Hvězdná pěchota - Ve víru krve a zeleného slizu

Rok 1997, filmové ateliéry v Los Angeles. Rekvizitář kontroluje optimální teplotu vody. Za několik okamžiků totiž začne natáčení scény hromadného sprchování. Ženy a muži pouze tak, jak je příroda stvořila. Režisér už souhlasil s tím, že na place bude přítomen pouze on a jeho kameraman, ale tento komfort hercům patrně nestačí. Alespoň ne všem. Mladá rusovlasá herečka Dina Meyer chce víc. Touží po férovém přístupu. Očekávaný odpor se překvapivě nekoná. Paul Verhoeven i kameraman Jost Vacano teatrálně odhazují svršky a spodní prádlo. Může se jít na věc. Voda začne téct, herci se sprchují, vedou naučené dialogy a mezi nimi kličkuje nahý režisér i se svým obdobně oděným kameramanem. Co by filmař pro své dílo neudělal, že?

 

Hořká příchuť smíchu

Říká se, že humor je vážná věc a pokud má navíc patřičně nabroušený břit, může v lidech vyvolávat i hořkosladké pocity. Satira se odpradávna pojí především s literaturou, což ovšem nutně neznamená, že její stopy nemůžeme nalézt i ve světě filmu. Naopak. Chuť něco zesměšnit a ironickým způsobem kritizovat různá odvětví společnosti není cizí ani řadě známých filmařů. Satira je tedy dílo jakékoliv druhové formy, které odráží autorův výsměšný a odmítavý postoj k … čemukoliv. Tento specifický druh humoru to s lidstvem táhne už od dob Římského impéria, a jak správně tušíte, politická mašinérie byla prvním cílem, z níž si řada tehdejších spisovatelů a ochotníků utahovala. Pokud je satira chytrá, věcná a vtipně podaná, nachází zpravidla velkou oblibu u široké veřejnosti. A ano, satira může být i hloupá a zbytečná.

Za jeden z prvních čistě satirických snímků můžeme označit legendární dílko Diktátor (1940). Doba němých filmů byla tou dobou pomalu za zenitem, ale Charlie Chaplin dokázal kouzlo poctivé grotesky oprášit a dát jí čerstvý nátěr. Bravurním způsobem zde ztvárňuje dvě odlišné polohy. Židovského holiče na útěku a diktátora Hynkela, což je ve své podstatě karikatura říšského kancléře Adolfa Hitlera. Cílené narážky na antisemitismus, parodování mechanismů Třetí říše a zesměšňování samotného vůdce. V mnoha ohledech nadčasový film. Pokud se zaměříme na současnou scénu, pak za zmínku určitě stojí snímek K zemi hleď (2021). Režisér Adam McKay si rád střílí ze všeho a ze všech, což dokazuje i ve svém posledním příspěvku. Ovlivňování sociálními sítěmi, nezdravý vliv médií, světová pandemická krize. Je tu zkrátka vše, a výsledkem je komedie doprovázená nepříjemným mrazením v zádech. 

Tím se plynule přesouváme k zásadnímu jménu tohoto článku. Rodák z Amsterdamu Paul Verhoeven patří mezi hrstku režisérů, kteří nikdy zcela nepodlehli jasně stanoveným pravidlům hollywoodských studií. Dokázal si zachovat svou tvář i jedinečné výrazové prostředky a nestal se lacinou karikaturou sebe sama. Třeba na rozdíl od Němce Rolanda Emmericha, který se v továrně na sny rovněž úspěšně etabloval a zcela propadl jejímu systému. Verhoeven si stůj co stůj udržoval evropské cítění a snažil se do zatuchlého hollywoodského ekosystému přinést čerstvý vánek. Bohužel. Režisér a jeho kousavá, často satirická kritika společnosti nenašla v Americe pochopení. Byl to předem prohraný, i když nesmírně odvážný boj. Jakoby Paul Verhoeven s každým dalším filmem pokoušel trpělivost svého publika. Zatímco Američané se k bolestnému dloubání do žeber stavěli odmítavě, Evropa jeho zaoceánské velkofilmy přijímala s otevřenou náručí.

S příchodem druhé poloviny devadesátých let si však režisér naložil opravdu velké sousto. Za podpory tučného rozpočtu se rozhodl spojit dvě na první pohled neslučitelné věci. Military sci-fi a satiru. Mýdlové seriály pro mladé, doprovázené ostrým dusotem válečné obuvi. Extrémní patriotismus škrtající svou nabubřelostí o hranu fašistických ideí. Taková troufalost, taková odvaha! Než si ale pozadí vzniku snímku Hvězdná pěchota (1997) podrobně zmapujeme, budeme si nejprve muset přiblížit stejnojmennou literární předlohu, z jejichž základů Verhoeven vycházel. A nutno podotknout, že režisér si knihu opravdu překopal k obrazu svému. Tak tedy: „Chcete vědět víc?“

 

Vizionář za psacím stolem

Na román Hvězdná pěchota (1960) můžeme nahlížet rozličnou optikou, neboť tak kontroverzní a do značné míry radikální kus literatury bude v každém čtenáři rezonovat svým vlastním jedinečným způsobem. Nikdo ovšem nemůže zpochybnit fakt, že se kniha stala absolutní klasikou na poli vědecko fantastického žánru. Základní dějový koncept je přitom až triviálně prostý. V daleké budoucnosti si lidstvo podmanilo značnou část vesmíru a spoustu nejrůznějších planet. Bylo otázkou času, kdy narazí na tvrdý odpor, a ten nakonec doopravdy přišel. Nesl podobu nebezpečných brouků odhodlaných vyhladit lidské plémě. Neohrožená armáda složená z hvězdné flotily a mobilní pěchoty se s nepřítelem musí vypořádat za každou cenu. Totální vyhlazovací válka začíná!

Spisovatel Robert A. Heinlein použil sci-fi motiv pouze jako základní stavební materiál, který mu posloužil k vyjádření jeho politických názorů a s nimi spojených nekompromisních myšlenek. Jeho smyšlená společnost ctí hodnoty a pravidla opírající se o pevné ideologické pilíře stanové státem. Člověk, jenž odmítá bránit společnost, si nezaslouží státní ochranu. Zajímavé je, že vstup do Federální služby je zcela dobrovolný. Jedinec, který projde extrémně náročným vojenským výcvikem a odkroutí si dva roky, je, pokud se tak sám rozhodne, propuštěn. Hlavní výhodou po ukončení služby je získání plného občanství a s ním spojeného práva volit. Heinlein odmítá mechanismy skutečných státních aparátů umožňující nejrůznějším existencím svobodně volit a vybírat si budoucí politické zástupce. Naopak. Právo volit je cenná výsada, jejíž moc si člověk musí zasloužit a především ji pochopit. 

Heinlein nikoho neutlačuje. Běžní daňoví poplatníci mohou svobodně cestovat, zakládat rodiny a podnikat, ale nikdy nebudou moci volit. Lidé bojují pořád a válka s brouky představuje pouze jednu z mnoha. Ostatně, válčení je nedílnou součástí románu a zároveň jeho nosnou myšlenkou. Druh, který ztratí agresivitu a touhu bojovat, je odsouzen k záhubě. Federální služba připomíná obrovské síto, jehož těsnou mřížkou projdou jen ti nejschopnější. Žádní feťáci ani jiné podvratné živly, ale rovní cílevědomí jedinci upřednostňující prospěch celku před své vlastní osobní zájmy. Jedině takový občan nebude s tvrdě získaným volebním právem zacházet ledabyle a nezodpovědně. Kriminalita v Heinleinově světě takřka neexistuje, neboť udržet pořádek ve společnosti, kterou řídí lidé stavící blaho všech nad své vlastní, je podstatně snadnější. 

V knize se nachází i jedna velmi zajímavá pasáž. Učitel dějepisu probírá dávnou minulost a popisuje rozpad naší současné společnosti. Dle učitele měli tehdy zločinci více práv než svobodný člověk a žili si ve fešáckých kriminálech. Právo volit měl každý včetně mladých, často pochybných delikventů, které chránil stát a rodiče za ně nenesli zodpovědnost. Fyzické tresty byly zrušeny a odporný vrah mohl být prohlášen klidně za nemocného, přičemž jeho léčbu dotoval stát. Trest smrti se stal přežitkem a světem cloumala přehnaná korektnost. To a mnohé další věci nakonec způsobily totální rozkol lidstva. Upozorňuji, že knihu začal Heinlein psát již v roce 1959, tudíž usuzuji, že měl vedle sebe zázračnou křišťálovou kouli, jinak si to vysvětlit nedokáži. 

S románem Hvězdná pěchota se táhne i jeden odvěký mýtus. Každý, kdo Heinleina obviňuje z propagace fašismu a nacionalismu, otevřeně přiznává, že knihu nikdy nečetl, nebo ji přinejmenším nepochopil. A pak je tu ještě jedna skupina lidí, respektive jeden člověk. Paul Verhoeven, který si ze slavné sci-fi klasiky udělal prdel a totálně jí ohnul do podoby satirického výsměchu armádě, propagandě, zmanipulovaného zpravodajství i laciným cajdákům pro náctileté. To je onen zásadní rozdíl mezi knihou a její filmovou adaptací. Robert A. Heinlein myslel vše naprosto vážně, kdežto odvěký provokatér Verhoeven se všemu naopak vysmívá. Nastal čas se pomalu přesunout do devadesátých let. Po grandiózním úspěchu filmu Základní instinkt (1992) přišel režisér vzápětí i se svým doposud největším propadákem, a právě zde bych rád začal s vyprávěním.

 

Druhá šance

Los Angeles, březen roku 1996. V prostorách hotelu Rooswelt se předávají ceny Zlatá malina, určené nejhorším filmům za rok 1995. Historie každoročního ceremoniálu sahá hluboko do osmdesátých let a zatím se nenašel nikdo, kdo by si pro cenu v podobě pozlacené maliny usazené na filmový pás přišel osobně. Proč taky? Kdo by měl tu kuráž dostavit se v předvečer udílení Oscarů do nějakého hotelu a před lidmi převzít tak potupné ocenění? Hádáte správně. Absolutním vítězem se stal snímek Showgirls (1995) s třinácti nominacemi a Paul Verhoeven seděl v publiku. Po vyhlášení se režisér s pobaveným úsměvem dostavil ke stolku s mikrofonem, poděkoval za vřelý potlesk a mimo jiné řekl: „Když jsem točil v Evropě, byly mé filmy označené jako dekadentní, perverzní a divné. Proto jsem se sebral a usadil v Americe. Bude to už deset let a místní kritika označuje mé filmy za dekadentní, perverzní a divné. To znamená, že jste mě tu přijali a jsem součástí vaší báječné společnosti. Děkuji.“ 

Je to tak. Showgirls byl ekvivalentem prvního výrazného klopýtnutí nizozemského režiséra. Film v kinech shořel takovým způsobem, že nedokázal pokrýt ani své nemalé náklady. Nahota a kadence sexuálních scén nepředstavovala u eroticky pojatého filmu problém. Uvolněná atmosféra devadesátých let umožňovala tematizování pornografie v mainstreamových filmech. Vzpomeňme si na vzestup a pád kontroverzního porno magnáta ve snímku Lid versus Larry Flynt (1996) nebo atraktivně natočenou exkurzi do světa pornoprůmyslu jménem Hříšné noci (1997). Zakopaný pes filmu Showgirls ležel někde jinde. Verhoeven se totiž vůbec poprvé odvážil kritizovat svědomí a dvojí morálku Američanů, a ti na takové výpady od nějakého přivandrovalce nebyli zvědaví. 

O co ve filmu vůbec jde? Ambiciózní dívka Naomi zcela propadá pozlátku Las Vegas. Začíná jako druhořadá striptérka, co se snaží dostat na vrchol, který představuje pozice renomované tanečnice. Její kariérní cestu lemují křiklavé neony, prohnilý showbyznys, podvratné reklamy, zloději i feťáci, přičemž Naomi postupně přichází o veškeré iluze. Snímek značnou část publika nesmírně iritoval, neboť filmové Las Vegas šlo do značné míry vnímat jako metaforu na Hollywood, potažmo metaforu na celé USA. Chybování v továrně na sny se neodpouští a Paul Verhoeven dostal po svém debaklu dost možná poslední šanci. Jeho další film musel být vnímán jako velkolepý návrat. Povstání z prachu, povstání bájného Fénixe. Jak toho dosáhnout? První dvě díla, s nimiž Verhoeven v Hollywoodu bodoval na plné čáře, vycházely primárně ze sci-fi žánru. Nastal čas navázat na přetrženou nit a pomyslnou sci-fi trilogii uzavřít. 

 

Černý kůň Hollywoodu

Na chvilku se ale ještě zastavme v osmdesátých letech. Vstupenkou do USA se stal koprodukční snímek Maso a krev (1985). Pro Verhoevena nefalšovaná zatěžkávací zkouška. Drsná středověká rubanice se potýkala s nemalými organizační problémy, které režisér nakonec ustál a dotáhl projekt do zdárného konce. Jeho odhodlání a schopnosti udělaly na americké producenty dojem. Pokud člověk dokáže zdatně plavat v moři plném žraloků, jak si asi povede na slunné pláži s veškerým servisem a volnou rukou? Vložená důvěra se všem vyplatila měrou vrchovatou, protože RoboCop (1987) i Total Recall (1990) se staly kasovními trháky. Oba filmy navíc nesly jedinečný podpis. Jakousi poznávací značku, podle níž každý bezpečně poznal velmi specifický režijní styl a neotřelé výrazové prvky. A teď primárně nemyslím potoky krve, které jsou pro tvorbu Paula Verhoevena tak příznačné.

Kritika mocných státních korporací, zesměšňování médií a poukazování na chyby státu patří rovněž k základním poznávacím znakům nizozemského režiséra. Na počátku jeho zaoceánské kariéry však nebylo nic předem jasné. Verhoeven se ocitl v úplně cizím prostředí a netroufl si rozehrát svou ostrou hru naplno. Popravdě ani nevěděl jak. Tehdy dostatečně neznal americkou společnost a její kulturu. Hned zkraje dostal k dispozici několik scénářů a po delším váhání sáhl po sci-fi žánru, protože ten mu nabízel jistou kompenzaci. Druh komfortní zóny, potažmo štít, za nějž se mohl do značné míry schovat a zpoza krytu publiku servírovat své myšlenky. Sci-fi se tolik neopírá o realismus a není kulturně definované. Získané znalosti o společnosti mohou být chytře nahrazeny fantazií o společnosti. Únik od reality do imaginárního světa poskytl režisérovi, jakožto člověku zvenčí, možnost poukázat na přehnaně zkomercionalizovanou a médii otupělou Ameriku pozdních osmdesátých let.

RoboCop i Total Recall mají ještě další společný aspekt, který staví na piedestal. Moc korporací a jejich negativní dopad na obyvatelstvo. Bezohledná privatizace veřejných služeb, gentrifikace měst a chudých kolonií. V čele každé takové prohnilé společnosti stojí zpravidla jeden vůdce. RoboCop má Dicka Jonese, presidenta společnosti OCP, kdežto ve snímku Total Recall zastupuje zlou stranu majetnický guvernér marťanské kolonie Vilos Cohaagen. Za ironii můžeme považovat fakt, že oba arcipadouchy si zahrál totožný herec Ronny Cox. Dvojice sci-fi snímků u amerického publika fungovala. Verhoeven získal statut režiséra, který se nebojí riskovat. Skrytý trumf továrny na sny. S veleúspěšným thrillerem Základní instinkt si svou pozici ještě upevnil. Po kardinálním nárazu s eroticky laděnou moralitkou se návrat do daleké budoucnosti logicky jevil jako sázka na jistotu. Ovšem jak čas ukázal, ve světě velkých filmů není jisté absolutně nic.

 

Vlastní cesta

Ta kniha ho vyloženě nebavila. Vlastně ji ani nedočetl do konce. Bylo to pro něj příliš pravicové, příliš militantní a román v něm navíc vzbuzoval bolestné vzpomínky na Němci okupovanou vlast. Paul Verhoeven věděl, co je válka. Těla rozstřílená na kusy a trosky hořících letadel viděl již jako pětileté dítě. Obrazy, které se člověku vypálí navždy do mysli a straší jej do konce života. Sci-fi? Fajn, šlo o rozhodnutí producentů, ale proč zrovna Hvězdná pěchota? Bylo mu to sice proti srsti, ale Verhoeven musel uznat, že některé úvahy i celé pasáže obsažené v knize měly něco do sebe. Jenže jak naložit se zbytkem? Po fiasku s filmem Showgirls si režisér nemohl vybírat, a tak musel přijmout realitu takovou, jaká v daný okamžik byla. Naštěstí tu byl jeden zajímavý člověk. Scénárista Edward Neumeier, s nímž už Verhoeven pracoval na snímku RoboCop. Nešlo sice o mistra psaného slova, ale jednu velkou výhodu v sobě Neumeier skýtal. Byl vášnivým fanouškem románu Hvězdná pěchota. Paul Verhoeven scénáristu navštívil koncem roku 1996. Po krátkém přátelském rozhovoru mu knihu ukázal a řekl: „Udělej mi z toho zábavnou věc.“

Hlavy dohromady nakonec museli dát oba pánové. Verhoeven se postaral o námět a Neumeier na něm postavil scénář. Již od začátku se vycházelo z předpokladu, že půjde o satiru, alespoň tedy z valné části. Režisér nechtěl knižní předlohu rozmetat úplně na kusy a převzal z ní základní dějový oblouk, který následně jako tenkou nit protáhl celým vznikajícím scénářem. Hlavní postavou měl být stejně jako v předloze Johnny Rico. Mladík, jenž z rozmaru vstoupí do Federální služby a skrze ostrý vojenský dril i adrenalinové střety se smrtonosnými brouky postupně propadne kouzlu armádního systému a totalitní ideologii. Tímto způsobem režisér a scénárista vytvořili pomyslné torzo, na nějž posléze naroubovali další dějové segmenty. Šlo v podstatě o věci obsažené v knize, ale Verhoeven vše zkroutil a následně přetavil k obrazu svému. Na konci procesu stálo hotové monstrum. Oživený, groteskně vypadající Frankenstein!

Scénář se tvaroval za pochodu a byl neustále obohacován o nové a nové nápady. Verhoeven například nikdy nepochopil masivní oblibu přihlouplých, absolutně nerealistických seriálů pro mladé jako jsou Beverly Hills 90210 (1990) a Melrose Place (1992). Když v devadesátých letech volal svému kamarádovi, aby mu vylíčil otřesný vkus Američanů, s hrůzou zjistil, že oběma seriálům se daří velmi dobře i na starém kontinentu. Reklama na krásný vzhled a plytké vztahové románky se automaticky staly součástí scénáře. Dalším nosným prvkem mělo být zúčtování s nacistickým Německem a totalitními režimy všeobecně. Verhoeven si plně uvědomoval jednu podstatnou věc. Pokud začne hlásat pravdu o tom, kterak je fašismus špatný a že jeho zlovolná politická ideologie nefunguje, nebude mít jeho hlas dostatečnou odezvu. Proto tuto ideu obrátil naruby a vymyslel perfektní, fašisticky pojatý svět, kde je vše nádherné, plně funkční, se spoustou krásných lidí. To už nebyl pouhý scénář, ale hotová třaskavá směs.

 

Válka něco stojí

Těžko říct, zda by Verhoeven s takovým materiálem uspěl, nebýt producenta Alana Marshalla. Tento chlápek sice produkoval snímek Showgirls, ale naštěstí stál také za skvělým Základním instinktem. Věřil v potenciál režiséra, byl hluboce přesvědčen o jeho talentu a schopnostech. Jeho přímluva u velkých studií se stala klíčovou. Produkční společnosti Jon Davison Productions, TriStar Pictures a Touchstone Pictures daly do banku zhruba sto pět milionů dolarů. Tučný rozpočet pro velkoprodukční sci-fi. Zároveň i největší rozpočet, s jakým Paul Verhoeven kdy pracoval. Pro srovnání - v době, kdy film vznikal, by stejná suma musela nizozemské kinematografii vystačit na deset let. Původní tlačení na angažování zvučných hereckých jmen odpadlo, jakmile se finanční výše dotkla stropu. Platit další herecké hvězdy už by opravdu zavánělo hazardem, nehledě na skutečnost, že Verhoeven chtěl mít ve filmu převážně neznámé nebo začínající herce. Na řadu tak konečně přišlo modelování samotného světa a příprava speciálních efektů.

 

Bojiště budoucnosti

Vložené peníze odpovídaly zamýšleným, pompézně pojatým bojovým scénám a nákladným digitálním trikům. Na ničem se nešetřilo. Produkční návrháři a kreslíři vytvořili ve spolupráci s režisérem řadu detailních storyboardů. Phil Tippett a Oscarem ověnčený tvůrce speciálních efektů Scott E. Anderson stojí za celkovou podobou vesmírných korábů a bojových obleků mariňáků z pojízdné pěchoty. Zamýšlené fašistické tónování filmu se odráželo v monumentálně pojatých stavbách inspirovaných nákresy Alberta Speera, vrchního architekta Adolfa Hitlera. Dlouhé kožené pláště příslušníků vojenské rozvědky zase připomínají uniformy vysoce postavených nacistických pohlavárů. Ostatně, nejrůznější dekorace, které film lemují, až nápadně poukazují na symboly Třetí říše. Výsledná podoba filmu záměrně evokuje ideologii fašistické společnosti smíchané s estetikou nacistického Německa.

Další částí skládačky, jež měla tvořit jedinečný vizuální styl, byla podoba brouků. Spisovatel Heinlein je v knize popisoval spíše jako antropomorfní bytosti, které se umí pohybovat vzpřímenou chůzí a dokonce ovládají střelné zbraně. Tento přístup Verhoeven okamžitě zavrhl. Chtěl se držet biologie a jeho brouci měli připomínat skutečné zástupce hmyzí říše. Verhoeven a Tippett proto začali experimentovat. Vybrali si z přírodopisného atlasu třeba roháče obecného, přičemž použili pouze jeho mocná kusadla a na ně následně přidali pavoučí tělo. Těmito pokusy dali postupně dohromady všechny zástupce broučí armády. Byl tu základní válečník, pak obrovitý brouk připomínající obrněný tank, brouk chrlící do kosmu nebezpečnou plasmu i představitel centrálního mozku celého společenství, což je v zásadě obrovská larva se sosákem na vycucávání mozků. 

K dispozici měli filmaři i několik hydraulicky ovládaných broučích modelů v životní velikosti. Pro valnou většinu plánovaných záběrů bylo ale zapotřebí využít kouzla digitálních efektů. Tyto náročné sekvence se dokončovaly až mnohem později během postprodukce. Na starost je měl opět Phil Tippett, který do procesu zapojil tehdy revoluční technologii Digital Input Device. Ta umožňovala vytvořit pokrokové fotorealistické animace včetně velkých davových scén. Tento faktor je dobře vidět během obklíčení základny v poušti. Panoramatický záběr na tisíce detailních broučích válečníků musel v roce 1997 diváky zvedat ze sedaček. Pojďme se nyní na filmové lokace podívat podrobněji.

 

Chladná skála i horký písek

Vhodné exteriéry hledal zkušený tým terénních pracovníků. Národní park Badlands vzdálený několik mil od Dakoty je plný bizarně vypadajících skalních útvarů tyčících se do výšky a zem tu pokrývají tuny písku. Právě zde se natáčel zmiňovaný útok na pouštní pevnost inspirovaný válečným snímkem Pevnost mrtvých (1939). Pro účely zlomové bitvy na planetě Klendathu posloužila hornatá oblast Hell’s Half Acre nacházející se v samotném srdci státu Wyoming. Několik útržků z tohoto střetu můžeme vidět hned na začátku filmu. Paul Verhoeven pojal celou scénu jako narážku na patrně nejznámější válečnou operaci s krycím názvem Den D. Tedy vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, datované na 6. červen 1944. 

Oblíbenou lokací mnoha filmařů je i přírodní park Vasquez Rocks v Los Angeles. Určitě si vzpomínáte na jednotku Drsňáků a jejich noční popíjení piva s poručíkem Rasczakem. Přesně pro tuto pasáž posloužil Vasquez Rocks se svými fotogenickými přírodními scenériemi. Odbavovací hala a její přilehlé okolí, odkud Rico odjíždí vykonávat svou vojenskou službu, můžete najít v New Los Angeles. Jde o futuristicky vyhlížející kongresové centrum, které v průběhu dalších let prošlo nemalou rekonstrukcí. Exkurzi zakončeme na bývalé přistávací ploše námořnictva ve Fountain Valley, což je menší město poblíž Orange County v Kalifornii. Zde vyrostl výcvikový tábor, v němž instruktor Zim zoceloval své rekruty. 

Samozřejmostí se staly i rozličné uměle vystavěné interiérové prostory. Téměř všechny vznikly v Kalifornii a přilehlých hollywoodských studiích. Kromě vojenských kasáren a vnitřních interiérů vesmírných lodí šlo především o stylizované lokace hojně se vyskytující v krátkých televizních šotech Federálního zpravodajství. Opulentní soudní síň, kde si svůj ortel vyslechne odsouzený vrah, výzkumná laboratoř nebo vládní sněmovna, v níž se největší armádní špičky vyjadřují ke konkrétním dějovým situacím. Směrodatná pro zmíněné kulisy byla záměrně přehnaná nabubřelost a pompéznost. Zkrátka barvité hřiště pro hravého režiséra. 

 

Osvědčený tým

Natáčení se naplno rozjelo zkraje roku 1997 a neslo se ve velmi uvolněné až pohodové atmosféře. Celý tvůrčí proces se stal opravdovým zážitkem především pro mladé, nepříliš zkušené herce. Účinkovat v seriálech a malých televizních filmech je oproti výpravnému sci-fi spektáklu nebetyčný rozdíl. Jakoby člověk hrál za okresní přebor a náhle se ocitl v té nejvyšší lize. Paul Verhoeven doloval z herců především autentické, až afektované projevy. Postavy musely balancovat na hraně mezi karikaturou a uvěřitelným civilním projevem. Zlomené srdíčko zákonitě doprovázejí smutné oči, rozkazy se pro změnu plní s nadšením a maximálním nasazením. Mluvím teď převážně o ústředním mileneckém čtyřúhelníku. Jmenovitě o dvojici hereček Denise Richards a Dina Meyer, mužskou část pak tvoří Patrick Muldoon a pochopitelně hlavní hvězda filmu Casper Van Dien. Čtveřici herců doplňoval dnes velmi populární Neil Patrick Harris. 

Ve filmu se objevuje i několik zvučnějších jmen. Verhoeven dobře usoudil, že mlaďasové budou na place potřebovat někoho, k němuž by mohli vzhlížet a plně jej respektovat. Této úlohy se chopil majitel nejdrsnějšího jména na světě Michael Ironside. Charismatický představitel převážně záporných rolí zde ztvárnil tvrdého poručíka Rasczaka. Bývalého vojáka a nyní učitele na střední škole, který rád tvrdí, že všechny důležité historické problémy vyřešilo násilí. Za zajímavou můžeme považovat skutečnost, že Rasczak je vlastně charakterové sloučení dvou postav z knižní předlohy. Každopádně, Ironside opravdu představoval pomyslný totem. Mentora, za kterým si mladí herci chodili pro cenné rady. Především Casper Van Dien zkušeného herce obdivoval a bral si jeho věcné poznámky k srdci. Jak už dnes víme, pro budoucnost jeho kariéry to stejně nebylo moc platné.

Patrně nejnamáhavějším úkolem se stal boj proti broukům, respektive navození pocitu, že vojáci s brouky opravdu válčí. Proces snímání skutečného objektu či herce ve speciální kombinéze a jeho následné převedení do podoby digitálního modelu nepřipadalo v úvahu. Technologie Motion capture tou dobou nebyla ještě na takové úrovni, jakou o několik let později demonstroval herec Andy Serkis a jeho schizofrenní Glum z filmové trilogie Petera Jacksona - Pán prstenů (2001 – 2003). Valnou většinu času tak po place pobíhal režisér, divoce gestikuloval a snažil se herce vyburcovat k odpovídajícím reakcím. Stavěl se do role nebezpečného mimozemského válečníka a častoval herce větami jako: „Už se k tobě blížím, otevírám svá mocná kusadla a chci tě zabít!“

Nebyl by to snad ani Verhoeven, kdyby ve filmu neměl nějakou tu nahotu. Ve světě Hvězdné pěchoty se rozdíly mezi ženou a mužem stírají. Na tento aspekt chtěl režisér upozornit i během sprchovací sekvence v kasárnách, kde se rekruti oddávají hygieně společně bez ohledu na pohlaví a rasu. Herci souhlasili pod dvěma podmínkami. Inkriminované pasáže se zúčastní pouze režisér a jeho dvorní kameraman Jost Vacano, přičemž oba pánové budou také nazí. Na druhé podmínce trvala především herečka Dina Meyer. A víte co? Žádný problém. Rodilý Němec Vocano byl od dětství zvyklý na nudistické pláže a Verhoeven vždy považoval nahotu za naprosto přirozenou věc. Evropané jsou holt v mnoha věcech otevřenější. Škoda, že Američané podobný nadhled nesdílejí, neboť inkriminovaná scéna později vzbuzovala pohoršení.

Za skutečností, že natáčení nikde nedrhlo a dařilo se bez problémů dodržet stanovený rozpočet, stály jednak režijní schopnosti Verhoevena a potom i osvědčení profesionálové na klíčových pozicích. Producent Alan Marshall a hlavně trojlístek lidí, s nimiž už režisér v minulosti pracoval na zásadním filmu RoboCop. Scénárista Edward Neumeier, kameraman Jost Vacano a hudební mág Basil Poledouris. Poslední jmenovaný si komponování hudby pro militaristicky laděný film výslovně užíval. Radost a zápal je zde slyšet opravdu z každé noty. Vojenské bubny, důrazné smyčce, osudové lesní rohy a pochodový rytmus. Ideální kabátek pro válečnou podívanou. Daleko větší trable přinesla až práce spojená s postprodukcí.

 

Zase ta cenzura 

Střihač Mark Goldblatt a Paul Verhoeven sedí nad natočeným materiálem a společně dumají. Pokud bude chtít režisér zachránit film od cejchu v podobě nekompromisního ratingu „NC-17“, bude se muset ještě dodatečně upravit pár záběrů. S mírou užité krve je prakticky vše v pořádku. I kdyby cákala sebevíc, horší ohodnocení než „R“ cenzoři filmu neudělí. Jedna z mnoha zvláštností, které Verhoeven nikdy nedokázal pochopit. Vyvržená střeva a kusy létajících končetin jsou v Americe normou, ale stačí odhalená ňadra, záběr na mužské přirození a režisér je téměř označen za propagátora pornografie. Úpravou prošla soulož mezi hlavními postavami a sprchovací scéna, protože jak byl Verhoeven poučen, odhalené pánské přirození je daleko větší zlo než ženské poprsí. No chápete to?

Hotový film následně prošel testovací projekcí a už zde se daly vysledovat první pochybnosti ze strany produkčních a distribučních studií. Asi nejvíce dělal film vrásky na čele pracovníkům reklamního oddělení. Marketingoví experti vůbec nevěděli, jak s Hvězdnou pěchotou naložit a jak ji ve světě propagovat. Je to komedie, ujetý válečný film, nebo je to všechno myšleno vážně? Kreslíři ve spojení s režisérem nakonec vsadili na nápadité plakáty a obří billboardy, na nichž stála hesla užitá ve filmu: „I ty se můžeš stát občanem!“ nebo „Jedině mrtvý brouk je dobrý brouk!“. Plakáty připomínaly socialistické kresby glorifikující dělníky a neblaze proslulé světové diktátory. Avšak ani propracovaná reklamní kampaň nedokáže zaručit úspěch. O tom ale až za chvíli.

 

S Federální službou na věčné časy!

Doprostřed prstencovitého kruhu je vsazen symbol orla, jehož roztažená křídla připomínají letoun vznášející se mezi oblaky. Zjevení tohoto loga na vaší obrazovce značí jediné. Federální zpravodajství právě spouští vysílání. Zástupy vojáků v semknutých řadách vzbuzují v srdcích obyvatel národní hrdost. Poselství krátké televizní vsuvky je jednoduché. Přidejte se k Federální službě a staňte se občanem! Promyšlenou propagandu umocňuje i malý chlapec, který je oděn do špatně padnoucí zbroje. S těžkou puškou v rukách vystoupí klučík z řady a nadšeně hlásá, že se chce stát rovněž občanem. Tváře vojáků rozjasní spontánní smích. Tak dojemné a zároveň tak zvrácené.

Už tento první záběr naznačuje, jakým směrem se film bude ubírat. Verhoeven v úvodu naráží na dokumentární film Triumf vůle (1935), který mapuje říšský sjezd NSDAP v Norimberku. Přepálenost a humorný podtón náborové reklamy záměrně kontrastuje s vážně pojatým dokumentem německé režisérky Leni Riefenstahl. Verhoeven odkrývá karty a předává zřetelnou zprávu. Nadsázka zde bude hrát prim. Nadsázka a kopání do míst, kde to zatraceně bolí. Zatímco ve snímku Showgirls se satira a parodie opírala o explicitní vulgárnost, v tomto případě režisér navazuje spíše na RoboCopa. Bere si tedy opět na mušku reklamu a korporace obohacené o mechanismy totalitní společnosti. Poslední jmenovaný pojem je pro film Hvězdná pěchota nesmírně důležitý, protože silně ovlivňuje veškerý děj. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Reklama v režisérových předchozích filmech propagovala převážně spotřební produkty, kdežto v tomto případě je masám pod tlakem podsouván militarismus, aby i malým dětem došlo, že násilí je pro život v nedemokratickém státním systému jedinou možnou cestou.

Heinlein ve své knize předestřel ideu o slabosti druhu, který se vzdá agresivity. Jedině válka může udržet lidstvo silné a neporazitelné. Verhoeven tuto myšlenku transformuje do podoby ostrého oštěpu a vrhá jej do nitra americké společnosti. Vychází z předpokladu, že Spojené státy ve svých dějinách potřebovaly mít po ruce vždy nějakého nepřítele, skrze něhož mohli obyvatelstvo ovládat a držet ho v lati. A je úplně jedno, jestli se bavíme o genocidě indiánů, vietnamské válce nebo mezigalaktických bitvách s přerostlými brouky. To před nás staví jednu zajímavou otázku. Ve filmu se dozvídáme, že brouci na lidstvo vrhají obrovské asteroidy. Jeden z nich skutečně zasáhne Zemi a zabije miliony lidí. Dostatečná záminka pro odvetu. Ovšem stojí za útokem opravdu brouci? Nejde spíše o dílo propagandy? Jak dlouho k nám ten asteroid vůbec letěl a jak je možné, že jej armáda nebyla schopná sestřelit? V několika scénách si můžeme všimnout houfů brouků, kteří před lidskými vojáky spíše utíkají a snaží se schovat do bezpečí. Ve filmu se nachází i krátký záběr na raněného broučího bojovníka. Na okamžik v jeho oku můžeme zahlédnout ryzí strach, ale než si tuto skutečnost plně uvědomíme, je oko útočnou puškou přeměněno na gejzír cákající zelené krve. Kde je vlastně pravda?

Divák o svých domněnkách může polemizovat, postavy ve filmu nikoliv. Pravidelný přísun propagandy a fašistické pravidla z nich pomalu, ale jistě utvářejí poslušné loutky. Vždyť vše funguje tak bezchybně. Vstup do Federální služby není povinný a společnost je dokonale semknutá. Mladí lidé připomínají perfektní produkty biologického inženýrství. Budoucnost lidstva je tvořena dokonalým výkvětem krásy, která produkuje jedince evokující postavy z povrchních seriálů pro mladé. Krásné úsměvy, vyhlazené tváře a ideální tělesné konstituce. Jakoby tahle kráčející reklama na oslnivý vzhled vypadla z letitých filmů propagujících mládežnickou organizaci Hitlerjugend. O to více si divák užívá prvotní šok, když jsou tyto úžasné ženy a ostře řezaní muži rozebírání broučími kusadly na jednotlivé tělesné segmenty a jejich běloskvoucí chrup se boří do směsi bahna a krvavých louží.

Ve společnosti, kterou Verhoeven stvořil, není místo pro svobodu jednotlivce. Trvalou hodnotu má jen a pouze celek. Jediným, opravdu svobodným rozhodnutím je vstup do Federální služby. Stát představuje monolitickou hmotu, kde jsou anonymní jedinci automaticky nahrazeni dalším kusem masa stojícího v pořadí. Vyšší šarže umírá a je okamžitě nahrazena někým jiným. Poručík Rasczak padne v boji, čímž jednotka přijde o velení. Jeho místo okamžitě zaujme Rico a převezme moc nad jednotkou Drsňáků. Samozřejmě do doby, než jednoho dne přijde dost možná sám o život. Stát řídí pouze houževnatí vojenští veteráni, kteří zároveň přebírají zodpovědnost za ochranu mocensky slabších civilistů. Občané připomínají vládnoucí třídu, jakýsi moderně pojatý systém aristokracie, kde nadlidé bdí nad podřadnými civilisty. Onen typicky nacistický element v podobě elitního vůdce, jemuž se bezmezně podřizují masy, však můžeme sledovat spíše ve strukturálním uspořádání broučího společenství. Zde stojí na vrcholu centrální mozek. Obrovská larva, která patrně formou telepatie ovládá společenství podobně jako Hitler Třetí říši. 

Tvrzení, že Paul Verhoeven záměrně propaguje nacismus, není přesné. Mocenské uspořádání zdejší společnosti má blíže k fašistické Itálii, než k nacistickému Německu. Lidská ctnost a odvaha je ve zvráceném totalitním režimu nejcennější komoditou, stejně jako propagace militarismu a zbožšťování státu. Přesně to jsou atributy typické pro fašismus. Buď jak buď, totalitní společnost, kterou nám tu Verhoeven předkládá, rozhodně není morálně nezávadná, bez ohledu na fakt, jakou z uvedených ideologií upřednostňuje. Velmi dobře je to patrné na evoluční progresi hlavního hrdiny. V úvodu Johnny Rico ještě tápe a není si jistý, zda věří v občanství a s ním spojenou povinnost osobní zodpovědnosti za ochranu vládnoucího systému. V průběhu děje se jeho přesvědčení mění a navíc umírá inteligentní dívka Dizzy, jež Rica upřímně miluje. Na konci filmu, když Rico hystericky komanduje bratry ve zbrani, už můžeme sledovat na jeho tváři totální odevzdanost. Mozek dokonale vymytý propagandou. Navíc ho osud svede dohromady s citově povrchní oportunistkou Carmen. Upřímnou lásku střídá zvláštní dysfunkční vztah uprostřed pokřiveného světa, kde násilí řeší všechny problémy.

Technická stránka filmu je i po letech perfektní. Ostatně vysoká vizuální nápaditost platila u Verhoevena vždy za standardní záležitost. Všechny ty kosmické koráby, barvité planety a atraktivní digitální triky působí i dnes velmi uspokojivým dojmem. Je milé, že tak ideově i obrazově košaté dílo nezapomíná přátelsky pomrkávat po béčkových sci-fi snímcích z padesátých let. Tedy přesně ty filmy, v nichž lidstvo svádí nerovný boj s přerostlým hmyzem nebo agresivní mimozemskou formou života. Jmenovitě Them! (1954), případně ještě It! The Terror from Beyond Space (1958). Kamera ve spojení s prvotřídním střihem zajišťuje přehlednost i během největších akčních orgií. Zmatení zde opravdu nemá místo a vašemu oku neujde byť jediná ustřelená končetina. Nejrůznější šoty Federálního zpravodajství nepostrádají vtip ani smysl pro absurdno a skvěle oživují jinak celkem prostou dějovou kostru. Pravda, postavy se občas chovají nelogicky a supermoderní vesmírná loď není schopná zaměřit asteroid nacházející se sto metrů od oken velitelského můstku. Kdo by ale podobné prkotiny řešil? Obzvláště, když nad tímhle bez přehánění kontroverzním kusem filmařiny burácí božský Basil Poledouris. 

 

Vlažné přijetí

Hvězdná pěchota do kin vstoupila 7. listopadu 1997 a po nadějném otevíracím víkendu začaly tržby spíše stagnovat. Především v Americe film tvrdě narazil a na povrch začaly prosakovat první pohoršené reakce a otázky. Je snad režisér neofašista, jde o oslavu militarismu a vojenských hodnot, nebo se režisér armádě Spojených států vysmívá a dělá z ní fašistickou pakáž? Podobné výpady byly slyšet i z úst odborné kritiky. Kromě pochvalných slov na účet estetiky evokující atmosféru padesátých let a pokrokových digitálních efektů američtí kritici film doslova roznesli na kopytech. Všeobecné zmatení široké veřejnosti novináři plně chápali a navíc přisazovali další osobní postřehy. Z filmu se stal opravdový terč. The New York Times Hvězdnou pěchotou označil jako chorou a odpornou podívanou. Deník Deseret News přirovnal film k nepřetržité přehlídce nevkusných gore efektů umocněné dějovou obručí postrádající logiku. 

Paul Verhoeven se k bouři, jakou jeho snímek vyvolal, odmítal vyjadřovat a byl přesvědčen, že náznaky obsažené v díle jsou plně dostačující. Držel se mantry – chytrému napověz, hloupého kopni. Hvězdná pěchota neměla k dispozici žádný manuál, který by divákům před uvedením do kin alespoň částečně objasnil její směřování a záměrný satirický pohled. Režisér v sobě necítil potřebu uspořádat jakýkoliv druh besedy, kde by snímek hájil a obnažoval jeho skryté hodnoty. Tento krok byl později často označován jako jednoznačný marketingový přešlap. Aby toho nebylo málo, začali se o slovo hlásit i pobouření fanoušci Roberta A. Heinleina, podle kterých Verhoeven zprznil jeden ze základních kamenů moderní sci-fi literatury. 

Ve zbytku světa a především v Evropě byl snímek přijat podstatně lépe. Věřte nebo ne, ale velký ohlas zaznamenala Hvězdná pěchota v České republice. S velkým úsilím snímek nakonec utržil něco málo přes sto dvacet milionů. Dorovnal tak sice svůj rozpočet a nešlo o vyložený propadák, ale jakmile započtete výdaje za reklamní kampaň a výplaty určené provozovatelům kin, zjistíte, že o kasovní trhák nešlo ani omylem. Nominace na Oscara za speciální efekty byla opravdu slabou náplastí za nemalou námahu, kterou filmaři do díla vložili. Z herců si později asi nejlépe vedl Neil Patrick Harris. Časté účinkování v komediích pro mladé ho dovedlo až k veleslavnému sitcomu Jak jsem poznal vaši matku (2005–2013). Pokud se na věc podíváme z druhé strany, tak nejhůře dopadla hlavní hvězda filmu Casper Van Dien. Série špatných rozhodnutí z něj patrně na věky učinila muže jednoho filmu. 

 

Satisfakce po letech

S příchodem filmu do video distribuce nastal zajímavý obrat. Lidé jej začali skupovat po stovkách a ve videopůjčovnách na něj stáli fronty. Hvězdná pěchota si postupně vydobyla kultovní status. Později se objevilo i několik bonusových materiálů a video komentářů, v nichž režisér poodhalil hlavní motivace, které do filmu zakomponoval. Zkrátka, konečně vyjádřil svůj pohled na věc. Tedy něco, co měl dle některých názorů udělat již před premiérou v roce 1997. Po roce 2010 přišla další vlna pozitivních reakcí a snímek byl přehodnocen. Odborné periodiky jej zařadily mezi nejdůležitější díla světové kinematografie a označili ho jako film, který předběhl svou dobu. Pro Verhoevena šlo o pozdní satisfakci s hořkou příchutí, neboť Hollywood opustil krátce po roce 2000. Posledním hřebíkem do zaoceánské kariéry se stal hororově laděný Muž bez stínu (2000), u něhož už režisér neměl ani právo posledního střihu. Avšak není proč smutnit. Černá kniha (2006) je první film, který natočil po svém návratu do Evropy, a rozhodně stojí za zhlédnutí. 

Hvězdnou pěchotou buď milujete nebo nenávidíte. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by měl film rád napůl. Jde o velmi hravou provokaci útočící na zlovolnou podstatu totalitních režimů. Přehnané, až komiksové násilí odráží konečné důsledky záměrného posilování vojenské moci a ničivých účinků zbraní. Různé citace z rozličných filmových děl dodávají snímku další rozměr, stejně jako četné narážky na americký styl života a popkulturu v podobě laciných mýdlových oper pro mladé. Hvězdná pěchota je dokonalá obžaloba fašismu zabalená do atraktivní vizuální formy, kterou žene kupředu stín satiry ostré jako břitva. Závěrem bych vám rád nabídl jeden tip. Pokud vás film nikdy nelákal, případně si nedokázal najít cestu k vašemu srdci, neváhejte a zkuste dát šanci jeho stejnojmenné literární předloze. Kniha vám dá zaručeně diametrálně odlišný zážitek.

 

---