Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Konec školního roku
Autor
Lucka98
Za devatero horami a devatero řekami žila v jednom malém městě holčička, která navštěvovala každý den místní základní školu. Nikdo si už ale nepamatuje jméno naší hrdinky, protože se příběh odehrál příliš dávno, hory byly příliš vysoké, řeky příliš hluboké, město příliš malé, a škola... škola, ta byla příliš základní. Každý den zapisovala holčička spolu s ostatními dětmi svědomitě do sešitu různé úkoly a cvičení podle pokynů paní učitelky, poté paní učitelka sešity vybrala, a zatímco si holčička s ostatními dětmi hrála na nedalekém hřišti, známkovala dětem jejich sešity. Těm pilným, svědomitým a chytrým dala jedničku, a těm líným, roztržitým a hloupým dala pětku. Když pak děti dalšího rána našly své sešity na svých lavicích, ty, které dostaly jedničku, byly šťastné a sebevědomé, zatímco ty, které dostaly pětku byly smutné a cítily se provinile.
A tak to šlo den po dni, až přišel na konci června poslední týden školy, ve kterém vždy paní učitelka dětem naposledy sešity vybrala, aby spravedlivě zhodnotila dětem jejich celoroční práci. Ty, co měly samé jedničky, měly dostat na vysvědčení vyznamenání a sáček cucavých bonbónů, zatímco ty, které měly samé pětky nedostaly nic, a za trest musely opakovat ročník. Děti, které tak důkladnou a laskavou pedagogickou péči znovu dostaly na vysvědčení pětku, byly pak ze vzdělávacího procesu propuštěny, a byly odměněny tím, že mohly za odměnu celý život kopat krumpáčem různé kamení v nedalekém dole. To byla obrovská pocta, protože horníkem chtěl být v tom městě každý; jak už jsem říkala, bylo to velmi malé město kdesi velmi daleko, a stalo se to hodně dávno.
Jenže ouha! Když tento rok paní učitelka vzala do ruky sešit naší holčičky, a chtěla spočítat všechny jedničky a všechny pětky, aby mohla dát holčičce na vysvědčení spravedlivou známku, zjistila s úžasem, že ze sešitu někdo všechny stránky vytrhl, takže z něj vlastně jenom zbyly světle růžové desky s kresbami beránků a kopretin, jak je tam nakreslil pan malíř. A tak paní ředitelka zavolala do školy rodiče holčičky, a všichni se sešli v ředitelně - holčička, její maminka a tatínek, paní učitelka i paní ředitelka, aby se všichni pokusili společně objasnit, kam že to zmizely stránky ze školního sešitu. Když se na to paní ředitelka holčičky přísně zeptala, upřela holčička rozzlobený pohled na paní učitelku a hněvivým hlasem prohlásila:
"Můj krásný školní sešit s beránky a kopretinami mi zničila ona!" a přitom ukázala prstem na paní učitelku, jako když bodáte kružítkem do papíru.
"Ale... jak to?!" bránila se paní učitelka, která takovou reakci vůbec nečekala, a sama se divila tomu, jak provinile se v tu chvíli cítí.
"Celý rok jsem poctivě psala do sešitu všechno, co jsem dostala za úkol!" křičela rozčíleně holčička, a po tváři červené od vzteku a zklamání se jí kutálely slzy velké jako perly z náhrdelníku paní starostové. "Psala jsem všechno, jak nejlépe jsem dokázala, a když jsem ráno našla sešit ležet na lavici, byl počmáraný od nějakého kazisvěta červenou propisovací tužkou! To mi na něj nemohla dát paní učitelka pozor, když jsem jí ho každé odpoledne při odchodu domů svěřila do opatrování?!" křičela holčička a pak se dala do usedavého pláče, a už nebyla k utišení, a plakala, a plakala, a plakala.
Po nějakém čase došly holčičce slzy (každý člověk jich má omezenou zásobu), a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho.
Holčička byla příliš unavená pláčem, a tak si jen tiše otírala oči kapesníčkem od babičky.
Maminka byla v šoku.
Tatínek byl v šoku.
Paní ředitelka byla v šoku.
Nejvíce ze všeho ale byla překvapená paní učitelka. Otevřela ústa, aby řekla něco na svou obhajobu, ale pak zjistila, že jí nenapadá nic, co by neznělo hloupě, a tak tam jenom stála s otevřenými ústy, a nemohla ani polknout, ani plivnout. A co se nestalo! Otevřeným oknem přiletěl veliký čmelák jménem Brundibár, vlétl paní učitelce do úst, a ústy pokračoval dál, kdoví kam. Ani nejlepší lékaři nedokázali pak svými přístroji zjistit, co se stalo se čmelákem Brundibárem v těle paní učitelky. Jisté je jen to, že paní učitelka slyšela od té chvíle v hlavě nepřetržitě bzučení, jako by jí Brundibár bzučel přímo uprostřed hlavy. Když to trvalo rok, paní učitelka se nadobro zbláznila, a tak ji museli zavřít do velké místnosti bez dveří a bez oken, která měla na stěnách vymalované beránky a kopretiny, aby uvnitř nebylo paní učitelce samotné tak smutno.
A z toho plyne poučení, milé děti... z toho plyne poučení... totiž... poučení jsem měla připsané na takovém malém papírku, ale někdo mi ho celý počmáral červenou propisovací tužkou.
A tak dnes večer půjdeme spát nepoučení. Činili jsme tak koneckonců až doposud, a obloha nám proto ještě na hlavu nespadla.
Dobrou noc!
12 názorů
Tak já se taky rozloučím, občas to tu bylo docela zábavné, občas spíš ne, ale zdá se, že se tu dělá nějak dusno. Někdo by měl vyvětrat. Někdo kdo dosáhne (narozdíl ode mě) na kliku od okna.
Čusík busík!
Omlouvám se za pozdní četbu, hezky napsaná pohádka-nepohádka. Je to dobře vymyšlené a taky je dobře, že to nemá poučení, na to každý přijde sám. Moc se mi příspěvek líbil.
Opraveno, díky, Goro!
Co se stalo s Brundibárem? To je otázka, která trápila už nejednoho čtenáře tohoto díla. Mám-li být upřímná, sama to nevím, ale hádám, že se proměnil v něco, co už nebylo tak docela čmelákem.
Tenhle příspěvek k TD jsem bohužel objevila až dnes a již rozumím, proč je v základních rysech tak velmi podobný Aruův příspěvek, časově později publikovaný - viz jeho komentář...
Tip. Je to pěkně napsané...
Copak se asi stalo s Brundibárem? :-)
............
čárka tam nepatří...
svěřila do opatrování?!", křičela holčička
:D
tak tohle je nejlepší co jsem dnes četl Lucko! a ani nevíš co jsi způsobila, ještě šest hodin, šest hodin do konce Gořina Tydýovskýho námětu, musím psát, neboť jsi mě inspirovala,... ale bude to šílené, počmárané šešity budou to nejmenší :D:D
Ale prd umím. Někdy se povede, ale že bych pokaždé přesně věděla, co dělám, to říct nemůžu :-)
Janina6 - mě se na tobě líbí, že i v situacích, kdy textu opravdu rozumíš (a já už jsem ti nějaké komplimenty myslím složil), tak se dokážeš zarazit a říci si - tak počkat, těžko mu asi rozumím lépe, než sám autor! A dokážeš se na text podívat autorovýma očima, což je (věř mi), vzácný a cenný dar, nejen tady na Písmáku!
Líbí se mi „škola byla příliš základní“. Radila bych trochu omezit užívání přivlastňovacích zájmen, hlavně tam, kde jsou z hlediska pochopení textu nadbytečná (známkovala dětem sešity, není třeba psát, že „jejich“) nebo se navíc i opakují (našly své sešity na svých lavicích). Trochu mi vadilo, že se pořád psalo o jen těch, kteří měli samé jedničky, nebo o těch, kteří měli samé pětky, jako by nic mezi tím neexistovalo. Ale čím dál jsem četla, tím mi bylo jasnější, že je to schválnost, stejně jako je schválnost i to zařazení do „pohádek“ a ten krásně ironický závěr… Mám radost a přidávám tip.
A potom se ta žákyně šla zeptat učitelky, proč to udělala. Ani nemusela, ale asi proto, že byla rozrušená. A ta učitelka jí řekla něco v tom smyslu, že co je správné, má být podtržené, prostě nechtěla o sobě říct, že je blázen. Nevím přesně, co řekla, protože já jsem ta žákyně nebyla A tak vznikají různé výroky, kroutí se a překrucuje....
Dobré připomenutí toho, jak pracují oči a srdíčko.
Holčička měla asi v první třídě přesvědčivou paní učitelku, když se učili, že mají dbát na pěknou úpravu v sešitě. Asi to byla pečlivá holčička, paní učitelka je dávala ze psaní jedničky a holčičce zůstaly pěkné vzpomínky. A pak přijde učitelka-grafický ignorant, které je výchovný záměr učitelky z první třídy úplně lhostejný! (Znala jsem jednu: Ta byla roztržitá, kontrolovala text a při tom ho celý podtrhla červenou propiskou. Žákyně ho měla bez chyby a dole se mohla uklidnit jedničkou jako cucavým bonbónem. :) )