledoval jsem, jak si ze skříňky vztekle balí věci do baťůžku. Netrvalo to dlouho, protože do práce chodil rovnou z domu v montérkách, tak kromě ručníku, sprchovýho gelu a čistého páru ponožek tam nic neměl. Vlastně ještě něco tam měl. Na poslední chvíli mi to strčil do dlaně se slovy: „Tak si to tu ve zdraví užij“ a prásknul dveřmi. Nikdy jsem ho tam už neviděl. Byla to krabička prezervativů.

Pár vteřin jsem ještě zůstal stát jak zcepenělý, pak jsem se podíval do dlaně. Krabička byla značně odřená od neustálého nošení v kapse. Na první pohled ve mne nevzbuzovala důvěru patřičné ochrany, vyhodil jsem ji společně se střepy do koše a šel pracovat.