Oslava lásky

“Mercy? Mercy, kdepak jsi?” zavolala na svou přítelkyni Diana a rozhlédla se kolem sebe. Hledala ji už dobrou půlhodinu. Nikdo netušil, kam se ztratila a očividně ona byla jediná, kterou to tížilo.

“Mercy, drahá, kde jsi, prosím, mám o tebe strach!”

“Tady,” ozval se tichý, plačtivý hlas za jejími zády. Pohlédla do uličky, ale stále ji nedokázala spatřit. Neuvěřitelný um zlodějky Dianu nepřestával udivovat.

“Mercy! Měla jsem strach,” oddechla si.

“Proč?” zeptala se. Její drobná postava se oddělila od stínů uličky.

“Protože všichni slaví a ty jsi se ztratila?” přeskočil Dianě hlas o oktávu výš. Zůstala však stát na místě.

“Nemám co slavit,” povzdechla si Mercy a znovu splynula se stíny.

“Každý má dnes co slavit. Dnešek není jen o romantické lásce, ale o přátelství i to je láska. Mercy zůstaň! Jsi moje přítelkyně. Chci s tebou dnes slavit!”

Nastalo ticho. Dianě se oči zaleskly slzami, “láska má přece různé podoby a přátelství je tím druhem lásky, který není tak křehký jako ta romantická. Vztahy jsou složité, když vztah jednou zničíš, většinou ho už nikdy nic nedokáže vrátit zpět. Většinou už nelze být ani přáteli bez hořké pachuti minulosti. Neexistují na to ani trvalá kouzla, protože láska stojí nad magií. Mercy já tě z celého srdce prosím-”

“O co mě prosíš? Máš koho chceš, kam přijdeš, všichni ti nadbíhají-” ozvalo se hlouběji z uličky. V hlase Mercy nezazněla výčitka, spíš jen holé konstatování.

“A to mi závidíš?” usmála se smutně Diana, “závidíš mi, že jsem středem pozornosti? Že si o mně myslíte, že jsem coura, protože mám Jess a zároveň Dana? Myslíš, že nevidím, jak si o mně na hlídkách špitáte - s kým jsem strávila předchozí noc ve městě? Ty závidíš mně? Jess je právě tisíce mil daleko a Dan nezvěstný. Možná se ve městě občas s někým seznámím, ale to nejsou vztahy. Mám pozornost většiny lidí, půlelfů i elfů, protože jsem krásná, ale co si myslíš, že ode mě čekají? Že si popovídáme? Že mě někdo z nich vyslechne? Víš, kde převážně trávím ty noci ve městě? Chceš to vědět ty chytrá? Na střeše nejvyšší budovy, abych viděla hvězdné nebe. Tam přemýšlím, zda se s nimi ještě někdy shledám.”

“Já-” vyskočila Mercy na prázdné dřevěné bedny vyskládané na rohu ulice. Chvíli shlížela na Dianu shora, pak se však posadila.

“Žijeme stejné životy, Mercy, ty i já, stejně osamělé. Toužíme být v něčí náruči skryté před světem. Ráno nás však ten svět dožene-”

“Nikdy jsi na sobě nedala znát, že se trápíš-”

“Kdy na to máme čas? Když bojujeme o holý život? Na hlídkách, když pozorujeme stíny v šeru? Vážím si vás všech jako svých nejbližších přátel, protože si navzájem zachraňujeme životy, ale není moc času si povídat.” Diana si otřela si uslzené oči do rukávu.

“Omlouvám se za své chování,” seskočila Mercy z beden, aby ji mohla obejmout.

“Nemusíš, záměrně jsem vás nikdy nevyvedla z vašeho omylu.”

“Omlouvám se, protože jsem ti záviděla. Viděla jsem v tom to, co jsem vidět chtěla. Nechala jsem iluzi, aby mě zaslepila a ještě jsem samu sebe přesvědčila, že je to tvoje vina. Odpusť mi prosím.”

“Není co odpouštět. Nehněvám se. Jsi má přítelkyně a já tě mám ráda.”

“Nechápu, jak může mít někdo tak dobré srdce.”

“Svět kolem nás je plný hrůz a smutku. Bojujme proti nim společně. Hledejme to dobré v každém z nás i v těch druhých. Přijměme ostatní takové jací jsou, protože sami nejsme dokonalí. Pohlédněme dnes večer na hvězdné nebe a odpusťme všem i sami sobě, protože odpuštění je mostem, který budeme muset jednou všichni překročit, i přestože jsme ho kdysi navždy spálili.”