Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZapomínání
Autor
57188418432178751875
Berte s rezervou. Je to první báseň - nebo spíše pokus o ni - po téměř patnácti letech. Nic ambiciózního, jen výkřik. Přesto mě zajímají vaše názory a budu si cenit každého z nich.
Chci zpátky den,
kdy ses objevila,
bez varování,
odnikud,
kdy jsem ve vteřině věděl,
že už neodejdeš –
znovu prožít ten den,
nebo možná vynechat,
tím si nejsem jistý,
nikdy jsem nebyl –
snad by stačilo
chvíli předstírat,
že tentokrát už bude
všechno jiné –
druhý pokus, za který
nic
nedáme.
Chci zpátky pocit,
že tě nemůžu mít,
že nejsi k dostižení,
že přede mnou
utíkáš
a nemáš za sebou závoj,
který bych mohl přišlápnout –
dokud nezmizíš
úplně,
dokud se neproměníš v malou tečku
na obzoru,
dokud sama nestaneš se obzorem
a společně se neztratíme
ve mně.
Chci zpátky vše,
co bolí,
svědí
a štípe,
co zavazuje i
svazuje
do uzlů tak pevně propletených, že
nerozpletli bychom je společně,
natož každý sám –
nerozplétali bychom je vůbec,
možná jen chvíli,
možná několik chvil,
možná rozplétali bychom je nazdařbůh,
nejprve já,
potom ty,
nakonec
oba,
možná –
A nakonec sny,
které se líně táhnou podvědomím,
bez tvaru,
bez barvy,
jako černobílé iluze –
sny, které byly o tobě,
vždy jen o tobě,
o tvých vlasech,
vlasech tak hustých,
že by v nich člověk snadno ztratil hlavu –
zdály se mi
stále znovu,
nekonečné,
nekonečně otupující,
a zdály se mi pokaždé,
když jsem nemohl spát.
8 názorů
škodaže to nemá zajímavější konec ... nespavost neomlouvá! Jinak mě to bavilo, nepřišlo mi to až tak dlouhé, slovo dávalo slovo, obraz padal na obraz, prostě takový unášející slovopád, jen tak, bez pointy ... škodaže. Ale pro mě za mě klidně piš básně ... a dej zas nějakou přečíst:)
Tvůj text má přirozenou logiku, což je na Písmáku neobvyklé, proto se čte velmi příjemně. Myslím si ale, že čas dlouhých básní vzala voda spolu s beatniky a já bych na tvém místě text zkrátila asi na třetinu. Tvůj problém není to, co u věštšiny lidí tady - tedy smysluplně seřadit slova do vět. Tvůj problém je cit pro míru. Tip.
Mám do jisté míry obdobnou náladu, a tak se může lehce stát, že budu básni příliš nadržovat, ale právě krom zmíněné intenzivní (?) nostalgie mě oslovuje spirála nejistoty subjektu (cit. nikdy jsem si nebyl jistý), ani tedy nevím, zda se točí..., nebo spíš zauzluje lano, vlasy, iluze,
osobně bych některé verše naopak pěkně protáhla, prodloužila. Více horizontu, méně vertikál. Nevím, nepřipadlo mi totiž (a není na mě opravdu spoleh), že jsou všechna zalomení významově podstatná, spíš jestli autor nekrájel z jiných příčin, jež jsem v mlze závoje nebyla schopna posoudit.
Dojem silně vizuálních sklonů autorovy tvorby mám v sobě přenesen asi ještě z Čeření, přesto jeví se mi i zde přítomen. No, vlastně až paradoxně čb/haptická hmatatelnost. Zvláštní.
Raději již zmizím.
můj pocitový laický názor: četlo se mi dobře až k nestaneš se obzorem - za to můj tip, potom už jsem ztrácela pozornost a zamotávala se (nejspíš moje chyba)
(Předně se výtečně čte a je naprosto úžasné, že tady někdo používá regulérní pomlčku. Takže si báseň projdu ještě jednou, opravdověji, zdali mě tedy vůbec bude s to napadnout něco zajímavějšího pro samotného autora, což je bez záruky.)