Drobné kurzivky všedních dnů

Jdu po ulici, pozoruji svět a lidi, jdoucí kolem. A hlavou mi, tak nějak

samy od sebe, proudí možné

i nemožné myšlenky a dialogy, komentující dění kolem mne.

Hlava naplno pracuje a já si říkám, jestli už nezačínám ze svého

psaní mírně bláznit.

Ale než se to třeba stane, tak si něco málo z  toho raději poznamenám.

Nevím, jak to nazvat. Možná malé glosy, možná kurzivky.

Pozdrav tam k vám, tam někam nahoru,

pane Skácele!

Sluchadlo

 Když vyndám před spaním sluchadlo, v  uších slyším najednou jakési divné, vzdálené zvuky, nemající žádnou melodii. Nevím, kde se berou, možná je produkuje můj odpočívající mozek. Je to jakýsi šum, spojený se vzdálenou hudbou, ve kterém ve své fantazii rozeznávám i nejasné hlasy. Ještě, že ty hlasy nejsou sprosté. Ten zvuk je často neodbytný a mění svou intenzitu. Když vstanu, je opět klid.

Jen moje malá fenka má po klidu. Neví, co se to najednou děje, a zvědavě se na mne dívá v domnění, že půjdu do kuchyně pro něco dobrého.

Chandra

 

 Požehnaný buď ten čas léta,

zas k slunci vzlétnout jako pták,

rozletět se do širého světa

a křídly bít zas do oblak.

Tato strofa mé jedné novější básně je, při pohledu z okna do nevlídného, pozdně podzimního počasí, už jen nostalgicky optimistickou vzpomínkou. A přicházející chandra je lezavá, jak to mizerné počasí za oknem. Přichází pozvolna a prostupuje celým tělem. Sotva zvedám nohy. Nejlepším receptem, jak se té potvory zbavit, je jít si udělat něco dobrého k snědku. Třeba i v jednu hodinu v noci. Digitální váhu mám ale raději dobře schovanou.

  *

Čas noční

 

Noc je pro mne příjemný čas. Čas k přemýšlení a hlavně ke psaní. S přicházející nocí ožívám a myšlenky, které se během dne toulají bůhví kde, nacházejí v tomto pozdním čase konečně své uplatnění. Soused nade mnou konečně odložil příklepovou vrtačku, před počítačem stojí sklenice střiku, všude je klid a v hlavě klíčí jakýsi nápad na novou glosu. Zaplaťpánbůh to není nic o Covidu 19.

Poletující, chimérická múza mi cosi šeptá do ucha a čechrá mé přerostlé vlasy a já se chápu klávesnice a chystám se ke psaní. Malá Britney si, jako obvykle, opět ustlala hned vedle mne. Blízko mne má asi větší životní jistotu. Psisko ovšem nemá respekt před takovou výjimečnou chvílí, jakou je přišedší inspirace a tak pustilo jeden ze svých občasných, ale vydatných pšouků. Vybrala si k tomu, moje malá, velmi špatnou chvíli. Vytoužená múza před tím smradem vzala rychle do zaječích, a já zase nevím, jak dál.

Otevřel jsem dveře na balkon, abych vyvětral, ale zároveň jsem si uvědomil, že díky Britney se nemusím testovat před nákazou tím vlezlým virem. Čich mám skutečně skvělý.

 *

Vyjeté koleje?

 

Končící vánoční čas přede mne klade opět otázku, co a jak dál. Ale zároveň dává na tuto otázku odpověď. Život se, jako vždy, vrátí opět do vyjetých už kolejí. A tak si říkám - je to dobře, nebo špatně? Vedou ty koleje k něčemu pozitivnímu, nebo se ztrácí v jednotvárné  šedi letošní zimy?

Buďme však pozitivní, v  očekávání věcí příštích a lepších. Tady je určitá víra na místě a posouvá nás o něco vpřed. Mark Twain, skvělý americký spisovatel, kdysi řekl, či napsal:

„V smutku si vystačíme i sami se sebou. Ale když chceme prožít plné štěstí, musíme se o něj s někým podělit“.

To mi připomnělo opětovný příjezd mé pražské přítelkyně v novém roce. A tak se budu o to své štěstí zase pár dní dělit. A rád. Ty vyjeté koleje nemusí být přece, pokaždé, jen fádním stereotypem.

 *

Nejhůř je, když ....

 

„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci

 a všechny stíny padnou za tebe.“

John Lennon

 

Tak tento Lennonův citát mám moc rád. Tak moc, že jsem si ho dal do úvodu své knihy glos „Kdo říká, že stáří je moudré?“ Je to krásná metafora básníka a moudrého člověka. John Lennon byl přece jen trochu jiný, než ostatní Beatlesáci.

Problém je, jak poznat to jeho „nejhůř“. Když se něco špatného stane, obvykle může být ještě hůře. Je to relativní pojem. Občas člověk cítí v sobě zmatek a úzkost a hledá odpovědi – proč a jak z  toho ven. Hledá spřízněné duše, aby nebyl se svými problémy sám. Hledá autority, se kterými by se mohl identifikovat. Co ovšem dělat, když ty žádané autority nejsou, nebo padají jedna za druhou? Potom nezbývá, než najít svůj osobní postoj.

Anebo se obrátit k tomu slunci. No jo, ale co dělat, když je zatažená obloha?

 *

Credo, quia absurdum!

 

Tak jsem si dnes, při své pravidelné pozdně večerní chvíli nostalgie u monitoru počítače, vzpomněl na slova jedné své novější básně a marně jsem vzpomínal, co mne tehdy k jejímu napsání inspirovalo.

 

Čas života i čas milování

nám osud odměřuje

a naše sny a vzpomínky

a stíny dávných lásek

vznáší se éterem

jak draví ptáci

 

Otevřel jsem si proto tuto svou knihu básní, která loni vyšla, tu báseň jsem si našel a znova si ji přečetl.

 

Den za dnem a noc za nocí

je jenom věčným snem.

A touha voní podzimem

a sklenkou vína

v šeru kavárenských koutů

 

Když jsem si přečetl tyto úvodní verše, s  určitým pocitem smutku a marnosti všelikého svého konání jsem si znovu s plnou silou uvědomil, že zatím, co ty současné dny a noci běží, tedy spíše pádí, ten neviditelný a vlezlý virus nám bere svobodu a radost ze života. Marná je pak jakákoli touha.

Nechci své životní představy nijak vulgarizovat, ale kromě toho zmíněného šera kavárenských koutů mi toho dnes chybí daleko víc. Snad se ještě dočkáme toho času života a třeba i času milování, i času bez náhubku na nose. Člověče, věř! A víra tvá tě, možná, časem i uzdraví! Jen aby už nebylo pozdě!

*

 

---