Dneska je ti 55 let - Rozhovor s Kurtem Cobainem

Na tenhle rozhovor čekali všichni rockoví fanoušci bezmála 30 let. Přesněji řečeno 28 let. Od dubna 1994, kdy se po nedávném rozpadu skupiny Nirvana Kurt na dlouhou dobu ztratil a odmlčel. Kdy si pár dalších let se svými bývalými kolegy z kapely vyměňoval zprávy jen skrze právníky a soudy, stejně jako se úplně odstřihl od Courteney Love a dcery Francis Bean Cobain.

Dodnes vyrůstají nové generace na hudbě skupiny Nirvana. 28 let po jejím konci. Neuvěřitelné. Stejně jako je neuvěřitelné, že po tak dlouhé době se svět konečně dočkal rozhovoru s Kurtem Cobainem.

Rozhovor se odehrál v Kurtově domě v blíže neurčeném malém městě v USA. Jediné, co smíme prozradit je, že v blízkosti domu je řeka a nádherný výhled na zalesněnou horu.

Celý záznam rozhovoru jsem druhý den osobně odvezl Kurtovi k autorizaci. Mezi dveřmi mi obálku vrátil s tím, že to nechá na mně.

Takže, tady to je.

Dneska je ti 55 let.

Jo, je to fakt šílený. Kdo by to byl čekal, co?

(Vyfoukne oblak cigaretového dýmu a trochu smutně se zasměje. Vlastně už nic nenasvědčuje, že mám před sebou rockového bouřliváka a už vůbec ne hudební legendu devadesátek. Kurt ve svých pětapadesáti nejvíc připomíná spokojenýho tatíka z předměstí. Takže mi to nedá a rovnou se ho na to ptám.)

Jo, kámo, jo je to tak. Chci říct (dlouze se zamyslí) bylo to všechno šílený, dětství, rozvod, matka, fotr, začátky v kapelách, kytara a to jaký to nabralo vobrátky, ale… Uff.. Kurva, dobře, že je to pryč. Víš co myslím, kurva, vždyť mě to málem zabilo.

(V tuhle chvíli si uvědomím, že není pryč úplně všechno. Ty modré oči. Ty zůstaly. Pohled, který všichni fanoušci Nirvany dobře znají z klipů, plakátů a samozřejmě z MTV.)

Jasně. Říká se, kdo si pamatuje devadesátky, ten je neprožil. Jak to vidíš ty.

Hmm… Všechny tyhle klišé maj jedno společný. Něco na nich je. Ne, opravdu, dlouho jsem si zakazoval na to myslet, hledat ve svém životě všechna ta „Co?“ a „Kdyby“, ale je to tak. Vlastně si toho moc nepamatuju. Takže jo. Ale nemá cenu si něco nalhávat. Stálo to za hovno. Všechno bylo na vodě, kamarádi z mokrý čtvrti a všechen ten humbuk kolem mě… (V tuhle chvíli zmlkne a já si uvědomuji, proč tolik let nechtěl dávat rozhovory nebo vůbec být na očích.)

Omlouvám se, ale na druhou stranu, tolik let se o Tobě nic neví. Musel jsem se zeptat.

Jo jo, v pohodě. Hele, chlape, nechápej to špatně. Už je to dávno celé za mnou. Dneska se tomu vlastně směju. Teda, chápeš, pokud jde vo mně. Já mám jasno.

Ok, tak teda otočíme list. Co muzika, nesvrbí tě prsty?

Vlastně je dobře, že se ptáš. Nedávno tu byl Krist a trochu jsme jamovali. Nic hroznýho, nemám tu ani pořádný vybavení, ale, hele, bylo to vlastně fajn.

Co jste hráli?

Nebudeš tomu věřit, ale vlastně ani nevím, jen tak. Nechali jsme se unášet v pár akordech. Nic světobornýho. Prostě pár fotříků s kytarama.

Něco od Nirvany?

Hehe, kámo, ani notu. Já ti říkal, že tomu nebudeš věřit. (Zapaluje si další cigaretu a zdá se, že chce něco dodat, ale nakonec si to rozmyslí.)

A co pasivní muzika, posloucháš něco?

No jasně, mám tu spoustu desek, kazet, dokonce ještě nějaký kotouče. Je to vážně super. Sehnal jsem starý nahrávky Black Flag, anglickýho punku, ale třeba i Beatles. (Prohrabuje se kazetama a deskama u starýho sterea a oči mu svítí nadšením.)

A něco moderního, současnýho, co Tě třeba zaujalo?

Ne, vůbec. Rádia tady hrajou nejvíc country, takže je vlastně ani nezapínám a…

 A co Youtube nebo Spotify?

Jo ty myslíš tyhle digitální sračky, Napster a tak? Ne, to jde úplně mimo mě. Nikdy jsem na to nebyl, a ani nebudu. Víš jak, vzít do ruky desku, podívat se na obal, texty… Na tom zasraným displeji nevidím ani hovno. Navíc, bez Internetu a těhle sraček jsem víc v klidu. Nemám už ani mobil. Někde jsem ho ztratil…

Ok. Říkal jsi, že se tu stavil Krist. A co zbytek bandy? Co Dave Grohl?

Nene, ten tu nebyl, né že bych nechtěl, jen prostě nebyla příležitost, několikrát jsme si volali.

A? O čem?

Znáš to. O počasí, o tom, jak je pořád v luftě s Foo Fighters. A tak.

No vidíš, Foo Fighetrs. Co na ně říkáš?

Jedním slovem paráda. Ne vážně, po tom všem jsem děsně rád, že Dave šel dál. Teda, vždycky jsem věděl, že je z nás nejlepší muzikant, takže jsem o to raději, že konec Nirvany nebyl i jeho konec. Prostě to beru tak, že když jsem to posral já, nemusel jsem nutně posrat i jeho. I když ten konec, soudní tahanice a vůbec. Na to bych nejraději zapomněl, ale jak říká můj terapeut, na některý věci je dobře nezapomenout. Ale co už. Co sme si to sme si. Jsem rád, že je to za náma, i když jsem z toho vyšel jako totální kretén. Ale co bys čekal vod feťáka.

Hezky si na to narazil, co ty a závislosti?

Vidíš ne? (Směje se a ukazuje na hrnky vod kafe na stole a plnej popelník.) Kofein a cíga, to jediný mi zůstalo. Jo a nedělní Bingo v telce. Jsem skoro třicet let čistej, a ani jsem nemusel uvěřit ve zkurvenýho boha. (Zase záchvat smíchu a oblak kouře.)

Tohle je etapa, o které skoro nikdo nic neví, chceš nám to přiblížit?

Jo, vlastně už je to jedno, pravěk, člověče. Víš tehdy v dubnu 1994, když se Courteney sebrala (je to vůbec poprvé, co o své ex promluví po cca hodinovém rozhovoru) a odjela i s malou někam do háje jsem se probudil v prázdným baráku a nevěděl co dál. Fakt ne. Cejtil jsem se na konci. Úplně prázdnej, s dutou hlavou a tisícidolarovým návykem. A věděl jsem, že takhle už to dál nepůjde. Že buď… já nevim, buď to celý skončí anebo to skončím já, jestli chápeš. A tak jsem nechal dopis v zahradním domku, pár řádků, něco vo tom, že se vrátím, až budu mít jasno a prostě jsem vypadl. I když jsem vnitřně tušil, že se už nevrátím. Rozhodně ne sem. Ne do tohohle domu. Pokud vůbec někam

Kam si šel?

Víš jak, nejdřív jsem přemejšlel vo nějaký tý luxusní vodvykačce pro rockový a jiný legendy, ale pak jsem si zkusil představit, jaký to tam bude, a měl jsem jasno. Aspoň v jedný zkurvený věci jsem měl jasno. Že to nebude žádná vodvykčka. Ale luxusní hotýlek plnej pijavic, kterej vodsune můj problém o padesát tisíc dolarů a pár měsíců dál. Na to srát, kámo. Takže jsem se sbalil, vyndal zlatý stránky, zavolal do první pakárny, co jsem našel a objednal jsem si zasraný taxi…

A dál?

Dál? Hehe. Dál. Kámo, dál jsem se modlil ať ten taxík přijede dřív, než si to celý zase rozmyslím a poseru to, jako všechno ve svým dosavadním životě.

 

 

Evidetně přijel včas

Jo, to jo. To kurva jo. A víš, co bylo nejlepší? Ten chlápek vůbec netušil, kdo jsem. Prostě nějakej kluk z Indie nebo Pákistánu, co tu byl asi tejden i s cestou a samozřejmě dělal taxikáře, co jinýho. Naštěstí jsme ani dlouho nebloudili.

No a co bylo pak? To si prostě přišel, zazvonil a řekl jim, jsem feťák. Tady mě máte?

Jo kámo, přesně tak to bylo. Přesně tak. Jak říkám, ani jsem nemusel uvěřit v zasranýho Boha. První věc v mm životě, co začala dávat smysl, první věc, kdy jsem měl fakt štěstí, protože ten chlápek, co mě přijímal a první dny se o mě staral, byl prostě první člověk, co mě vnímal jako, kurva jako lidskou bytost a ne nějakýho zkurvenýho zpěváka, symbol nebo co já vim.

A co ostatní, nebyls tam přece sám?

Sám? Ne, byl tam se mnou přece Boddah.

Boddah, to je kdo? Taky feťák nebo ten doktor?

Ne, Boddah je prostě Boddah, to bys nepochopil.

(Z výrazu je mi jasné, že se o tom neche bavit, takže se neptám, i když bych sakra chtěl.)

A co rodina, Courteney? Francis?

Jo, to bylo těžký. Moc těžký. Ale zase rozvod v pakárně je vlastně další věc, co tam dává smysl. Měl jsem pocit, že některý právníci, co si tam pak podávali dveře, tam mohli rovnou zůstat. (Smích)

A Francis Bean?

Hele, když už do toho takhle šťouráš, tak ti to řeknu na rovinu. Když seš háčkovej závislák, tak co seš asi za fotra? Jakej vztah si kurva chceš k někomu vypěstovat nebo navázat, když jediný, co tě zajímá, ne vlastně, co tě ovládá je heroin? Byl jsem fotr jen na papíře. Tečka. Sere mi to, ale kurva, čas nevrátím. A přesně to jsem řekl i Courteney, ať si vyndá hlavu z prdele a začne přemejšlet aspoň vo tomhle. Ale to je jiná písnička.

Vídáte se? Myslím s ex a s dcerou?

Ne. Sorry, ale ne. Nemám, co bych jim řekl. Na rozhovory typu „neberte drogy“ je už trochu pozdě, ne?

(Je vidět, že je to silné téma, na chvilku vstane, a já se bojím, že rozhovor skončil. Pak se ale posadí, zapálí si další z nekonečné řady cigaret, dlouze potáhne a ptá se, co tam mám dál.)

Letos to bylo 30 let od Nevermind

Vážně? Vidíš, to jsem nějak prošvih. Tak mě napadá, že ten klučina z obalu už je pěkně starej kokot. (Smích.)

Vím, že jsi už několikrát říkal, že Nirvanu od rozpadu vůbec neposloucháš, ale přece jen, je to milník. Album, které definovalo grunge. Neposlechneš si ho někdy znovu?

Vím, co chceš říct, ale v tomhle tě zadržím. Když jsme to album dávali dohromady, když se rodili, když jsme narychlo dopisovali texty ve studiu, když jsem to řešil s klukama, s Davidem (tady Kurt myslí D. Geffena), tak jsme řešili milion věcí, ale ani jedna nebyla, že to bude milník nebo nějaký album, co definuje něco zasranýho. Ne. Byla to prostě rokcknrollová deska, kterou jsme se všichni snažili v tu chvíli udělat nejlíp, jak jsme uměli. Tyhle věci jsou vždycky strašně vošemetný, protože jsou všechny v retrospektivě. Jo, možná, teď po třiceti letech je to album možná známý nebo zajímavý, ale tehdy? Kurva, měl jsem pocit, že když začnou v rádiu hrát jednu skladbu, tak je to sakra úspěch. Vidíš? Žádnej genius, žádnej vizionář, prostě týpek s kytarou, co mu zrovna bylo trochu na blití z vlastní existence. A ještě jedna věc. Dej si to do kontextu. Vydáním Nevermind jsme odpálili všechny ty sračky, který mě málem zabily, kámo. Takže ne, neposlechnu. (Šibalský úsměv.) Ale ty si klidně posluž. Jenom někde jinde. (Smích.)

A co na závěr? Kde se vidíš v šedesáti?

Čekal jsem nějakou takhle debilní otázku, ale když už se teda ptáš. Vidím se tady, ve svým domku, je mi tu sakra dobře, kámo. Možná si pořídím psa a budu nadávat, že mi tu všude sere a možná zavolám svý ex. Kdo ví kám, kdo ví.

A muzika?

Co s ní?

Aha. Tak díky za rozhovor a hodně štěstí.

Díky, ale štěstí s tím nemá co dělat, kámo. Měj se.

 

 

Nasedám do auta a odjíždím. Naladil jsem první rádio a fakt tam hrajou jen country. Takže to dá trochu práci a málem sraženou značku, ale nakonec chytám celostátní stanici akorát, když doznívá Lithium. Každý jiný den by mi to bylo jedno, ale tohle je fakt jak ze špatného filmu. Pousměju se a přemýšlím. Jak by to asi dopadlo, kdyby se v dubnu 1994 ten taxikář opozdil…

M. L.

 

 

 

 

 

 

 

---