Velký návrat Kukýýýnky - Sedmý díl - Městské blití

Učitýl se dlouhým pohledem zadíval do mapy, stál přesně na místě vyznačeném na mapě jako X, před cedulí Bloudínov. S vítězným úsměvem vycenil chrup.

"No tak pojďme, pane učitýl, určitě budou tadýýýýý." zvolala maminka Kukýnky HuránaBloudínov, která se cestou mezi díly v zájezdním hostinci pro dobrodruhy převlékla do tradičního oděvu zlodějů nijaké barvy se slušivou kapuckou s roztomilýma ouškama, aby nebudila pozornost a v minisukni, protože to byl ženský oděv.

"Ne tak hrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr," zvolal učitýl a chytil maminku HuránaBloudínov za límec, "toto město je začarované." Dodal tajemně.

"Óòóòóòóò", vykřikla maminka Kukýnky a Copinky, "to jsem nevěděla." Zabodla své akvamarínové oči s tázavým úkosem na učitýle, co se jako děje a zvedla při tom pro jistotu i obočí, kdyby učitýl byl nedovtipa. Učitýl byl naštěstí dosti dovtipa a téměř četl mamince HuránaBloudínov myšlenky.

"O tomto městě kolují legendy, že kdo vstoupí na jeho půdu, zapomene na svůj život."

"To je strašné pane učitýl, co budeme děláàáàáàáàt??????"

"Je jenom jeden způsob!" Usekl větu učitýl, aby dodal svým slovům významnou odmlku a napnul čtenáře. "Sepíšeme si svoje životopisy!!!!!!!! A důvod proč tu jsme!!!!! A tak nezapomene... jedině! Že bychom je někde ztratili, nebo prodali za výhodnou cenu u místního obchodníka za pár zlatých."

"Éèéèéèéèéè, pane učitýl, vy jste geniální, zbožňujuuuujuuuuuuuu vás!!!!!!!!!!!!!" Načež se učitýl nenápadně zarděl pod fousy.

Mezitím Kukýnka s Copinkou zkoušely rozjet nespočet obchodů, ale žádný jim nevyšel, až tak, že Copinka z toho vyrostla a byla dokonce o celý milimetr vyšší než Kukýnka.

"Jsme úplně marný Copinko."

"To jsme Kukýnko, ani to žebrání nám nejde."

"Ještě že jsme pohádkový bytosti." Pronesla bezmyšlenkovitě Kukýnka, jenže to zasáhlo Copinku, jako kulový blesk žádající v hotelu o nocleh. Copinka se bez dechu zadívala na Kukýnku a v tom ji to došlo, že tu uvízly.

"Kukýýýýýnkòòòòòòò!"

"Áàáà, co ječíš?"

"My... jsme... tu... zabloudili." Kukýnka s vytřeštěnýma vočima zírala na Copinku a taky se jí pozvolna rozjasňovalo.

Učitýl s maminkou Vímkdojsem kráčeli sebejistě městem s torničkami a nezbytnými inventáři, kde měli uložené životopisy. Magie Bloudínova se od nich se syčením odtahovala kráčejíc do zapadlých uliček plných krys a odpadků. Obyvatelé na ně s úžasem zírali, jako na nějaké bájné hrdiny. Maminka Vímkdojsem zatím cestou okradla pro cech zlodějů pár okolo jdoucích, protože měla ve městě několik questů. Krást se sice nemá, ALE v rámci úkolu je to DOVOLENO! Vyptávali se nalevo i napravo, než znavení usedli do hospody, zdroj informací a všeho vědění. Hospodský, zvaný Šmíra za mrzkou cenu prodával informace žíznivým poutníkům. To si ale naběhl na zlodějskou kudlu Vímkdojsem, když jeho informace na lístku sepsaná byla potají zcizena z jeho inventáře v truhličce pod pultem.

Kukýnka s Copinkou se už sebraly ze země s přišlou pamětí, která se zdála, že s nimi opět kamarádí. Chtěli se vrátit domů, ale Kukýnka se významně zamyslela.

"Copinko, musíme se tu trochu porozhlídnout, určitě nás hledají a co když taky zapomněli."

"No jóóó vlastně, tedy pokud to nedali vyšetřit Vrtiškovi s Lindou a malou Lindou."

"O tom pochybuju, to spíš bychom se dočkali Ťapšlapa s jeho legendárním vousem."

"Nooooo a Kukýnko, odkud tohle všechno vlastně víme?"

"Ach!" Zadívala se Kukýnka upřeně na čtenáře, ale nedodala více.

Zatím v hospodě učitýl s maminkou Vímkdojsem prohlíželi ukradený papírek s razítkem ukradeno, aby byl předmět doličný pro stráže snadno identifikovatelný. Dočetli se o dvou naprosto beznadějných živnostnicích a tom co již čtenáři ví a proto netřeba se v tom dále patlat. Dopis končil zásadní větou: 'Zloděj najde své děti v hospodě...' Ve Vímkdojsem hrklo a a zableskla si ji jiskra v jantarovomedovožlutých očích se smaragdovými třpytkami geometricky uspořádanými ve směru od středu k okrajům duhovek, které se od sebe na první pohled nelišily.

V tom se otevřely dveře hospody a vešla Kukýnka s Copinkou a došlo ke šťastnému setkání. Protože k takovému setkání dochází v Bloudínově jednou za deset let, objednal učitýl pro všechny čtyři démona alkohola a zřídili se pod vobraz boží, díky tomu k nim mohla policie bloudit až do rána, aby je s úspěchem neodvezla na záchytku a hrdinové příběhu se mohli nepolapeni problejt až z Bloudínova, motající se v bezvědomí po ulicích.