Můj les

Můj les

Blíží se nové jaro.

Zmizely poslední stopy sněhu.

Modříny a listnáče otvírají pupeny, na svět se klube něžná zeleň.

Pole u nás v jesenickém předhůří nemáme. Kde končí les, jsou jen pastviny. I ty už se zelenají.

Z výšky přehlížíme drasticky změněnou krajinu.

Nad údolím blízko nás letí rousná káně. Míří do Polska a nejspíš dál na sever. Nespěchá. Když dosáhne naší úrovně, doširoka rozprostře letky a rejdovák, v malém oblouku si zakrouží a kvílivě vykřikne. Zazní to v hluboké tišině jako šleh bičem.

Ještě jedno šlehnutí. Naše stráň zvuk předává protější a ta zas zpátky.

Druhé zakroužení. Pak káně srovná let a pokračuje v jarním tahu domů. Její vláčné pohyby vyvolávají v nás, připoutaných ke kamení hory, obdiv, skoro závist. Letí si svobodně, bez starosti, beze spěchu a úzkosti – ty sluší jen lidem –, kudy se jí zachce. Nezáleží jí na tom, jak dlouho je na cestě. Vrací se domů na sever a má spoustu času.

Díváme se za ní, dokud se jako tečka neztratí v dohola obnaženém svahu na hranici. Do Polska už to má na pouhé dohvízdnutí.

Víc se neozvala. Ten dvojí pozdrav poslala jen nám tady na skále, jak nás míjela.

*

Jaro, sotva se vzbudilo, skočilo do léta a tak to trvá až do bouřlivého června.

Oholené kopce a stráně po největší kůrovcové kalamitě v novodobé historii lesů se začínají zelenat. Jejich nahota je tak o poznání méně odpudivá.

To ale nic neznamená, to se jen hlásí ke slovu otužilá paseční vegetace. Jak to bude s čerstvě vysazenými stromky, zda i k jejich kořínkům pronikne dost oživující vláhy ze skromných spršek, to se teprve pozná.

Všechny dřeviny, co v lese po zdecimování smrku z­­byly, nás ohromily nezvykle bohatým květem. Teď se jejich obalené větve ohýbají pod nákladem budoucí úrody. Kéž smíme v pouštních vedrech letošního léta doufat v její šťastné dovršení!

Vysoké pyramidy jedlí se černají ve zbytcích lesa – o­siřelých modřínech, borovicích a listnáčích. Stojí i ve větru nehnutě, hrdě a vznešeně jako královny. Každá má vrcholek korunovaný věncem šťavnatých šišek, doposud zelených, ale do dvou tří měsíců zezlátnou k dozrání.

Jak rád bych zas byl při tom, až v babím létě jejich šupiny, lepkavé od bílých výpotků pryskyřice, se začnou odlupovat od vřetena a vypouštět zralá semínka, jež na průsvitných vrtulkách křídel pofrčí volným pádem k zemi. Jak rád bych se tam nahoře dal zas kolébat větrem, vrchovatě prožil a procítil slast nejvyšší volnosti a k závrati nadýchán a prosáklý vůněmi silic uvěřil v budoucnost – j­enjen se odrazit a letět…

Ach bože, co si dnes počít s dávno vyčpělými představami?!

Před oknem se mihla rota rorýsů, těch dlouhokřídlých zvěstovatelů léta. Byla to vteřina.

Hej, kde se tady v lesích, tak daleko od města, berete?

Co, kde… Zapomněls, kolik mávnutí takový černý zakuklenec potřebuje k překlenutí ještě mnohem větších prostor? Nedostižný letec, sebejistý pronásledovatel dravců, včetně nejsvižnějšího z nich, ostříže, před nímž v děsu i vlaštovky prchají?

 Od dětství jsi je obdivoval, černé blesky prolétající v střemhlavých klikatinách tvou rodnou uličkou a nechávající za sebou jásavý skřek, který už vteřinu na to dozníval z výšky nad střechami. Na jaře po příletu z Afriky vyházeli zpod okapu divadla Svatoboj holata z vrabčích hnízd a sami tam zasedli na vajíčka. Při krmení se na zeď pod hnízdem zavěšovali drápky na vratkých nožkách neschopných chůze, se všemi čtyřmi prsty mířícími dopředu. Ověřil sis to sám, když jsi zvedl mladého rorýsa, zcela již opeřeného, ze země, kde se octl nešťastnou náhodou a nemohl se odrazit k letu. Upíral na tebe vzpurný, skoro dravčí pohled. Když sis ho zblízka dost prohlédl a pak vyhodil do výšky, ať letí, dvakrát švihl křídly – a už byl nad Svatobojem a výskal tam s povykující rodinkou. Vypozorovals, že kromě chvilek při krmení mladých tráví ti zázrační letci celý den od svítání až do soumraku na křídlech, pružných a ostrých jako srpy. Potom ses dočetl, že i noci tráví celé ve velkých výškách v lehkém přerušovaném spánku, takoví jsou to frajeři.

Ale zklamali tě, když najednou uprostřed prázdnin zůstala ulička ztichlá a i tys byl nucen připustit, že noci se dlouží a ani tvé léto už dlouho nepotrvá.

Zdalipak si někdy v barevném soumraku jako ten dnešní vzpomeneš, jak tenkrát – táhlo ti na šestnáct – z­ápad také tak rudě žhnul a tys dostal ten naléhavý příkaz? Bez pátrání odkud přišel, jsi sbalil deku, sedl na kolo a ujížděl vzhůru do soběšických lesů, hluboce přesvědčen, že tam dnes za žádnou cenu nesmíš chybět.

Ještěs to stihl. Červánky hořely na nebi i na kmenech stromů a byla to krása nevídaná.

Když ses dost vydýchal, ustlal sis na dosud teplé zemi. Nespouštěls oči z té nádhery a dychtivě sledoval proměny lesa a celého dosažitelného světa.

Najednou ti přišlo líto, že se nemáš s kým podělit.

„Napíšu Jožovi.“ Natáhl ses pro odloženou bundu.

„Ne, teď ne, teď se jen dívej.“

Poslechls.

Červánky planuly, ty ses do nich vpíjel a ztrácel pojem času a možná i vlastního bytí.

Pak začal požár uléhat, kmeny temněly, a­ž zbyly jen bezbarvé ploché stíny, jež se matně rýsovaly proti nebi.

Zabalil ses do deky a usnul.

Zatím cos spal, hodně se změnilo. Les nasákl nocí a noc vyrostla až do vesmíru. Stromy ve tmě počaly dýchat jako lidé. Stály nepohnutě s větvemi rozloženými nevysoko nad spící zemí a bránily nashromážděnému teplu v úniku do chladného prázdna.

Srstnatá zvěř vyšla na pastvu a lov, ožila svým obvyklým životem. Matka srna se tě lekla, hrubě ti vynadala a své dva skotačivé potomky si odvedla jinam. Než jsi znova usnul, nedaleko krajem lesa překlusal tichý dlouhý stín – l­­išák s nataženou oháňkou.

Spals lehce, na půl ucha.

Poznávals, že sem patříš stejně jako oni. Jsi jeden z nich, z divokých tvorů, jsi č­lověk oděný surovou kůží. A najednous cítil, že sny, které jste s Jožou snili, nestačí, že víc než Afrika je ti tento náš svět, tento les, který tě pod svými křídly laská a chrání jako všechny své tvory.

Probudilo tě mihotání světla na víčkách. Kdyžs otevřel oči, přidušeně jsi vykřikl; nízko nad obzorem se v rozvalinách nebeských hradů chvějivě rozžíhala a hasla tichá blýskavice. Prosvětlovala koruny dubů a odrážela se od kmenů borovic. Kdykoli se bleskem rozžehly obrysy vzdálených mračen, žlutavě zaplál i les.

Na blízké větvi se pohnula čísi ospalá křídla. Zaševelila jako vánek a téměř potlačila jedno ptačí pípnutí.

Sedl sis, záda opřel o drsnou kůru dubu a přivykal oči tmě přerušované blýskáním. Naslouchals.

Bylo ti zvláštně. Lehce a trochu teskně. Nerozuměls tomu.

Seděls dlouho bez hnutí. Blýskavice se vzdalovala. Výboje slábly a přestávky mezi nimi byly delší a delší.

Poslední slabounké zachvění. Obloha se zatáhla černými mraky.

Bděls v úplné tmě. To však nebylo na překážku myšlenkám, které ti v hlavě vířily, ony žádné světlo zvnějšku nepotřebovaly.

Tos už věděl, že hra na život končí, že Afrika nikdy nebude.

„To ale neznamená, že je konec snům!“ ohradil ses vášnivě. „Můžu být lesníkem!“

Sám ses toho slova lekl. Co tě to napadlo? Pod pojmem lesník sis neuměl nic určitého vybavit. Jen jsi věděl: Afrika nebude, ale příroda, ta tu je a bude pořád. A touha i podvědomí napovídaly, že nikde se k ní nemůžeš víc přiblížit, než budeš-li žít a pracovat v lese.

Mraky vysoko nad východním obzorem se potrhaly a začalo se jimi prodírat svítání. Takové nenápadné, co ještě neznamená víc než o půl tónu slabší odstín tmy. Tomu, kdo by teď vyšel z domu a podíval se nahoru, by sinavé okno v mracích sotva co napovědělo, možná by je ani nepostřehl. Avšak pro oči uvyklé bezhvězdné noci pod klenbou mraků ten půltón znamenal, že jitro je blízko.

Trvalo dlouho, než průzor v klenbě zmodral. Ještě déle, než výrazněji zesvětlel.

Konečně. Vysoko v blankytu se ukázaly průsvitné řasy.

Západní vítr okno víc a víc otvíral. Bylo to, jako by se tam rozlévalo široké jezero s průzračnou hlubinou, v níž kdesi nesmírně hluboko, kam až oči sotva dohlédly, stál sražený houf sněhových vloček. Zálivy jezera se zařezávaly do břehů, jež ležely blízko nad lesem. Břehy již nebyly černé, ale temně šedé a zakrývaly podstatnou část oblohy. Proto se nikde neukázaly ranní červánky, všechny proměny světla se odehrávaly v jezeru. Od západu k východu tam pluly lodě pod vzedmutými plachtami. Za nimi však místo zpěněné brázdy zůstávalo jen cosi blankytně průhledného, taktak postřehnutelného.

Propast mezi plachetnicemi a něžnými beránky v hloubce nad nimi byla ohromující. Ale tam vzadu za tím nehybným pápěřím nebyl konec všeho, ani náhodou. Nepatrný obyvatel planety přemítající u paty dubu o svém procitnutí viděl, že tam za beránky teprve všechno doopravdy začíná.

Někde za tím neprůhledným valem vyšlo nad zemský obzor slunce. Nikdo v lese, ani skřivánek nad polem je nemohl spatřit, a přece příroda dlouze, teple vydechla.

V jezeru se objevilo něco, co vypadalo jako červánek, ale červánek to nebyl. To paprsky slunce narazily na bílých řasách podobných malinkým beránkům na miliardu ledových krystalků, lámaly se v nich, vlny různých délek se od sebe oddělily a sem k patě dubu dorazily jenom ty nejdelší, rudé. Stejnou cestou se nedaleko zrodil jiný rudý flíček a než bys do pěti napočítal, tak mezi ty dva usedl třetí, jásavě zelený.

Trvalo to minutu nebo dvě, Země se pootočila a barvy té zvláštní duhy pozvolna, j­ako když střásáme sen, z bílých řas odlétaly ve stejném pořadí, v jakém na ně posedaly. Poslední zhasla zelená.

Do jezera palčivým okrajem vstoupilo slunce. Les zahořel příbojem radostných plamínků. Té slávy najednou!

A všechno, cos za tu noc procítil a čeho byl svědkem, dostalo nové obrysy.

*

Tak jsi po této noci a tom ránu, aniž bys dohlédl konce, vyšel vstříc životu. Ne již tomu, v němž létáme bez křídel, ale tomu opravdovému, který se odehraje na tvrdé zemi a málo se bude podobat dětským představám.

Tím lesníkem ses stal. Byly ti svěřeny rozsáhlé lesy. Dychtivě jsi je poznával, zamilovával se do nich, pro ně žil.

Naplňovaly se nové, teď už dospělé sny.

I když čas letěl jak splašený, přece se ti dlouho zdálo, že to nic neznamená, že nic nikdy neskončí. Život byl stále celý před tebou, sahal do nedohledna.

Byla zklamání, i prohry byly, ty ale pro tvůj daleký zítřek nic neznamenaly. Cítils, že trvalá hodnota se má rodit v bolestech, taks neztrácel vůli a bez reptání stavěl na zkušenostech, kterés těžil právě z těch pádů.

Proto se i úspěchy nakonec dostavily.

Kdykoli se spolu do těch lesů na Vysočině teď, na sklonku našeho podzimu vracíme, ocitám se tam ve dvou ohních: z jedné strany pálí pochyby, zda jsem pro tuto přítomnost – t­ehdy jejich dalekou budoucnost – u­dělal vše, co jsem si vysnil; z druhé hřeje proměna jejich podoby: kde byla jen chudá fádní smrčina, vyrostly svěžezelené porosty listnáčů a černavé hradby jedlí. Za tak krátký čas (b­ože můj, co to je, nějakých padesát roků!) už se staly p­odstatnou, neodmyslitelnou složkou lesa.

S tím poznáním se musím spokojit, to je vše, čeho je možné za jeden lidský věk dosáhnout.

Dnes, kdykoliv se octnu ve vlahém přítmí některé z těch svých bukových či jedlových svatyní, vrátí se mi na chvíli ono horečnaté dávno, kdy jsem pro vidinu této jejich přítomnosti byl ochoten podstoupit cokoli. A oddechnu si, že je to pryč, že už ten věčný chvat a úzkosti mých dní se kamsi vytratily.

Dnes už lesu nic nedlužím.

Jen tu slíbenou hrst popela ještě. Pro potěchu jeho kořenů.