O Smolíčkovi

Kocour Gimouš se dostane do pohádky O Smolíčkovi. Uvidíte, jak to bylo doopravdy.

O Smolíčkovi

Ocitl jsem se v chaloupce. Pěkně roubený trámy, dřevěná podlaha, malý okna, přesně jak to mají v českých pohádkách rádi.

U stolu seděl strašně hubenej polokocour, spíš ještě polokotě. Kouká na mě.

„Kde si se tu vzal? Můžu tě pohladit nebo utečeš jako jiná lesní zvířátka?“ ptá se.

Spolknul jsem granulku. „Klidně mě pohlaď. Přišel jsem, teda propadnul z pohádky o Ohnivákovi. A mám děsnej hlad, strašně dlouho jsem nic nejedl. Nemáš něco k jídlu?“

„Já jsem Smolíček Pacholíček, žiju tady s jelenem se zlatými parohy, který mě vychovává,“ informuje mě ten malej polokocour, nebo-li dítě. Po tak dlouhý době v pohádkách už mi ani nepřišlo divný, že dítě žije s jelenem. A zlatý parohy? Trapně neoriginální...

Po mých zkušenostech mi bylo jasný, že sudičky jsou schopný všeho. Růžence připraví stoletej spánek, Plaváčkovi zařídí cizí rodiče, tak proč by nenechaly vychovávat dítě jelenem, že jo?

„A co to jídlo?“ nenechám se odbýt. Už jsem nejedl víc jak den, kritická situace!

„V létě bych ti nabídl jahůdky nebo jiné lesní ovoce, kterým mě jelen krmí. Ale teď v zimě... Jelen mi nosí žaludy a tvrdí mi, že jsou dobré a výživné. Ale mně je po nich velmi špatně,“ nadechne se a pod košilí mu zachrastí žebra.

„Jsem stále hladový. Jelen mě nutí hrát si s lesními zvířátky. Moc velká zábava to není. Většina jich přede mnou uteče. Jen jednou se před naší chaloupkou ukázali medvídci. Ti si se mnou hráli. Ale pak přišla matka medvědice a zle mě potrhala. Chceš žaludy?“ zeptá se Smolíček.

„Maso, maso nemáš? Žaludy kocouři nejedí, Smolíčku,“ zeptám se.

„Maso?? Jednou jsem do drátěného oka ulovil zajíčka. Tak jsem se těšil, že si ho upeču. Ale přiběhl jelen a potrkal mě. Že se zvířátky si mám jen hrát. A nasypal mi žaludů...“ Smolíček na mě smutně kouká, kalnýma očima.

Bylo mi ho moc líto. Ale nevěděl jsem jak mu pomoct. Protože po mně nic nechtěl, chystal jsem se popřát mu hezký den a odejít. Moc rád bych si totiž pohrál s nějakým zajíčkem. Při tý myšlence se mi sbíhaly sliny.

V tom slyším zaškrábání na dveře a zpoza dveří se ozvalo:

„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstíčky tam strčíme,
masem tě nakrmíme,
a hned zase půjdeme.“

Smolíček se snažil vstát od stolu, ale nohy se mu podlomily slabostí. „Gimouši, otevři, to jsou jezinky! Moje jediná šance jak přežít zimu.“

Nedůvěřivě jsem očuchal mezeru pod dveřma. V pohádkách nikdy nevíte, jaká obluda na vás vybafne. Ale přání jsem musel splnit. A to, co jsem cítil, nebylo špatný. Jednoznačnej pach krve a pečenýho masa!

Otevřel jsem a za dveřmi stály dvě jezinky. Představte si je jako trochu špinavý, rozcuchaný polokočky, šaty mírně zašlý, sem tam flek od krve. Přes rameno měla každá svázaný dva ulovený zajíce.

Vešly dovnitř, zavřely za sebou dveře, pomohly vstát Smolíčkovi a i s ním se posadily u kamen. „To je dneska venku ale kosa,“ mnuly si ruce.

„Smolíčku, ty náš chudáčku. Vidím, že jsme málem přišly pozdě! Zase tě ten bláznivej jelen krmí žaludy, že ano? Na tady máš!“ vyndala jedna z nich z kapsy sušený maso.

Neváhal jsem, a vyskočil jedný jezince na klín. „Dej mi taky trochu. Jsem taky hladovej, prosím. Namasíruju ti za to stehna, jo?“ začal jsem jezince proťapávat klín.

„Kde ty ses tu vzal?“ ptá se mě jezinka a... a dává mi maso. Bylo jelení, to jsem poznal hned při prvním soustu. Hele, kam se hrabe sušený maso Jerky, který prodávají v obchodě. Tohle byla extra top třída!

Nějakou dobu jsme jen jedli. Jezinky učesaly Smolíčka, umyli ho, pořádně oblíkly. Nakonec se s ním chystaly vyrazit k nim domů. „Tady tě nenecháme, umřel bys hlady. Jdeme!“

Samozřejmě jsem vyrazil s nimi. Jak vám někdo dá v pohádkách nažrat, držte se ho zuby nehty, i kdyby měl třeba ulámaný, špinavý nehty jako jezinky.

Smolíček samou radostí volal:

„Za hory, za doly,
proklaté zlaté parohy,
ať se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jezinky pryč konečně nesou!“

Blbý bylo, že to zaslechnul jelen. Přiřítil se, v plný rychlosti nabral jezinky, popadnul Smolíčka do tlamy a odvlekl ho do svý chaloupky.

„Gimouši, pomoz mi, prosím!“ zoufale volal Smolíček.

Jezinky se oklepaly. „Ach jo, ten kluk je vždycky tak nadšený. Ale kdo má snášet potrkání jelenem,“ vzdychaly.

Já bych strašně rád šel s nima, ale musel jsem za Smolíčkem. „Přijdete zas?“ ptal jsem se s nadějí v hlase.

„To víš, že přijdeme. Tady máš kus sušeného jeleního masa. Dones ho Smolíčkovi, aby neměl hlad,“ hodila mi jedna z jezinek krásnej kus masa.

Přísahám na samotnou paštiku, že jsem se snažil úkol splnit. Provedl jsem mentální motivaci. Před očima jsem si vybavil kriticky podvyživenýho Smolíčka a pak plačící maminku jelenici, který jezinky zabily kolouška a udělaly z něj sušený maso.

Říkal jsem si. „Nemáš hlad, a kdyby jo, dáš si žaludy jako Smolíček. Vydrž!“

Musím se pochválit! Maso jsem v tlamě dokázal nést skoro dva metry. Myslím, že to je světovej rekord v disciplíně nošení sušenýho masa kocourem. Pak jsem ale nevydržel a maso sežral. Dokonce se ani neobjevil šavlozubák, aby mi vynadal. Jako příslušníku kočkovitejch šelem to asi přišlo blbý i jemu.

Doběhnul jsem do chaloupky. V ní nebylo k hnutí. Smolíček seděl u kamen a nad ním se skláněl obrovskej jelen se zlatejma parohama.

„Tak tohle bylo naposled! Jezinky!!! Ty co loví jeleny a dělají z nich sušené maso! Ty do chaloupky pouštět nebudeš, Smolíčku. To bychom nebyli kamarádi! Já se o tebe starám, žaludy ti nosím, dokonce i seno! A jaký je vděk? Seno nejíš, nad žaludy se ošklíbáš a ještě ty potvory do mé chaloupky pustíš! Ať tě to víckrát ani nenapadne. A za trest, dneska žádný žaludy, aby sis to pamatoval!!“ funí naštvanej jelen a kouše Smolíčka do ramene.

„Ano jelene, už to neudělám. Au!! Nekousej mě, prosím!“ pláče Smolíček.

Pohled na toho magora jelena mě vytočil do ruda. On trápí chudáka nevinný dítě a ještě ho trestá, když mu dá jiná dobrá duše najíst! Rozběhnul jsem se, vyskočil a zaťal drápy jelenovi do zadku. Vší silou jsem se mu do nej zakousnul.

Jelen vyjekl, parohama vysklil okno, otočil se a zdrhal. „Jezinky! Zasáhly mě šípem! Krvácím!!“

Seskočil jsem z něho a vrátil se do chaloupky. Smolíček seděl u kamen jako hromádka neštěstí.

Hele, jen tak na okraj. Nevíte jakou barvu a konzistenci má neštěstí? Já už viděl různejch hromádek spoustu. Podle mě jsem do jedný pořádný hrábnul a dostal se do zatracenejch českejch pohádek. Moc by mě zajímalo, který jsou z neštěstí, abych se jim obloukem vyhnul! Kdybyste to věděli, dejte mi vědět jo?

Následující noc nebudu popisovat. Byla jednou z nejtěžších v mým pohádkovým životě. Aby Smolíček přes noc neumrznul, seděl jsem u okna a tělem ucpával vysklenou tabulku. Ráno jsem byl zimou tak modrej, že byste si mě spletli s britským modrým kocourem.

Konečně se ozvalo zaklepání a já uslyšel ty skvělý a obětavý jezinky. Nic nedbaly nebezpečí potrkání. Smolíček měl naštěstí víc energie a otevřel jim. Jak mě uviděli, celýho tuhýho, podchlazenýho, neváhaly ani vteřinu.

Otevřely pec u kamen a daly mě do ní. Zachránily mi život! Já v tý peci roztál a vzpamatoval jsem se. Jak mě dávaly do pece, zrovna šla okolo chaloupky nějaká polokočka. A ve vesnici, kde bydlela začala šířit nesmyslný drby o tom, že mě jezinky chtěly upéct. Vidíte, jaký nevděk světem vládne? Od té doby si polokočky o jezinkách myslí, že žerou kočky a lidi!

Když jsem roztál, došlo opět na sušený jelení maso.

Při cestě do chaloupky jezinek chtěl Smolíček zase jásat, ale podrazil jsem mu nohy a svým tělem ucpal pusu. Jezinky mu vysvětlily, že musí být zticha, jinak budou žaludy a seno. Tomu Smolíček rozuměl a zmlknul.

V chaloupce jezinek to bylo naprosto suprový. Co bych se namáhal opisem, když sem můžu dát kus originální pohádky. Poslouchejte!

„... nosily mu samé dobroty, dortíčky, koláčky, buchtičky.. Těšily se, že až Smolíček pěkně ztloustne, budou mít libou pečínku.“

Jo, jezinky byly vyhlášený kuchařky. Mě samozřejmě žádny koláčky nenosily a vařily speciálně pro mě. Koukněte, tady je menu z jednoho,zdůrazňuju, jednoho dne!

Snídaně – Boeuf bourguignon
Oběd – Medailonky z dančí svíčkové, obalované ve špeku a perníku
Večeře – Foie gras s karamelizovanými jablky

Asi ani nevíte, co je to za jídla, ale věřte mi, že to bylo lepší než myš! Fakt, že jo. S jezinkama jedna myš bydlela. Musel jsem jim slíbit, že jí nesežeru. Nejdřív jsem jim to slíbit nechtěl, považoval jsem to za další z nesplnitelnejch úkolů. Ale jen do prvního jídla! Pak už jsem se na lovení myší vykašlal.

Ta myš byla speciální. Nekadila normální, kulatý bobky. Její bobky měly tvar hvězdiček. Jmenovala se Elína a jednotlivý jídla značkovala. Jeden bobek značilo jídlo skvělý, dva bobky excelentní a tři bobky pohádka nebes. Tohle značkování převzaly polokočky a na počest myši Elýny udělují Mišelíny restauracím.

Jezinky samozřejmě Smolíčka sníst nechtěly. Chtěly sníst jelena a za jeho zlatý parohy nakoupit cizokrajný koření a nový vybavení do kuchyně. Ale znáte to, polokočka si sedla k psacímu stroji a pohádku napsala tak, že se z jezinek staly obludy, co chtěly sežrat Smolíčka.

Jezinky mi za zimních večerů vyprávěly o tom, jak chtějí pomáhat lidem, ale nikdy se nedočkají vděku. Povídaly mi i o jiné pohádce, ve které vystupují jejich tři sestry. V krátkosti vám o ní povím.

Tyhle tři sestry provozovaly oční kliniku. Vykupovaly zvířecí oči od myslivců a ty oči odborně skladovaly na hromadě v jeskyni, která má přesnou teplotu a vlhkost. A všem, kdo špatně vidí, vyměňovaly oči za lepší. A zadarmo!! Dokud se nezjevil hodný Janeček...

Tenhle Janeček měl dědečka, to je označení pro starýho polokocoura. Dědeček už byl fakt hodně starej, špatně chodil, slyšel i viděl.

Jezinky se na chudáka dědu nemohly dívat a rozhodly se mu pomoct. Jeden den mu vyloupaly oči. A nakázaly mu, ať hezky sedí v chaloupce, že pro něj druhý den přijdou a dají mu oči nové.

 Jenže dědeček byl už hlava děravá a jeho vnuk Janeček ho našel bez očí za stolem v chaloupce, kam ho jezinky odvedly.

„Co se ti stalo dědečku?“ zděšeně se ptal, když dědu uviděl. Tak jasně, na dědečka nebyl nejlepší pohled. Z důlků mu teklo, ale to je normální, prostě předoperační stav. „Ty pláčeš! Kdo ti ublížil??“

Dědovi už ani hlava moc nesloužila. „Janečku, jezinky mi oči vyloupaly. Říkaly, že přijdou znovu. Ale nemohu si vzpomenout proč.“

„Aby tě upekly a snědly!! Nic takového, jdeme za nimi. Já moc dobře vím, kde bydlí. Svážu je a donutím je oči ti vrátit!“ Janeček vzal  dědu a vyrazil za jezinkami. Jezinky byly nadšené, že se vnuk tak krásně stará o dědečka.

Janeček je neposlouchal a hned jednu z nich svázal, Vyhrožoval ostatním dvěma, že jí zabije, jestli hned dědečkovi nevrátí oči.

Moment! Právě mi jezinky přinesly nadívanou křepelku. Cítíte tu vůni? Dejte si kafe, takovou tu černou bažinu, co pije můj polokocour. Já se najím a budeme pokračovat...

To byla lahoda! Tak pokračujeme...

Jezinky chlácholily Janečka, „Ale no tak, vždyť víš, že pomáháme všem, kteří špatně vidí, i tvému dědečkovi pomůžeme, ničeho se neboj.“

Ale Janeček jen víc utáhl chudince jezince pouta ze šlahounů ostružiny. Jak se na správnou pohádkovou postavu sluší, byl sadista.

Jezinky daly dědovi oči sovy. Ta, jak známo vidí super skvěle v noci.

Děda hned křičel, „Vidím jako sova, vidím!!“ ale Janeček, který utahoval pouta a nesoustředil se,  z toho pochopil, že děda vidí sovy. Nebohou jezinku, která dokončila operaci srazil do tůně v jeskyni. Jezinky umí skvěle vařit, ale plavat nedokážou. Jo, utopila se...

Janeček ječel „Okamžitě dejte dědečkovi oči! Správné oči!“ od pusy mu už šla pěna.

Druhá jezinka na něj se zděšením koukala, co je to za magora. Honem vybrala dědečkovy liščí oči. Liška vidí taky skvěle. Sice ne tak dobře, jako kočka, ale proti polokočkám je to extra třída.

A dědeček skákal nadšením, „Vidím jako liška!!“ Kouknul na svýho vnuka, „ Janečku, ty si ale ošklivý chlapec, nikdy jsem si to neuvědomil, jak odstáté uši máš!“ Janeček už byl rudej vzteky. Druhý jezince zlomil vaz a hodil jí do tůně.

„Dej mu jeho oči!! Nebo tě stáhnu z kůže!“ hrozil poslední jezince. Povolil jí ruce. Ta, jako v mrákotách vyhrabala dědečkovy staré oči a dala mu je. Děda smutně svěsil hlavu. „Vidím jako předtím. Vidím, že nevidím.“

Janeček za odměnu utopil i třetí jezinku a táhl dědečka za sebou. „Odstáté uši, já ti dám dědku! Do toho tvýho dřevěnýho korýtka ti vyvrtám díry, žádná kaše nebude, jasný?“

Jo, tak takhle to bylo... Smutnej příběh, z kterýho udělali českou pohádku o strašlivých jezinkách. No nic, to jsem odbočil...

Žili jsme si skvěle až do jara. Ale všechno má svůj konec. Smolíček opravdu ztloustnul, už nebyl jako reklama na žebřiňák. Jednou si hrál před chaloupkou a nadšeně volal:

Za hory, za doly,
proklaté zlaté parohy,
ať se pasou?
lahodného zajíčka,
už na pekáč nesou...

Jelen to zaslechnul, přiřítil se, rozmlátil jezinkám chaloupku, popadnul milýho Smolíčka a odvlekl ho do svý chaloupky. Naštěstí už začaly červenat jahody, tak snad Smolíček přes léto vydrží.

Jezinky smutně seděly před rozbořenou chaloupkou. „Tohle opravit, to bude fuška... snad to dáme do zimy, aby nám kluk hlady neumřel. Gimouši, budeš si muset jídlo sehnat sám. My jdeme do města sjednat stavbu nové chaloupky,“ naposledy mě pohladily a vydaly se k městu.

Se slzami v očích jsem je sledoval. Tak hodný stvoření. A polokočky se jich bojí a myslí si o nich, že to jsou obludy, co žerou lidi. Vyprávějí pohádku o jezinkách svým dětem, aby je poučily, že cizím se otvírat nemá. Přitom, kdyby se Smolíček týhle poučky držel, dávno by umřel hlady zavalenej žaludama.

První slza z mýho oka ukápla na zem, stala se z ní kaluž a já se začal nořit do vody. Prostě přechod do další pohádky...

---