náhrdelník

ach ne! velký kritik mi dal jen tři z deseti, jdu se rovnou oběsit.

hele, kamamuro, ty si fakt myslíš, že tebe a tvé kritiky tu někdo bere vážně?

Mě se to moc líbí. Mám rád, když v básni vnímám vlákno, když směřuje od někud někam (nejlépe k pointě), když autor uchopí téma jinak, než obvykle jiní, když něco zůstane viset ve vzduchu. Tady mne třeba napadá otázka: jednáme podle svobodné volby? A nebo je vše jenom rituál a je dopředu dané jak se v daný okamžik (správně) rozhodneme?

Krásně se to čte, spějeme k návratu do pravěku? Dá se toho dost domýšlet...

ts, taškařice! takhle si dělat legraci z vážných věcí! ty tomu vůbec nerozumíš! moje poezie je živelná záležitost!

no jo, zdlouhavý... a to tam původně byly ještě dva verše navíc... pojednávaly o odpuštění sobě sama a o tom, jak po náhrdelníku zbyla jen strangulační rýha

Ano, žilou. 

dík všem.

majaksi, když tvoříš náhrdelník, tak musíš ty úlomky / korálky nějak vytřídit... vyhodit ty škaredý, co tam nezapadnou, zmetky neestetický... aby zbyl jen hezký, úhledný artefakt. to, že jsou to pořád jen úlomky kostí, je druhá věc... jinak jo, prostřední sloka je taková... asi moc doslovná. spíš pro mě než pro čtenáře. přechod od ironie k jakési vážnosti jsi postřehl dobře.

silene, vnitřní rým mě ani nenapadl... vůbec... a pouštět... jako pouštět žilou? no, v podstatě by to taky šlo...

(nebo před provlékáním, ale vyčetla jsem, že je tam dost kosa.) Odpusť prosím mým fantaziím.  

Líbí se mi.

Podezírám tento text z jakýchsi humanistických pošetilostí. Postřehla jsem v rámci podezření rovněž vnitřní rým úlomky kostí dle velikosti, dt, nebo co? 

Antropocentrálně tudíž opájím se představou, kterak pár hrstí popela/zapomenutých zapadlých do času (...) provrtáváme jeden druhého/před navlečením. V první sloce by mohli i pouštět. 

Je tam spousta nápadů, místy ale taky nevím, co s tím. Ještě si ji párkrát přečtu a třeba mi to dojde.

Krásný,  recyklované omluvy i navlékání kostí...