Satanské dvojče ve sklepě

„Jak se má maminka, Adélko? Už je zdravá?“

„Zdlavá jako žípa,“ zašišlala Adélka a zatvářila se jako mrkací panna, jak to mají dospěláci rádi. Markéta se rozesmála a pohladila Adélku po blonďaté hřívě; byla jako samet vyšperkovaný rozesmátými beruškami, které předstíraly, že se z nich staly sponky.

Učitelka se obrátila k Viktorovi, který si přesypával jednu prázdnou bábovičku do druhé, očima těkal po plaňkách barevného plotu, jako by o něčem usilovně přemýšlel.

„Co tvoji rodiče? Jak se jim daří?“

„Mají se fajn,“ řekl Viktor. „Ale máme problém, o kterém nesmím mluvit,“ dodal.

„Mně to povědět můžeš, nikomu to neřeknu.“

„Slibuješ?“

„Slibuju. Na mou duši, na psí uši a na kočičí svědomí.“

„Máme ve sklepě satanské dvojče.“

„Nemyslíš spíš čerta?“

„Kdepak čert, toho bych se nebál,“ zakroutil hlavou Viktor. „Je to moje dvojče, ale je to satan.“

„Kdo ti to řekl?“

„Táta. I máma.“

Na Markétinu tvář padl stín. Viktorova tátu viděla jen jednou a vypadal jako starý metalista, který se belhal o holi a smrděl rumem. Viktora si vyzvedávala jeho maminka. Bývala neupravená, koukala do podlahy, když se Viktor oblékal, a pak rychle odkráčela.  

Dětské povídačky. Na satana nevěřila, ale bůh ví, co za tím je…

Když odešlo poslední dítě a školka ztichla, zavolala Markéta tetě, která dělala na matrice. Třeba je to pitomost, třeba jí volá zbytečně, ale cítila, že je její povinnost ověřit, jak se věci mají.

„Ahoj teto. Něco bych potřebovala.“

„Povídej.“

„Mám ve školce jednu nesrovnalost. Podívala by ses prosím, jestli má Viktor Ledna sourozence, mělo by jít o jeho dvojče. Narodil se osmnáctého února dva tisíce osmnáct.“

„Jasně. Jenom chvíli počkej,“ prohlásila teta a odložila sluchátko. „Jo, má dvojče, kluka.“

Domovní zvonek prořízl večeři jako břitva.

„Ty někoho čekáš?“ zeptal se otec.

„Ne,“ odvětila matka.

„Proč mlčíš?“ obořil se na Viktora. „Je to snad tvoje práce?“

„Nevím, kdo to je.“

„Nekecej!“ okřikl ho, nakvašeně se odlepil břichem od stolu a namáhavě seskákal tři schody, které ho dělily od vchodových dveří.

„To jsou k nám hosti, paní učitelko.“

Viktor se rozklepal, až se pod ním rozvrzala židle. Paní učitelka přišla zkontrolovat jeho dvojče. Proč jenom nemlčel, jak mu rodiče kladli na srdce?

„Posaďte se,“ vyzval ji otec.

„Příliš vás nezdržím. A dopředu vám říkám, že je mi to nepříjemné, protože sama nejlépe vím, co všechno jsou děti schopné si vycucat z prstu,“ řekla a rozhlédla se po nepřátelských tvářích, které ji obklopovaly. „Ale zeptat se musím. Má Viktor sourozence?“

Matka polkla nasucho.

„Nemá, jak vás to proboha napadlo,“ zamračil se otec.

„Zeptám se jinak,“ řekla Markéta a její hlas zněl nezvykle tvrdě, „máte sklep?“

„Máme sušárnu. Chcete ji vidět?“

Z útrob domu se ozval šílený jekot, až sebou škubla. Potom se přidaly tlumené rány, které narážely do dřeva s narůstající silou.

„To bude sousedovic kočka. Leze sem okýnkem, jak se jí zlíbí, a…“

„Mlčte!“ okřikla ho Markéta. „Přines mi trochu vody,“ poprosila Viktora.

„Mně tohle normální nepřijde,“ řekla, když dopila skleničku a několikrát se zhluboka nadechla. „Jestli mi to nevysvětlíte, jdu zítra na policii.“

(…)

„Promiň, tati. Neměl jsem jí to říkat.“

„Mně se neomlouvej,“ spráskl ruce otec. „Ale všechny jsi tím vystavil nebezpečí.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se matka tiše.

„To je právě to, co nevím. Jedna věc je jistá – nesmí se za žádnou cenu dostat ven!“

V tu chvíli se ze sklepa ozval kopanec do dveří, který je rozrazil.

Markéta si to namířila k Viktorovi přes celou zahradu, ochomýtal se kolem pískoviště a fascinovaně bral do ruky jednu bábovičku za druhou. Vypadal spokojeně, což bylo pro Markétu to hlavní.

„Mluvila jsem s rodiči. Jsem moc ráda, že se to vysvětlilo.“

„Neměl jsem si vymýšlet, promiňte.“

„To zas ne,“ nesouhlasila Markéta, „jsi ještě malej kluk. A malí kluci si někdy vymýšlejí, jinak to ani nejde.“

„Přidělal jsem vám problémy, už se to nestane.“

Mluví jak dospělý, uvědomila si Markéta. Nemá to jednoduché, jeho rodiče jsou přinejmenším zvláštní. Ale rozhodně to nejsou trýznitelé dětí nebo satanisti. Vše bylo uvedeno na pravou míru. Viktor sourozence neměl, šlo o chybu, jak jí následně potvrdila i teta. Ve sklepě nikoho netrápili, měli jenom sušárnu s rezavou pračkou, jejíž poslední tanec byl příčinou úděsných skřeků a ran do dveří.

„Běž si hrát a už na to nemysli,“ řekla Markéta a pohladila ho po tmavých vlasech. Kdyby se bývala lépe podívala, povšimla by si mateřského znaménka na krku, které ještě včera neměl. Jeho tvar by jí napověděl, s kým má tu čest.

Viktorovi rodiče vyšli ze školky. Pokračovali na autobusovou zastávku. Beze slova minuli zarostlé křoví, z něhož vykukovaly šípkové trny. Lidé se jim vyhýbali obloukem. Vypadali, jako by právě unikli ze spárů smrti, zlomení a ponížení.